(18.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Ne, nechci se stylizovat do role horlivého aktéra historického šermu, pouze připomenu, že patří již k jizvám na tváři dějin, že neštěstí jedněch přináší druhým užitek a zisk. Bohužel nic nepotvrzuje, že jedno bez druhého je snad možné. A tak na jedné straně prudce přibývá občanů naší republiky, kteří zemřeli tak chudí, že po nich nezbylo ani na vlastní pohřeb, a na druhé straně Nečasova vládní koalice rozhodla o miliardách ve prospěch církevních prelátů, a to v době, kdy v pásmu příjmové chudoby je podle statistiků již téměř každý desátý Čech včetně dětí a seniorů, přičemž ruku v ruce s tím nezadržitelně roste počet exekucí a osobních bankrotů.
Před více než dvaceti lety na otázku o navrácení údajného církevního majetku prohlásil tehdy ještě nepříliš známý Dominik Duka: "Jenom to ne, to by nás zabilo." Dnes si ovšem primas český už asi nemyslí, že by dary Nečasovy vládní koalice v podobě církevních restitucí, nota bene vypočítané podle oka z Kašparovy krávy, katolickou církev nějak poškodily. Dokonce mazaně zamlčuje, že erudovaní právníci a další odborníci opakovaně upozorňují na skutečnost, že církve žádají i to, co nikdy nebylo jejich. Ideologické zdůvodňování takzvaných církevních restitucí účelovým sloganem "co komunisté ukradli, musí být vráceno" tak bylo velmi brzy vyvráceno, a to i zásluhou Bratrské jednoty baptistů, která se nenechala zkorumpovat katolickou církví a držhubné, či sumu 228 mil., odmítla s tím, že na ni nemá nárok, jelikož o nic během takzvaného komunismu nepřišla.
Ne, nejde o pouhé odstranění křivd způsobených předlistopadovým či dřívějším režimem. Jde o zásah do změn uskutečněných již Josefem II. Jde o opatření namířené proti první pozemkové reformě i proti základním principům formulovaným Tomášem Garrigue Masarykem ve známé Washingtonské deklaraci. Pan kardinál nedostal jen dary, mnohé se v restitucích vracelo z ukradeného. Problém je ovšem v tom, cituji biskupku Církve československé husitské Janu Šilerovou, "že nekradli jen komunisté církvi, ale i církev přicházela k majetku, slušně řečeno, nečistým způsobem". Ne, nehodlám nyní žádat od kardinála Duky odškodnění za křížové výpravy a násilnou pobělohorskou rekatolizaci. Pokud však v rozporu s biblickým příkazem skromnosti si římskokatolická církev mnohé přisvojila a vynutila od podaných, od lidí v tísni a nouzi, slušela by jí dnes pokora. Místo pokory však církevní preláti otevřeně českému státu a lidu vzkazují: "Krize nekrize, plaťte a dávejte. Chceme půdu, lesy a peníze, a to hned, děj se co děj."
O to víc si vážím výjimek, které potvrzují pravidlo. Již zmíněné biskupce Janě Šilerové, která opakovaně vystoupila proti znění zákona o restitucích, proti celkové finanční výši i proti úplatkům pro nekatolické církve, vadí i to, že smlouva mezi církvemi a státem nebyla nejprve vedena v dialogu s širokou veřejností. Ne, nebyla. "A na co by to veřejnost potřebovala? My jednáme s vládou, s Parlamentem. To je kompetentní orgán," reagoval na snahu opozičních poslanců prosadit k dané věci referendum kardinál Miloslav Vlk.
Chce se mi věřit, že současná Poslanecká sněmovna je přece jen trochu jiná než její předchůdkyně. Beru ovšem na vědomí, že jak tady dnes zaznělo, lidovci nechtějí slyšet o jakémkoliv zásahu do církevních restitucí. Jako součást vládní koalice by si však měli alespoň uvědomit, že pokud nejsou peníze na zvyšování důchodů, na slušné přídavky pro děti, na aktivní politiku zaměstnanosti, investice, tak dávat nyní až neuvěřitelně velké finanční náhrady církvím je mimořádný hazard s veřejnými financemi.
Už před volbami jsem musel odpovídat některým lidem - cituji v této souvislosti jednoho z prominentů České strany sociálně demokratické a předsedu Senátu Milana Štěcha -, kteří reagovali na prohlášení komunistů, že bude referendum o církevních restitucích. "Ano, ať je, ale je třeba říct i to b), co s referendem." Milan Štěch také připomíná, že podle seriózních průzkumů chce dnes 81 % našich občanů církevní restituce úplně zrušit. K tomu pak dodal: "Každý aspoň trochu informovaný člověk ví, že to protagonisté z církví i bývalé vládní koalice udělali velmi mazaně.Považuji to za velký problém," konstatuje šéf Senátu. "Pokud přijdou právníci a řeknou, že se to dá překonat, tak věřím, že celé vedení sociální demokracie bude pro."
Co k tomu dodat? Snad jen to, že každý zákon přijatý z vůle Parlamentu může být změněn novým zákonem. A pokud někdo argumentuje nemožností změny již jednou přijatého zákona, dovolím si připomenout, že například zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, byl novelizován jen v roce svého přijetí dvakrát a v následujících letech pak osmkrát. Minulý zákonodárce nemůže tedy zavazovat budoucího zákonodárce. A to se týká i zákona o církevních restitucích. Proto je podle respektovaného profesora ústavního práva a státovědy Václava Pavlíčka zcela namístě, abychom se k uvedenému zákonu vrátili. A stále je také přesvědčen o tom, že se můžeme vrátit k myšlence na vydání zákona o referendu o změně zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Mimo jiné i proto, že si to přeje 81 % našich spoluobčanů, kterým vadí, že církevní subjekty ženou k soudům nejen stát, ale i kraje, obce a dokonce i soukromé osoby.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Dalším přihlášeným je pan poslanec Herbert Pavera. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Herbert Pavera: Vážený pane předsedající, vážený jeden člene vlády, vážené kolegyně a kolegové, ještě bych pochopil, kdyby zákon o referendu o zrušení zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi předložila některá z jiných politických stran. Ale že k tomu přistoupila zrovna Komunistická strana Čech a Moravy, jejíž předchůdkyně KSČ všechny vydávané církevní majetky zkonfiskovala, to je obrovská troufalost. (Nesouhlasné hlasy zleva.) Pokud tak, dámy a pánové z levé strany, toužíte po referendu, proč jste je nevyužili při konfiskaci majetků církve a ostatních v roce 1948 a při příchodu spojeneckých vojsk do Československa v roce 1968? Tehdy se vaši předchůdci a někteří i z vás nikoho neptali, zda to občané chtějí, či nechtějí.
Je třeba veřejnosti jasně říci, že majetek, který se má církvím vracet, jim před zkonfiskováním historicky patřil a že církve, pokud o majetek žádají, musí doložit vlastnictví k těmto majetkům. A tam, kde jsou pochybnosti o vlastnictví, rozhodne nezávislý soud, komu majetek bude patřit. ***