(17.00 hodin)
(pokračuje Němcová)
Vláda sice i po roce 1948 formálně odpovídala Národnímu shromáždění, fakticky ale dění v zemi určovala Komunistická strana Československa. Parlament pak po dlouhá desetiletí plnil vůli a zadání právě této strany. Pražské jaro, shodou okolností zítra vstupuje do našich úvah den, který Pražské jaro definitivně uzavřel a veškeré naděje odvál, tedy přineslo naději, ale brzy po srpnové okupaci pohasla.
Dámy a pánové, jenom čtyři poslanci v říjnu roku 1968 - jenom čtyři poslanci z 242 - hlasovali proti návrhu na smlouvu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území. Deset poslanců z 242 se zdrželo a jenom čtyři byli proti. To je také obrázek zákonodárného sboru, na který máme myslet, a máme si říct, zda jsme nástupci koho - těch prvorepublikových odvážných mužů a žen, nebo těch, kteří v roce 1938 byli schopni dojít tak daleko, že parlament byl zrušen, a v roce 1968 se našlo deset plus čtyři z 242 odvážných, normálních slušných lidí, kteří věděli, že česká veřejnost si nepřeje, abychom byli okupovanou zničenou zemí, a jenom těchto čtrnáct mělo odvahu za svobodu své země zvednout hlas. Bohužel jsem hledala v archivech Poslanecké sněmovny jména, protože bych je zde velmi ráda právě dnes přečetla, ale ta tam nejsou.
Teprve v roce 1989 začal československý parlament hrát opět důležitou politickou roli. Ještě v listopadu roku 1989 byl zrušen článek Ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa a v prosinci, jak si mnozí vzpomínáme, byl zvolen prezidentem Václav Havel.
Když se tedy probírám touto historií, historií československého nebo českého parlamentarismu, kladu si otázku, čím se do této historie zapíšeme my, zastupitelé, kteří získali důvěru občanů v minulých parlamentních volbách. Co jsme přinesli, jak jsme se za tu důvěru dokázali odměnit našim voličům a co jsme nepřinesli. Určitě někdo bude dávat plusová znaménka například tomu, že došlo po letech diskusí k vyrovnání státu s církvemi, někdo to bude vidět jako největšího strašáka současné doby. Někdo bude chválit, že jsme dali ruku nahoru při přímé volbě prezidenta, jiní, tehdy ne tak odvážní jako dnes, hledají chyby, co jsme všechno tímto aktem způsobili.
A je tady ještě jedna strana této mince. Česká politika, a to si nemůžeme zastírat, byla zmítána v tomto volebním období řadou politických krizí. Rozpustila se, rozpadla se původní koaliční většina 118 poslanců. V Poslanecké sněmovně se pohybuje velké množství nezařazených poslanců, kteří se z nějakého důvodu rozešli se svou politickou stranou. Dva poslanci, a to je určitě truchlivá věta, jsou dokonce za mřížemi. Jeden je pravomocně odsouzený, druhý ve vazbě čeká na verdikt soudu.
To vše jistě může znevěrohodňovat českou politiku a samozřejmě český parlament v očích veřejnosti. Možná bychom si zasloužili právě proto být rozpuštěni. Možná právě proto bychom měli zvednout ruku pro konec tohoto volebního období.
Já zde však vidím úkol, který mi mnozí z vás připomněli, namátkou řeknu paní poslankyni Suchou, paní poslankyně Wenigerovou, paní poslankyni Kohoutovou, pana poslance Bureše, ti, kteří mluvili o tom, že máme bránit parlamentní demokracii. Možná že to, co jsem říkala před chvílí, ten velmi stručný exkurz do historie, byl pro vás nudný, ale já jsem chtěla, abyste přemýšleli v těchto souvislostech nad naším dnešním úkolem. Jestliže český volič může být frustrován tím, co se odehrálo, tak ale dnešním rozpuštěním Sněmovny mu přece neříkáme, že se musí automaticky dočkat lepších poměrů. Jestli toto někdo tvrdí, tak si myslím, že nekoná fér vůči občanům, kteří se na nás dnes dívají. Možná se po volbách dočkáme mnohého, co nás bude mrzet. Možná na jedné straně hrozí ještě větší fragmentace politické scény, která nedovolí nalézt nějaký konsensus, nějakou dohodu, nějakou akceschopnost parlamentu. Možná naopak bude hrozit druhá varianta, že zde vznikne ústavní většina, ta, která už dnes existuje v Senátu, tedy levicová komunisticko-socialistická ústavní většina.
