(16.20 hodin)
(pokračuje Filip)
Na rozdíl od jiných návrhů, které tady prošly, je v článku 2 odst. 2 zcela jasně vymezeno, čeho se v České republice všeobecné referendum nebude týkat. Ten výčet je, myslím, zcela jasný, zřejmý, nepřekročitelný. Není to něco, co by bylo zaměnitelné. A spolu s odstavcem 3 článku 2 jde o to, abychom nerozhodovali v referendu závazky vyplývající pro Českou republiku z mezinárodního práva.
Tady si dovolím malou odbočku v odůvodnění. Samozřejmě že je možné v referendu uvažovat o rozhodnutích, která se týkají mezinárodněprávních závazků z bilaterálních smluv, případně z vícestranných smluv. Uvedu jeden příklad, který možná bude pro někoho úsměvný, pro jiného bude inspirativní. Víte, že se tady několikrát pokusili buď hlavní město Praha, nebo někteří poslanci předložit návrh zákona, kterým bychom legalizovali v České republice prostituci. To samozřejmě není možné, protože Česká republika je z padesátých let vázána mezinárodní smlouvou o potírání prostituce. A pokud bychom chtěli takový zákon tady přijmout, tak bychom se dostali do ústavního konfliktu, protože podle článku 10 naší Ústavy jsou mezinárodní smlouvy vyšší právní normou, kterými je Česká republika vázána, než zákony. Hierarchie je tedy jasná - ústavní zákony, mezinárodní závazky, zákony a potom nařízení vlády, vyhlášky atd. Čili když jsem to v té sestupné tendenci říkal, tak také uvádím, že pokud by například znovu padl takový návrh, tak by Česká republika musela nejdříve vypovědět tuto mezinárodní smlouvu, kterou je vázána, a musela by nějakým způsobem také říct, jak se s tím vypořádá. A protože by jistě vznikla petiční akce proti něčemu takovému, tak by pravděpodobně došlo k tomu, že bychom museli nejdříve ten postup, který by tady byl zvolen, řešit i vnitrostátní cestou.
Pokud jde o články 3 následující, ty jsou zcela standardní, to znamená, aby byla jasná otázka, což bývá jeden z největších sporů, a znovu se opakuje to, že není možné, abychom se dotkli podstatných záležitostí demokratického právního státu.
Samozřejmě debata o rozsahu toho referenda je věcí klasicky druhého čtení, protože i tenkrát, když jsme dospěli v ústavní většině 120 hlasů v tom volebním období k tomu, že v Senátu jsme předložili takový návrh zákona o všeobecném referendu, ta debata se nejvíce soustředila na meze ústavnosti, meze toho referenda.
Pokud jde o samotné vyhlašování lhůty, to jsme podřídili tomu, co se tady jako referendum osvědčilo, to znamená, že jej vyhlašuje prezident republiky. Učiní tak nejpozději 30 dnů od podání návrhu na vyhlášení, a pokud ho vyhlásí, tak samozřejmě potom se koná to referendum ve lhůtě, kterou stanoví tento ústavní zákon.
Pokud jde o samotné procedury, tzn. počty, které znamenají tu povinnost, nebo chcete-li, aktivuje ten zákon o referendu, tak samozřejmě když ho vyhlásí určitým způsobem kvorum poslanců nebo senátorů, to znamená zákonodárného sboru jako zástupců občanů, anebo tedy společná petice, nebo chcete-li, kvorum občanů samotných, protože jde o přímou demokracii, tak jsme ty prvky přímé a nepřímé zastupitelské demokracie zkombinovali v článku 3. Drželi jsme se ale ryze ústavních čísel, to znamená, nevybočili jsme z mezí, které Ústava České republiky zná. To znamená, ta kvora jsou buď 101, případně 41, tzn. nadpoloviční většina Poslanecké sněmovny. A pokud jde o minoritní kvora, drželi jsme se dvou pětin, tzn. 80 poslanců. To znamená, kvora odpovídají všem konstrukcím, které Ústava České republiky zná. Mohu připomenout kvorum 40 poslanců na svolání schůze, 41 poslanců nebo 17 senátorů na ústavní stížnost, 50 poslanců na jednání o tom, jakým způsobem se hlasuje o důvěře, resp. vyslovení nedůvěry vládě, a samozřejmě oněch 80 poslanců, které jsme měli už v návrzích, které tady byly. A víte, že i ve výborech - promiňte mi, že teď snižuji samotný význam tak důležitého zákona, jako je ústavní zákon o referendu, ale i například jednání o tom, že menšinové stanovisko výboru je podřízeno určitému minimálnímu kvoru konkrétních poslanců. To je tedy asi to podstatné, co tvoří jádro.
