(10.50 hodin)
(pokračuje Heger)
Takže jestliže bude evropská směrnice vyžadována v podobě, jak je duch její preambule, a budou-li se pacienti soudit, tak neuděláme nic jiného, než že jim to budeme muset povolovat. Žádná regulace, dokud ji budeme mít přímo i pro naše pacienty, léčené tady, v zákoně, nám nepomůže. A otázka, v jaké formě teď ten zákon přijmeme, je spíše otázka toho, jestli si troufneme jít proti duchu předpisů, což podle interpretace části právníků je ten pozměňovací návrh zdravotního výboru. Troufneme-li si, je otázka, jestli potom bude Evropská komise vyžadovat to tvrdé naplňování, tak jak je směrnice napsaná, anebo jestli si to můžeme risknout a můžeme s Komisí hrát právní hru, která může skončit tím, že budeme muset směrnici změnit.
V tuto chvíli na to nikdo neumí jasně odpovědět. V tuto chvíli také nikdo neumí odpovědět, jak se chovají pacienti. Předpoklad po mnoha diskusích a zahraničních konzultacích byl, že návrh nás neohrozí, že pacienti mají tolik bloků, počínaje jazykovými bariérami, znalostí situace v cizině a nutností doplácet péči v cizině, která je tam dražší a je tam vyšší spoluúčast, že masový odliv našich pacientů do ciziny nenastane.
Já budu hlasovat ve třetím čtení pro verzi v podobě ministerstva. Samozřejmě pokud pozměňovací návrh projde, budu hlasovat pro přijetí směrnice i v tomto pozměněném návrhu. To říkám možná netakticky, ale je o fér tady říci. Snažil jsem se vás přesvědčit k tomu, abychom přijali směrnici v čisté verzi evropské, i když Evropu někteří nemají rádi. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče, a dříve než pozvu k mikrofonu pana poslance Hovorku, k faktické se přihlásil pan poslanec Koskuba. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jiří Koskuba: Děkuji, paní předsedající. Dámy a pánové, nebudu dlouho zdržovat, jenom bych rád svého předřečníka doplnil. Často jste zde slyšeli slovo, že hovoří o pacientovi. Rozumějte tomu, pacient neexistuje, je to klient a to je právě obsahem zákonů, které nám pan doc. Heger jako ministr zdravotnictví se svou koalicí sem předestřel. Upozorňovali jsme tenkrát na to. Je to rozbití dlouhodobých vazeb vztahu lékaře, sestry a pacienta, nicméně stojí za to připomenout. V ČR po předchozích reformách ve své podstatě pacient přestal existovat a hovoříme o klientovi. Není to taková maličkost, jak si všichni zde myslíme. Jsme zákonodárci, měli bychom se nad tím zamyslet a vrátit pacientovi skutečně jeho místo, abychom o něm mohli vůbec hovořit. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. A teď zvu k mikrofonu pana poslance Hovorku. Prosím, aby se připravil pan poslanec Svoboda, pan poslanec Klučka a po něm pan poslanec Vyzula. Děkuji.
Poslanec Ludvík Hovorka: Děkuji za slovo. Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, já se v tomto případě shoduji s panem poslancem Leošem Hegerem, protože si myslím, že má pravdu. Já jsem také nepodpořil pozměňovací návrh ve výboru, protože se domnívám, že pozměňovací návrh skutečně jde proti evropské směrnici. Legislativa ministerstva v tomto případě byla poměrně jednoznačná. Legislativa Parlamentního institutu řekla, že pozměňovací návrh je částečně kompatibilní s evropskou směrnicí, tak jsem si ještě nechal udělat dva právní názory, které mi potvrdily, že návrh jde proti evropské směrnici.
Ale chtěl bych tady mluvit o něčem souvisejícím, a to o systému českého zdravotnictví, který bohužel tento zákon odkrývá. Dovolím si ocitovat: Evropská mobilita je kontroverzní právě proto, že rozpor mezi nároky pojištěnce a systémem odhaluje. Zatímco u českého poskytovatele, tedy u zdravotnického zařízení, dostane pojištěnec reálně jen v mezích jeho smlouvy, tzn. smlouvy toho zdravotnického zařízení a regulačního mechanismu, tzn. je spousta neléčených, podléčených nebo odmítnutých nebo na stop stavech závislých pacientů. Pokud to zdravotnické zařízení má vyčerpaný limit, tzn., že již nedostane úhradu ze zdravotního pojištění od zdravotní pojišťovny, má smůlu, anebo zdravotnické zařízení to poskytne zadarmo nebo s nějakou velmi malou úhradou. Zahraniční poskytovatel smlouvu nepotřebuje, tzn., že se na něj nevztahuje regulační omezení. To znamená, má motivaci přijmout všechny pacienty. Takže všichni lidé, kteří v ČR mají teoreticky na léčbu právo, ale reálně se neléčí, protože nemají peníze, známé a ani nejsou právníci, aby jim to vynutili, mohou dnes dostat tuto službu v zahraničí a zbořit tak pojišťovně nebo ministerstvu jejich skrytý mechanismus.
