(13.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Byla to právě daňová opatření pravicových vlád od roku 2006, která devastovala státní rozpočet, jeho příjmy. A všechny náklady na provoz státu se soustřeďovaly do nepřímých daní anebo do daní ze závislé činnosti. V tomto ohledu to byl strach pravicových vlád podívat se občanům jasně do očí a říci: na provoz státu potřebujeme tolik a tolik prostředků a budeme za ně dělat takovou poctivou státní službu. V tomto ohledu si myslím, že vládní prohlášení je chybné a prokáže se to velmi brzy. Nikoliv pouze na tom, jakým způsobem bude růst deficit, ale bude podvazovat i ty potřebné investice, na které bude muset vláda hledat zdroje úplně jinde.
Na druhou stranu si myslím, že vláda mohla přece jen výraznějším způsobem ve vládním prohlášení ukázat na změnu komunikace nejen mezi vládou a opozicí, mezi vládou, odbory a svazy zaměstnavatelů, ale také se samosprávou. Ve vládním prohlášení mi chybí, a nevím, jestli to je z důvodů vnitřních sporů uvnitř vládní strany, vztah mezi centrem a kraji. Nepopsat vazbu mezi Asociací krajů a vládou České republiky je podle mého soudu chybný krok, který ukazuje na to, že vláda v tomto ohledu buď nemá jasno, anebo nechce řešit to, kam se dostal vztah mezi vládou a krajskou samosprávou. Neustále jsme svědky debaty o rozpočtovém určení daní, a byli jsme svědky mnohokrát, a připomněl bych to od roku 1995 přes rok 2006, 2008 přes rok 2011 k tomu, že když centru chyběly peníze, tak se to udělalo na úkor obcí a krajů. A v tomto ohledu je. řekl bych. málo platné, že pan předseda vlády ve svém projevu alespoň upřesnil to, jakým způsobem se chce chovat vláda vůči krajům v oblasti vzdělávání.
Dovolte mi, abych ještě připomněl, že mě trochu mrzí, a očekával jsem přece jen zásadní změnu proti minulosti v oblasti zahraniční politiky. O změnách v zahraniční politice vlády České republiky se nedočteme téměř nic. Protože je potřeba si uvědomit, že Česká republika je součástí nejen Evropské unie, ale i ostatních mezinárodních institucí, a měli bychom alespoň přestat uvažovat o tom, že se zapojíme do jakéhosi podivného prostoru a nerespektujeme, že už není bipolární svět dávno. Jednopolární svět dávno skončil, nebo nedávno skončil, a my bychom se měli nějakým způsobem podílet na budování multipolárního světa. To mi vážně v programovém prohlášení chybí a byl bych rád, kdybychom v těchto debatách mohli pokračovat, protože podle mého soudu je to také otázka schopnosti České republiky přinést svůj díl k tomu, čemu říkáme, že je základní bezpečnostní architektura OSN a její Rady bezpečnosti. V tomto ohledu alespoň distanc od toho, že Česká republika hlasuje například jenom se Saúdskou Arábií, Katarem, případně nějakými ostrovními státy, a ocitne se na chvostu zahraniční politiky v celém Valném shromáždění OSN. A nemyslím tím jenom otázku hlasování o Palestině, která byla skutečnou ostudou. Čekal jsem od ministra zahraničí, že si přece jen do vládního prohlášení něco důraznějšího připraví.
Co mě možná mrzí z pohledu občanů České republiky výrazně, je, že jsem čekal jiný tón v oblasti zdravotní politiky, v oblasti sociální politiky. Ale očekávám, že vláda bude plnit alespoň ty sliby, které tam jsou, a že budeme moci podílet nejen na zrušení druhého pilíře důchodové reformy, ale že se budeme moci podílet také na obnovení zákona o neziskových zdravotnických zařízeních, protože podle mého soudu není možné dále setrvávat na tom, abychom vytvářeli ve zdravotnictví ziskové organizace, které jsou tvořeny právě pro tvorbu zisku, nikoliv pro péči o nemocné samostatně.
