(15.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Přátelé, já jenom pro pořádek řeknu, že strukturální schodek znamená schodek, který je očištěný od cyklických vlivů a od mimořádných finančních operací. To znamená, je to schodek, který je zbaven těch výkyvů, ke kterým dochází díky tomu, že se nacházíme v určité fázi ekonomického cyklu, a česká ekonomika a české Ministerstvo financí, pokud vím, se strukturálním deficitem jako termínem běžně pracuje, takže je to něco, co, myslím, umíme dělat, jakkoli asi v teorii je to složitá diskuse, jak přesně strukturální deficit počítat, a jsou na to různé výpočty. Tak si myslím, že v zásadě my v Česku umíme pracovat se strukturálním deficitem, takže si myslím, že je to něco, k čemu se můžeme přihlásit.
Když se podíváme na vývoj toho dluhu v České republice, tak mi připadá, že je poměrně velice varovná skutečnost, že když porovnáme situaci české ekonomiky od roku 2006, 2007 až po rok 2012, tak zjistíme, že během těch několika let se stalo to, že dluh České republiky stoupl z nějakých 28,5 % veřejného dluhu až na úroveň 46 %. Takže v téhle době, opakuji, od těch let 2006-2007, dluh veřejných rozpočtů z 28,5 vzrostl na 46 %. A někdo může říci, že je to samozřejmě číslo, které nekalkuluje průběh ekonomické krize, ale jak víte, k tomu právě máme strukturální deficit, který vlastně očišťuje i ten deficit právě od toho cyklického. A já vám řeknu čísla strukturálních deficitů, kterých jsme dosahovali v těch letech. Strukturální deficit, to znamená očištěný opět od cyklických vlivů, byl v roce 2007 1,8 %. V roce 2008 strukturální deficit byl 3,4 % a v roce 2009 strukturální deficit byl 4,8 %. Opakuji, je to očištěné od cyklických vlivů, to znamená, že to přece ukazuje, že tehdy ta ekonomika byla úplně nezvládnutá, protože bez ohledu na to, co způsobil cyklus, deficit dramaticky rostl. Je to prostě příklad toho, že ekonomické řízení země skutečně tu situaci nezvládlo.
A teď si představte, že něco podobného by se opakovalo znovu. My nemůžeme vyloučit návrat ekonomické krize. To bych ani neměl říci, ale bohužel všichni tušíte, že to je něco, co se nedá vyloučit. A představte si, že by se tato situace opakovala znovu. Tady došlo, opakuji, během šesti sedmi let ke zvýšení veřejného dluhu z 28,5 na 46 %. A teď si představte další krizi, podobně špatně zvládnutou, jako to bylo v případě této krize, a ten deficit, to dlouhodobé veřejné zadlužení by narostlo podobným způsobem. To bychom se dostali dokonce už přes těch 60 %, která byla mezi pravidly Maastrichtu.
Takže já vám prostě říkám, že tohle je něco, co já vám říkám jako argument, proč fiskální pakt má smysl, protože při podobném zvládání krize, jako tady bylo předvedeno v těch posledních šesti sedmi letech, bychom se dostali do daleko složitější situace. My si prostě už nemůžeme dovolit podobným způsobem zacházet s rozpočtem, jako to bylo v minulosti. Proto si myslím, že je účelné mluvit o fiskálním paktu i v České republice, přestože nejsme země, která by patřila, jak jsem řekl, k těm nejzadluženějším. Pro nás je sledovat podobné kritérium do budoucna velice užitečné. Já vám toto říkám jako jeden z příkladů, proč se domnívám, že je to téma, které nezhaslo. To není tak, že fiskální pakt už dnes není téma v Evropě. Je to stále téma, je to něco, co se osvědčilo, protože si myslím, že se dá prokázat, že fiskální pakt pomohl stabilizovat situaci.