To, že se u nás někteří pacienti neléčí, to není vada. To je vlastnost současného ekonomického modelu zdravotnictví založeného na regulaci strany nabídky. Britové na to přišli, protože jejich čekací listy najednou byly k ničemu, protože britští pacienti si mohli odnést svůj nárok do Francie už v roce 2004.
Můžeme to spravit dvojím způsobem. Buď se zúží nárok pojištěnce na to, co je ufinancovatelné, např. tím, že se vyhodí některé drahé služby z úhrady, co pro obyčejné lidi, v uvozovkách uvádím obyčejné lidi, tzn. ty, kteří nemají žádné zastání, nic nezmění, protože by se toho stejně nedobrali. Anebo můžeme vytvořit systém, ve kterém pacient bude zbaven konkrétních nároků a bude ošetřen bezplatně ve veřejné nemocnici v rámci jejích finančních možností.
První model má jednu nevýhodu - protože o službu se bude soutěžit a pojišťovny ji nakoupí u nejlevnějšího poskytovatele, tedy zdravotnického zařízení, a ne nutně u toho, který ji poskytoval dnes. Toho se mnoho nedotknutelných, v uvozovkách, poskytovatelů bojí jako moru, protože nejsou efektivní a žijí z historicky vyšších úhrad. Stát ovšem chrání zájem zejména těchto poskytovatelů. Kdyby totiž hájil zájem pojištěnců, bude naopak rád, že v podobě zahraničních poskytovatelů vzroste konkurence, tedy vzroste kvalita a klesne cena.
Například specializovaná centra, to jsou nástroje ochrany českých nedotknutelných. Má to rámec v § 112 a následném zákonu č. 372/2011 Sb., ale reálně se to nedodržuje. Reálně to vyrábí Věstníkem Ministerstvo zdravotnictví a odborné společnosti. Centrum vznikne jen tam, kde na tom silní hráči mají zájem, a zavřou si takto trh, protože necentrum nemůže na drahé léky a výkony dostat úhradu z pojišťovny. Kdo je centrum, nemá žádná zveřejněná kritéria, není k tomu žádný férový proces a rozhodují o tom podjatí lidé. Liší se to diagnóza od diagnózy, ale alespoň v některých centrových specializacích nekopíruje síť center žádnou geografickou rovnoměrnost či rozložení populace. Je to zcela chaotické a souvislost lze nalézt hlavně s tím, kde pracují ti, kdo o zřízení center rozhodují, např. hematoonkologie třikrát v Praze, z toho dvakrát přes roh Karláku, pak Hradec a Plzeň, ale celý Ústecký, Liberecký kraj nic, ani Karlovarský. V oftalmocentrech teď odborná společnost doporučila, že má zůstat pět center v Praze, ale jediné v Českých Budějovicích se má zrušit pro milionový spád. Tak nějak to funguje v ČR.
Tento zákon o evropské mobilitě v podstatě odkrývá slabiny českého zdravotnictví. A já chci říct, že jestli se ten zákon přijme s pozměňovacím návrhem, který přijal zdravotní výbor, anebo se schválí tak, jak byl předložen původní vládní návrh, který implementuje evropskou směrnici v plném rozsahu, tak se nic neděje. Reálný dopad to samo o sobě nemá. Jen to umožňuje zavřít vládě pacienty v ČR. Stejná debata vznikne posléze na vládní úrovni při přípravě vládního nařízení. Pokud se vláda zachová rozumně, nic to neznamená. Pokud zkusí využít tuto pravomoc a pacienty zavře, vypukne chaos, protože pacienti budou mít tento nárok přímo z evropského práva, a pokud dojde k nějakému soudnímu sporu, stát tento spor stejně nakonec prohraje.
Děkuji vám za pozornost. ***