Očekával jsem ve vládním prohlášení, že se vrátí ty systémy k tomu, k čemu byly zřízeny. Přeci nemáme policii pro policii, ale pro bezpečnost občanů. Nemáme zdravotnictví pro zdravotníky, ale pro péči o nemocné. Nemáme sociální systém pro jednotlivé subjekty toho sociálního systému, ale právě pro ty, kteří sociální péči potřebují. V tomto ohledu mi alespoň zmínka o návratu k tomu, k čemu jednotlivé systémy státu mají sloužit, chybí. A nemohu jinak, než trpělivě kontrolovat jednotlivé kroky vlády a slova premiéra, která přednesl v tom svém úvodním slovu, abychom za čtyři roky se dočkali alespoň toho, že bude stát lépe sloužit, že bude méně zadlužený, že bude otevřenější potřebám občanů a že to, co tady bylo devastováno nepolitickou politikou, případně neschopností komunikace mezi vládou a opozicí, bude napraveno.
Vnímám to tak, že vláda si zajišťuje svou důvěru. Mně na závěr dovolte, abych se vyjádřil k tomu, že důvěra, důvěryhodnost sestává jak z programu, tak z personálního obsazení vlády. Nechci hodnotit jednotlivé ministry jenom kvůli případným personálním rozhodnutím ještě předtím, než získali důvěru. Budu je hodnotit až podle jednotlivých kroků, které učinili. Ale zároveň jsem přesvědčen, že někteří ministři pravděpodobně neunesou tíhu toho ministerského angažmá a budou muset být vyměněni. To se tak v životě stává. A já bych přál předsedovi vlády, aby při případných výměnách měl šťastnější ruku než při samotném výběru této vlády. Děkuji vám.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji. Dalším přihlášeným s přednostním právem je pan poslanec Miroslav Kalousek. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo, paní předsedající. Vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi seznámit vás se stanoviskem poslaneckého klubu TOP 09, jak se zachováme při hlasování o důvěře, a odůvodnit tento postup. Především bych ale rád zdůraznil, že vítáme skutečnost, že se mandátu ujímá vláda, která vzešla z demokratických voleb, a že po osmi měsících bezčasí máme vládu, která je nepochybně legitimní, bude mít důvěru Poslanecké sněmovny a právo i povinnost vykonávat svůj mandát. Dovolte tedy, abych vládě popřál hodně úspěchů při správě země i při budování mezinárodní prestiže České republiky.
Není automatické, že strana, která je opoziční, musí nutně vládě vyslovit nedůvěru nebo odmítnout vládě vyslovit důvěru. Dokážeme si představit, že přesto, že bychom se lišili s vládou v mnoha parametrech, že za předpokladu, že by to byla vláda práva a úcty k zákonům, vláda rozpočtově odpovědná a vláda, která by brala vážně systémový postup proti korupci, že bychom takové vládě mohli vyslovit i důvěru. Bohužel ani jedno z těchto tří kritérií, která jsem zmínil, vláda nenaplňuje. A dovolte mi teď, abych své tvrzení odůvodnil.
Vláda práva a úcty k zákonům. Dovolím si tvrdit, že největší úctu před zákonem musí mít zákonodárce sám, tedy my jako Poslanecká sněmovna, a pochopitelně i vláda jako exekutivní výkonný výbor této Poslanecké sněmovny. Vláda vznikla na tom, že souhlasila a podpořila ignorování jednoho zákona. Můžeme mít různý názor na lustrační zákon, můžeme být pro jeho zrušení, můžeme trvat na jeho zachování, ale pravděpodobně bychom se napříč touto Poslaneckou sněmovnou měli shodnout na tom, že dokud jakékoliv zákony platí, musí být dodržovány bez výjimky, musí být dodržovány každým. Skutečnost, že v případě lustračního zákona platí, že někteří vyvolení tento zákon dodržovat nemusí, je neúcta k právu, neúcta k zákonu a velmi špatný signál, který vláda posílá do společnosti. ***