(19.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Pokud jde o onen mainstream, či chcete-li evoluční řetězec debat, jak nakládat s veřejnými financemi v Evropě, pravdu má ODS, když tady připomínala, že to nebyl pouze návrh TOP 09 a ministra financí v minulém období, který přišel v roce 2011, ale že i ODS uchopila některé podněty zejména konzervativně liberální části politického spektra v Evropě a snažila se tuto věc zastřešit ústavně. Pamatuji bývalého kolegu Kocourka, který někdy myslím v roce 1998 chtěl vpašovat jednu větu do Ústavy. Tato jedna věta by sice ničemu nepomohla, ale aspoň to bylo krédo tehdejší ODS a myslím si, že tohoto kréda se ODS drží i nadále. Je otázka, jestli to krédo je rozumné. V roce 2002, tedy v době, kdy tady byla stojedničková většina, tak ODS navrhla do Ústavy už strukturovanější text. Bylo to velmi podobné, bylo to na hony vzdálené současné verzi finanční ústavy, ale celé to bylo o tom, že vlastně rozpočet má být vyrovnaný, nad rozpočtem by měla bdít spíš nezávislá autorita a politici by si s tím neměli moc hrát, protože cokoliv politik dělá, v podstatě pokazí.
To je už ale koncepční otázka. Jde nám o jakási formální pravidla, která buď fungují, nebo nefungují, anebo chceme zcela depolitizovat fiskální politiku? Protože o tom, jak má vypadat makroekonomický rámec, se diskutuje, samozřejmě i ten problém řekněme znečištění koncepce různými parciálními, tedy politickými zájmy. A už se stalo, že z toho makroekonomického rámce byla vyňata měnová monetární politika tím, že se postupně šíří zákony o centrálních bankách tím způsobem, že se zvyšuje nezávislost centrálních bank, a to nikoliv na politické scéně, ale dokonce i na exekutivě. Je to určitý trend, já souhlasím. O centrálních bankách si můžeme popovídat jindy. Nepochybně i nedávná měnová úprava či intervence k tomu dá celou řadu zajímavých podnětů. Ale dnes se bavíme o fiskální politice a je otázka, jestli chceme dotáhnout ono odpolitizování fiskální politiky až do konců, kdy nejenom výdajové rámce, nejenom deficity, ale samotný obsah, tedy struktura fiskální politiky byla postupně vytlačována z rozhodování parlamentu. Já si myslím, že to je vrcholné politikum, a že pokud jde o strukturu rozpočtu, ale i využívání fiskálního nástroje buď jako brzda, nebo jako plyn pro hospodářskou politiku by to mělo zůstat zachováno.
Faktem je, že pokud jsme vytvořili společný hospodářský prostor tím, že vznikla Evropská unie jako unie nejenom politická, ale i hospodářská, tak jsme si vytvořili problém, jak tento prostor ošetřit na makroekonomické úrovni. A protože u fiskální politiky nám často ujíždí vlak, tak se někdy asi pět let po Maastrichtské smlouvě vynořil koncept Paktu stability. Protože Maastrichtská smlouva stanovila maastrichtská kritéria a na ta se zvysoka kašlalo, když to zjednoduším, vytvořil se Pakt stability někdy kolem Amsterodamské smlouvy, a mělo se za to, že tento dokument věci vyřeší. Jak už to v Evropské unii bývá zvykem, tak papír snese všechno, realita jde svou cestou. Takže vlastně vznikla objednávka vylepšit, změnit, transmutovat evropský Pakt stability na třeba Pakt stability a růstu, dát nástroje, které by skutečně měla buď bruselská autorita, nebo národní vlády v rukou a měly možnost tyto věci ukočírovat způsobem, který by odpovídal nějaké rozvojové představě o Evropském hospodářském prostoru.
