(10.40 hodin)
(pokračuje Heger)
Ale ta věc je tak právně zajímavá! Přestože se tady jedná především o pacienty, jak to řekl pan ministr Němeček, a jedná se o jejich relativní možnost čerpat péči někde jinde, jestliže to potřebují nebo mají o to zájem, tak právně je výklad té směrnice dost obtížný, protože ona celou řadu práv pacienta stanoví zcela jednoznačně a pro právního laika srozumitelně v preambulích a hůře se tato opatření čtou v realizační podobě jednotlivých paragrafů směrnice.
Já bych to zjednodušil, protože to je opravdu problém na právní dizertaci a právníci se okolo toho pozměňovacího návrhu neshodli, zejména právníci dělající profesně sféru zdravotnictví a právníci, kteří zastupují pojišťovny. Dovolím si to vysvětlení udělat na smyšleném příkladu. Příklad bude trošku triviální, ale aspoň základy si dovolím vysvětlit.
Můžeme si představit tři fiktivní příklady. První - transplantace jater u dítěte. Věc, která byla problémem před deseti lety a byly na ni dělány různé sbírky, by dnes, to znamená situace, kdy nějaká medicínská technologie tady není k dispozici a je ji potřeba vyhledat jinde, byla řešena přímo aplikovatelným nařízením Evropského společenství o sociálním zabezpečení a to dítě by mělo dnes nárok cestovat do zahraničí. Takže to stojí nad tou evropskou směrnicí, kterou dnes projednáváme. Možná mohu říci jeden jediný příklad, který asi je, že některé technologie jsou sporné, je protonové ozařování, kde když je hádka, jestli se to má dělat tady v Praze, nebo někde jinde, tak se dneska posílají pacienti do Mnichova.
Druhý příklad, který už do té směrnice patří, je náhrada kolenního kloubu. Tato situace je řešena nařízením vlády o dostupnosti ortopedické náhrady kloubů, jsou tam jmenovány, čili teoreticky by stát mohl nařídit dalším nařízením vlády podle zde předkládané novely zákona, že bude zde vyžadovat předběžný souhlas s tím, že pacient se může jít léčit do ciziny a ten předběžný souhlas bude muset být pojišťovnou vydán, jestliže není dosaženo doby dostupnosti, kterou nařizuje naše nařízení vlády. Jestliže dostupnost je dostatečná a pacient může být léčen tady řekněme během půl roku, tak tady bude muset být léčen a předběžný souhlas nemůže být aplikován.
To, kde je to nejpregnantnější, je opravdu vymyšlený příklad léčby ochrnutého člověka po nějakém míšním úrazu, kde si můžeme představit situaci, že ten člověk je intenzivně rehabilitován, intenzivní rehabilitace, řekněme, zase si vymýšlím, trvá jeden celý rok, a jestliže je zčásti úspěšná a dále se už ten pacient nelepší, anebo je i neúspěšná bohužel a dále se pacient nelepší, tak po roce se přejde na jakési udržovací rehabilitování ošetřovatelského charakteru pacienta. V případě, že by takováto situace byla podrobena té směrnici a té české novele, mohou nastat dva případy. V případě, že bude podmíněno souhlasem, že pacient může být hospitalizován v nějaké jiné zemi a dál péči čerpat, tak takové podmínění je možno nařízením vlády zase učinit v každém případě. Problém, že pacient musí a nemůže odmítnout, je v tom, že pojišťovna nemůže odmítnout žádnou léčbu, jestliže není léčba jasně definována v zákoně, že se u nás neposkytuje, a to není, protože rehabilitaci pacient dostane v případě, že ji potřebuje, a podle jakýchsi metodických předpisů nebo zvyklostí, a když už ji nepotřebuje, tak ji dále nedostane a je možno léčbu odmítat, ale bude-li se chtít jít pacient léčit do zahraničí, tak bude aplikováno nařízení, které lze číst v preambuli směrnice, že členské státy, v nichž jsou pacienti pojištěni, by měly poskytnout právo obdržet v jiném členském státě alespoň stejné dávky, jako jsou ty, které stanoví právní předpisy členského státu.
Problém je, že my to omezování péče, které se běžně praktikuje, aby systém byl finančně udržitelný, a aplikuje se na základě nějakých metodických předpisů, které vytvářejí odborné společnosti, nebo, jak tady padlo v minulém bodě, takzvané kluby filatelistů, ale někdy jsou metodická opatření určována i Českou lékařskou komorou, tak v takovém případě se nenaplňuje požadavek té směrnice, aby předpisy byly stanoveny členským státem v legislativě. Takže když ten pacient, i když bude vyjádřena nutnost předběžného souhlasu, bude žádat, a bude-li žádat pojišťovnu o povolení, tak pojišťovna mu to musí povolit podle evropské směrnice, protože nenajde nikde žádný jasný předpis, který by říkal, že intenzivní rehabilitace se má po roce přerušit. Povolení bude vydáno bez ohledu na to, jestli směrnice bude v té podobě, jak ji předkládá Ministerstvo zdravotnictví, anebo bude mít rozšířenou možnost péči podmínit předchozím souhlasem, a to třeba úplně tak, jak se to stalo v Německu, kde se řeklo, že všechny hospitalizace budou podmíněné předchozím souhlasem.
Předkladatelé pozměňovacího návrhu si netroufli jít takhle daleko, protože je jasné, že právní stránka věci je poměrně choulostivá, ale i kdyby si troufli jít takhle daleko, tak by narazili na to, že u nás není péče kodifikována nějakým rozumným tvrdým zákonným předpisem, ale je kodifikována metodickými směrnicemi a zvykově, protože kodifikaci udělat zákonem je velmi obtížné, a tudíž nakonec v případném soudním procesu pacient bude moci do ciziny jet a bude mu to muset pojišťovna proplatit.
Je to trošku smutná záležitost, protože stát se doteď odmítal postavit čelem k tomu, že péče u nás je zastropovaná. Já už slyším výtky, proč jsme to tedy my v nynější opozici, když jsme byli v koalici, neudělali. My jsme se o to pokusili v několika případech. Já jsem byl po dlouhé době v pozici, kdy jsem si troufl vydat úhradovou a indikační vyhlášku k lázeňské léčbě, která péči zastropovala, a jaké z toho jsou doteď kontroverzní diskuse a jak je snaha to vrátit zpátky, je všem jasné. ***