Pokud jde o část procesní, tzn. jakým způsobem se to vyřeší, pak se obracíme na standardní postup, který se týká zavedených volebních kroků, které jsou tady. A samozřejmě k tomu náleží i otázka vyhlášení výsledku referenda, resp. nevyhlášení referenda za určitých okolností, protože jde o významný ústavní krok, tzn. vyhlášení stavu ohrožení území státu, nouzový stav, válečný stav, a i lhůty, pokud by se něco takového v mezidobí stalo, se přerušují.
Pokud jde o návrhy, které by mohly být postoupeny prezidentu republiky na vyhlášení referenda, samozřejmě jsme drželi pořadí, v jakém jsou podány, protože může být - já teď zase řeknu, takový klasický příklad, který se může objevit, znám ze sousedního Rakouska. To znamená, já nevím, "Spěchejte s dokončením Jaderné elektrárny Temelín" a druhá petice může být "Prosím vás, nestavte dál žádnou jadernou elektrárnu". A teď by šlo o to, kdo rychleji sežene těch sto tisíc podpisů, protože by se k tomu Poslanecká sněmovna ani Senát neodhodlaly. A abych uvedl příklad, tak tento příklad svědčí o tom, že bychom museli tedy vyhlásit referendum to, kde se těch sto tisíc podpisů sebere dříve.
Pokud jde o komplikaci s nesouhlasem s výsledkem, tak samozřejmě je tam otázka řešení před Ústavním soudem a ta známá konstrukce, která byla použita v tom jediném referendu po roce 1993, tzn. při vstupu do Evropské unie.
Ostatní myslím, že je standardní věc, která řeší, řekl bych, jednotlivé postupy, které by v případě přijetí té myšlenky bylo potřeba řešit. Zákon je úsporný, jako musí být každý ústavní zákon, aby nebyl příliš podrobný. A to samotné provedení by potom odpovídalo tomu jednotlivému návrhu, který by byl takto podán.
Na závěr mi dovolte říct, že jsme svým způsobem řešili otázku toho, co bylo včera předmětem diskuse, tzn. neomezené kvorum. Prosím vás, samozřejmě omezení nebo neomezení kvora je velký diskusní předmět v ústavní rovině. Je zřejmé, že žádné kvorum nemůže být například dáno pro volby do Poslanecké sněmovny, protože bychom tím, že by to kvorum, pokud by nebyly volby povinné, svým způsobem mohli odstranit ty podstatné podmínky demokratického právního státu a nebyl by žádný zákonodárný sbor. Čili to není možné. Něco jiného by bylo, kdybychom si řekli kvorum, a to tady včera bylo diskutováno, nikdo na to nereagoval, a já jsem si říkal, že to nechám až na svoje dnešní úvodní slovo, například do Senátu. Jestli se má zpochybňovat legitimita nějakého rozhodnutí, tak to můžete udělat jenom u toho orgánu, který neohrožuje základní podmínku fungování demokratického právního státu. Takže máte dvoukomorový parlament a ten může působit samostatně v některých věcech, nebo v těch zásadních věcech, například rozpočtu, tak samozřejmě můžete říct pro zvýšení úrovně legitimity to, že platí do jedné z těch komor, nikoliv to základní, to omezené nějakým způsobem kvorum. ***