Pokud se tedy objevil fiskální kompakt, tak je to reakce na to, že představy kolem paktu Evropské unie víceméně selhaly. Ale řekněme si, jestli se něco změnilo od té doby, kdy byl fiskální kompakt ratifikován. Pokud aktuální data nelžou, a já si myslím, že nikoliv, tak celé jižní křídlo eurozóny a Evropské unie jako takové je ve stále stejných, dokonce bych řekl horších problémech. To je fakt. Takže je otázka, jestli tento instrument je adekvátní, jestli je účinnou brzdou a jestli v tom modrém autíčku se žlutými hvězdami kromě brzdy nechybí i pro budoucnost do jiné hospodářské situace, teď vylézáme horko těžko z recese, jestli tam náhodou nechybí i ten plynový pedál.
Čili to je jedna poznámka na dotváření koncepčních představ, které bychom si měli dělat samostatně, a ne pod diktátem toho, že to, co už tady je, musíme přijmout, protože jinak není možná.
Druhý faktor, který byl ve hře, byl samotný faktor hospodářské krize. Krize zesílila právě tuto slabinu řízení jednotlivých národních hospodářských politik, ale i jejich koordinaci na evropské úrovni, a právě proto se přistoupilo k principu dluhových brzd, který nejenom na úrovni fiskálního kompaktu, ale v jednotlivých národních ústavních pořádcích byl zakomponován. V Německu to tuším bylo v roce 2009, kdy to bylo uzákoněno. Velká Británie si nejdřív schválila úřad pro dohled nad rozpočtem, aby pak rozpočtová pravidla rovněž přijala. Takto bych mohl pokračovat. Čili byl to rok 2009, 2010. Doba krize. A můžeme se už učit ze zkušeností. To znamená, do jaké míry to pomáhá, či nepomáhá. Bohužel tedy realita ukazuje, že dokonce ani tento instrument není zdaleka dokonalý a že spojením střechy fiskálního kompaktu s národními nástroji není rozhodně konec evolučního řetězce, že to není prostě dokonalé.
Specifická situace pak může nastat v takzvaných posttransformačních zemích, byť už je to tedy čtvrt století, co jsme prošli určitými změnami, ale faktem je, že východní půlka Evropské unie je spíše ta zaostalejší, která má větší tendenci řešit problémy z vypůjčených peněz. Když se podíváme například na Polsko nebo Slovensko, které se už touto cestou vydalo, tak za prvé zkušenosti jsou rozporné. Každá země je ekonomicky v jiné situaci, a když se podíváme třeba na zkušenost slovenskou, tak tam kromě ústavních regulí i institut, který navrhuje tento návrh, což je jakási nezávislá úřednická autorita nad rozpočtem, teď si nevzpomenu, jak se na Slovensku přesně jmenuje, trošičku jinak než u nás, ale funkce je stejná, tak zjistili, že tento institut je v podstatě pro kočku, že tak jak je nastaven, věci nepomáhá. Samozřejmě dluhové brzdy jsou i v jiných zemích, ale tam zkušenost pro nás už je méně přenosná. Jestliže si něco zavedli ve Švýcarsku, tak je to podobné, jako když Švýcarsko řeší imigrační politiku. To si myslím, že pro nás není přesně využitelné, stejně tak jako zkušenosti řešit tyto problémy na půdě Spojených států.
Takže pokud nám jde o to najít komplex nástrojů, a říkám komplex a mám tím na mysli jak evropské řešení, tak národní, tak to není o duelu mezi opožděnou ratifikací fiskálního kompaktu. Je pravdou, že v roce 2012 se tehdy nepohodl tehdejší premiér Nečas s tehdejším vicepremiérem Kalouskem a že jsme to nepodepsali, a na rozdíl od Velké Británie bylo obtížné hledat argumenty, protože Velká Británie pochopitelně je zemí jiného kalibru, zejména s ohledem na pozici jejího finančního sektoru, ale že zkrátka fiskální kompakt není pouze měkčí verzí českého řešení, ale že by měl být určitým komplementem, ale nikde není stanoveno, že komplement má vypadat přesně tak, jak je v návrhu kolegů z TOP 09. ***