Já jsem tady jednou řekl, že to není jediný nástroj. Pokládám za velice důležité, že v Evropě tento nástroj byl doplněn také např. Paktem pro růst a zaměstnanost. To znamená, že stabilizace ekonomiky se neděje jenom politikou nějakých dluhových brzd, ale zároveň se děje i aktivní politikou růstu a zaměstnanosti. Říkám, je to tedy jenom jeden z nástrojů, ale myslím si, že má svou roli, a dokonce bych si dovolil říci, že on má i svou růstovou roli, protože ve chvíli, kdy Česká republika přijme fiskální pakt, tak tím dává investorům najevo, že země se hodlá vyvíjet stabilně, předvídatelně, a tím pádem investice, které sem půjdou, mohou čekat, že to je předvídatelné prostředí, které nebude vykazovat nějaké dramatické výkyvy. Takže si dovolím tvrdit, že fiskální pakt má takto nepřímo i určitou jakoby prorůstovou roli, protože vytváří příznivé prostředí pro eventuální investice ze zahraničí. A asi se shodneme na tom, že když chceme nastartovat ekonomiku, tak podle mě potřebujeme investice zahraniční i investovat v domácí oblasti. To jsou známé metody. A dokonce si myslím, že to znamená i držet spotřebu, protože ta se myslím v minulých letech podceňovala. Takže i ten fiskální pakt se spolupodílí na vytváření prostředí, které je příznivé pro ekonomické startování ekonomiky. Takto si myslím, že to tedy není pouze v tomto smyslu pasivní brzdový nástroj, ale je to vlastně i něco, co vytváří podmínky pro ekonomický růst.
To jsou z mého pohledu důvody, proč stojí za to se v této Sněmovně bavit o fiskálním paktu a proč podle mě bychom měli napravit tu situaci, která vznikla, když jsme vypadali jako země, kterou moc zřejmě nezajímá osud eurozóny, moc nezajímá to řešení, které vzniklo v Evropě a které se, myslím, jak už jsem se tady snažil ukázat, víceméně osvědčilo. Jsem přesvědčen, že fiskální pakt se ukázal smysluplný, a domnívám se, že je dobré, abychom se vrátili k tomu stolu, kde se o budoucnosti eurozóny mluví.
Zároveň víte, že my navrhujeme, abychom toto přijali, aniž bychom přijali všechny články. Víte, že vláda dala najevo, že nevidí důvod se v této chvíli vázat také k plnění článků 3 a 4, zřejmě tady o tom bude debata. Já bych chtěl k tomu říci jen tolik, že jsem přesvědčen, že se tady chováme stejně jako jiné země, které bych mohl vyjmenovat, které učinily podobnou věc, že se sice přihlásily k fiskálnímu paktu, ale v této chvíli se nevážou těmi konkrétními ustanoveními, která by pro nás měla platit až poté, co vstoupíme do eurozóny. A ten důvod je podle mě dobrý. Já se domnívám, že se musíme na celou věc připravit. Česká ekonomika potřebuje určitý čas i strukturálně se připravit na vstup do eurozóny a součástí toho by měl být určitý prostor, který budeme mít na start ekonomiky. Proto si myslím, a tahle vláda dala jasně najevo, že chce dodržovat určitá základní kritéria zacházení s dluhem. Neměl by se nikdo obávat toho, že v této zemi by někdo se choval rozmařile, protože si myslím, že nám to nedovoluje jakási, skoro bych řekl, národní mentalita. Takže my jsme samozřejmě připraveni se chovat jako hospodáři, nicméně ponechat si ještě po určitou dobu určitý prostor pro to, abychom mohli stimulovat ekonomiku, je to podle mě rozumné, učinily to i jiné země, které v této chvíli také nejsou členy eurozóny, a není důvod se zavazovat k těm článkům 3 a 4, které by znamenaly, že bychom na sebe vzali i všechny důsledky a dopady.
Takže proto si myslím, že i tohle je rozumný návrh a odpovídá to opět tomu, jak to vyhodnotili naši partneři, kteří jsou v Evropské unii v podobné situaci jako my, že se hlásí do eurozóny a nejsou ještě přímo jejími členy. Tolik je mé úvodní slovo, doufám, že jsem vás zaujal. Děkuji.
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu ministrovi zahraničí, jistěže zaujal. Poprosím pana ministra financí o stanovisko z pohledu ministra financí. Prosím, pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády ČR a ministr financí Andrej Babiš: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, myslím, že pan ministr Zaorálek vlastně už něco řekl, měl vyčerpávající projev, takže já to moc komentovat nebudu. Je zajímavé, že státy zjistily 1. ledna 2013, že je třeba hospodařit vyrovnaně. Já myslím, že každý živnostník a každá firma na světě to ví, protože pokud nebude hospodařit vyrovnaně, tak zbankrotuje. My jsme se kdysi učili, že státní riziko je 1000%, ono se to časem mění.
Přistoupení k fiskálnímu paktu pro nás, řekl bych, je spíš záležitost nějakého signálu o změně evropské politiky naší koaliční vlády. Je to, nechci říci úplně formální záležitost, ale dostáváme se vlastně do pozice států, stejné pozice jako Švédsko, Maďarsko, Litva a Polsko. ***