(14.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Domnívám se, to snad ještě řeknu, že to nebylo dobré a šťastné rozhodnutí, především proto, že si dovolím tvrdit, že přijetí fiskálního paktu byl jeden z nástrojů, který skutečně pomohl Evropu a Evropskou unii a eurozónu stabilizovat. Jestli dnes čteme texty, které říkají, že EU už dnes nečelí podobné dramatické situaci, jako byla před časem, jestli dnes už se nemluví o kolapsu společné evropské měny, tak si dovolím říci, že fiskální pakt je jeden z těch nástrojů, který má zásluhu na tom, že se podařilo negativnímu vývoji čelit a že se Evropská unie víceméně stabilizovala. Jeden, podle mě významný, fakt je, že fiskální pak skutečně sehrál významnou úlohu při zvládnutí situace. Proto si myslím také, že je to jeden z důvodů, proč vidím rozhodnutí ČR nepřidat se, jako chybu. Protože se víceméně ukázalo, že to rozhodnutí bylo správné. A my jsme tím samozřejmě v rámci Evropy nedali dobré znamení, pokud jsme tak zůstali stranou projektu, který se ukázal být efektivní.
Je třeba zdůraznit, že fiskální pakt nespadl z nebe. Když si vezmete nástroje, které obsahuje, tak my ty nástroje vlastně už v Evropské unii známe. Když si vezmete maastrichtská kritéria, která byla právě jako nástroj, jakým garantovat určité chování zemí, ponechávám stranou, že nebyla zcela respektována a že jsme dokonce zažili to, že to klíčové země eurozóny nerespektovaly, a to byla samozřejmě chyba. Nicméně maastrichtská kritéria obsahovala podobné mechanismy. Nebo daleko čerstvější six-pack, tzn. balíček opatření, který byl přijat právě jako reakce na krizi, také vlastně už měl v sobě mantinely a brzdy, limity pro hospodaření s finančními prostředky členských států Unie. Fiskální pakt vlastně shrnuje tyto pokusy EU, které byly do té doby už činěny, vytvořit určitá pravidla, určitá kritéria pro zacházení s veřejnými penězi v jednotlivých státech a čelit té situaci, že se jednotlivé země EU ocitají v dluhových potížích, které se pak stanou vlastně problémem všech států aliance. Takže zdůrazňuji, fiskální dohoda je výsledek určitého procesu, a je to shrnutí určitých mechanismů a vytvoření určité definitivní podoby něčeho, ke které se přihlásilo 25 zemí.
V případě České republiky to, co je v něčem také na pováženou, že se nepřihlásila k projektu, který vlastně významně stabilizoval eurozónu země, která předtím deklarovala, že se chce stát částí eurozóny, a chtěla se stát součástí eurozóny. V případě Velké Británie, jak víte, je situace jiná. Velká Británie nikdy netvrdila, že chce být součástí eurozóny. Její pozice i vůči Evropě je odlišná. Ale tady jsme byli svědky, bohužel, toho, že Česká republika, která dávala jasně najevo, že chce spojit svůj osud s eurozónou, a dokonce to de facto jasně deklarovala ve smlouvě z roku 2004, tak takováto země se neúčastnila, nebo řekla, že se nebude účastnit toho procesu, který se spustil fiskální dohodou.
Samozřejmě tím, že jsme s tím nesouhlasili, tak jak asi všichni dobře víte, jsme přišli o určitou možnost účastnit se summitů eurozóny, summitů o konkurenceschopnosti, změnách celkového uspořádání eurozóny a základních pravidlech eurozóny. My jsme se zbavili možnosti účastnit se procesu, který, jak víte, je v současné době jeden z úplně nejdůležitějších, které se v Evropě dějí. Vy dobře tušíte, že právě díky ekonomické a finanční krizi se právě tyto otázky staly při debatách, setkáních v evropských radách úplně klíčovými. Otázky bankovní unie, finanční stabilizace eurozóny se vlastně staly stěžejními otázkami, které byly vlastně dlouhodobě na tabuli a na stole při jednáních členských států. Chyba podle mě, které jsme se dopustili, že právě u těchto klíčových rozhovorů, které rozhodují o budoucí podobě eurozóny, potažmo Evropské unie celé, my jsme vlastně řekli, že u těchto rozhovorů nebudeme.
Tady je jeden důležitý argument, pro který já tvrdím, že to bylo špatně a je třeba to napravit. Domnívám se, že chceme-li a máme-li vážný zájem o budoucí podobu Evropské unie, tak se musíme zabývat tím, co se děje v eurozóně, a měli bychom u toho být bezprostředně přítomni. Tohle by prostě nemělo být bez nás. A já tady prostě volám po tom, abychom přijetím a přihlášením se k fiskálnímu paktu zároveň řekli Evropě jasně, že se chceme účastnit toho, co se zítra s eurozónou stane. Zajímá nás to a uvědomujeme si, že je to pro nás klíčové. To, myslím, ze zahraničněpolitického hlediska je nesmírně důležité, abychom toto dali jasně najevo.
Jinak si myslím, že postoj České republiky příliš srozumitelný není. Myslím si ale, nejenom že to není srozumitelné, ale že to neodpovídá logice věci. Když si vezmete Česko, a nemyslím jeho ekonomiku, skoro bych řekl, celý náš život, tak všichni dobře víte, jakým způsobem jsme se svým okolím, se svými sousedy, s Evropskou unií a s eurozónou samozřejmě zásadně spojeni. V takovéto situaci nemít zájem účastnit se toho, co se dnes děje v jádru, mi připadá jako chyba. A můžeme mít různé názory, můžeme se lišit v názoru na bankovní unii, můžeme se lišit v některých dílčích postojích, ale připadá mi nerozumné nebýt u toho, neúčastnit se toho, a řekněme, neprodat to, co si myslíme, že je dnes, nebo neprosadit to, co si dnes myslíme, že je pro Českou republiku v těchto debatách důležité. Přihlášení se k fiskálnímu paktu je pro nás i symbolicko-psychologicky významné, že tím dáváme najevo, že nás to prostě zajímat bude a že chápeme, jaký to má pro nás význam. A fakticky podle mě by nám to mělo umožnit návrat k summitům eurozóny, jejichž důležitost je, myslím, pro nás klíčová. To je to zahraničněpolitické.
Já se domnívám, že v něčem jsou i docela dobré argumenty, proč přijmout fiskální pakt v České republice právě dnes, protože když se podíváme na dosavadní vývoj České republiky v ekonomické oblasti, tak by někdo mohl říci, že Česká republika nepatří mezi ty nejvíce zadlužené země Evropské unie, a je to určitě pravda. A nemyslím si, že by dnes byl a priori dluh to jediné, co musíme řešit, protože všichni tušíme, že tahle země má taky obrovský problém s výkonem, ekonomickým výkonem, a potýká se s ekonomickou stagnací. A tady není jediné řešení jenom otázka dluhu.
Na druhé straně si myslím, proč ten fiskální pakt je i z ekonomického hlediska důležitý - že to je proto, že když se podíváme na vývoj posledních let, vidím tam přece jenom určitou poměrně hrozivou tendenci. A domnívám se, že otázka strukturálního deficitu, která je jednou z klíčových, co vlastně otevírá fiskální pakt - protože já jenom upozorním na to, že jedním z významných opatření fiskálního paktu je právě to, že by mělo pro nás platit pravidlo vyrovnaných nebo přebytkových veřejných rozpočtů, které se považuje za splněné, nepřesahuje-li strukturální schodek 0,5 % HDP, za určitých podmínek 1 % HDP. ***