Všichni mi můžete říct: Dobře, to všechno se může stát, ale my jako členové parlamentu máme také přemýšlet nad tím, že dnešním rozpuštěním Poslanecké sněmovny - s kterým já počítám - usnadňujeme tento krok kdykoliv do budoucna. Kdykoliv - a prosím, až vy tady jednou budete, vytáhněte si stenozáznam z této mé řeči - kdykoliv příště se znelíbí nějaká vláda Sněmovně a momentálně pod nějakým nepopulárním krokem, který bude muset dělat, tak tady bude určitě pohotově precedent k tomu: vždyť není nic snadnějšího, než aby se Sněmovna rozpustila.
Jestli tohle, dámy a pánové, vede k něčemu, co si myslím, že je důležité pro nás, pro naši společnost, tedy ke stabilitě, ke stabilitě poměrů v naší zemi, ke stabilitě politického spektra, k tomu, aby mohli všichni, jak občané, tak podnikatelé, tak instituce předvídat, co se stane, tak já jsem přesvědčena, že k této stabilitě rozpuštění Sněmovny v žádném případě nepovede.
Chtěla jsem mluvit o tom, co zde bylo řečeno. O tom, jak svým rozpuštěním potíráme zastupitelskou roli, do níž jsme byli zvoleni, a vzdáváme se role kontrolní, která je od nás očekávána. A právě role kontrolní se mi zdá být dnes důležitější než kdykoliv předtím. Mě mrzí, že vláda Jiřího Rusnoka získala v Poslanecké sněmovně při hlasování o důvěře tolik hlasů. Právě svým postojem při hlasování o důvěře jsme měli šanci dát prezidentovi republiky najevo, že vláda má vycházet z Poslanecké sněmovny, a jen sebevědomým vystupováním vůči prezidentovi jsme mohli zakotvit důležité mantinely do budoucna. Politika přece má a musí vznikat v parlamentu. Parlament je místem pro politickou diskusi. Poslanecká sněmovna nemůže jen přijímat či nepřijímat to, co přijde zvenčí, tím spíše mluvíme-li o vládě. Poslanci sami musí zůstat aktivní.
Možná dnes, v té mediální době, je každý, kdo řekne, že si nepřeje rozpuštění Sněmovny, okamžitě okřikován a peskován, a už se tisknou ty nálepky: on se bojí, to je prostě z obav o to, že přijdou poslanci o svá křesla, že moje politická strana ODS není ve výhodné pozici, a proto děláme všechno možné, abychom Poslaneckou sněmovnu nerozpustili. A já vám tedy musím říci, že vedle toho, co jsem slyšela například od Miroslava Kalouska o tom, že tématem voleb bude téma svobody, a to já s ním stoprocentně souhlasím, tak si myslím, že tématem voleb a naším úkolem nejenom dnešním, ale do budoucna je také téma odvahy. Prostě říkat věci tak, jak jsou. Nebát se toho, že zítra budou titulky v novinách, které nás nějak označí. Jestli jsme přesvědčeni o tom, že jsme si některé věci a kroky dobře promysleli, pak za nimi prostě musíme v každém případě stát.
Já jsem přesvědčena, že rozpuštění Sněmovny je chybný krok, právě tak jako jsem přesvědčena o tom, že všechny ty řeči o poslancích, o tom, jak se drží svých židlí, o tom, jak se bojí, že nesplatí své finanční závazky, jsou hanebnou rétorikou! A vadí mi, že se k ní přidáváme my sami. Že někteří právě poslanci argumentují způsobem, který já po léta odmítám, a po léta Poslaneckou sněmovnu a její členy obhajuji. Já jsem přesvědčena, že jsme voleni našimi občany proto, abychom je zastupovali, a jsme voleni v nejlepší víře, že to máme být právě my, každý jednotlivý z nás, každý jednotlivý z těch dvou set lidí, že to má být on, kdo je zastupuje. A potom ve chvíli, kdy se od nás ozvou hlasy, že jsme tady jenom proto, že nemáme splacené hypotéky, my jsme tady jenom proto, že se nám nechce pustit se vlastní židle - co tím o sobě vlastně vzkazujeme? Že opravdu s těmito cíli do Poslanecké sněmovny chodíme? Že opravdu toto je naše úvaha ve chvíli, kdy na sebe bereme veřejné angažmá, angažmá služby pro naše občany?
Já tím chci říci navenek i těm, kteří se na nás dívají, že prostě tohle to odmítám, že jsem patnáct let poslankyní a vím, že to není jednoduchá role, vím, že to přináší řadu obětí v osobním životě. A musím říci, že s většinou lidí, s kterými jsem se setkala tady v Poslanecké sněmovně, většinu z nich shledávám jako lidi velmi solidní, pracovité, ať už jsou z levicového, nebo pravicového spektra. Tu jednoduchou nálepku, že, kdo je poslanec, má na sobě jakési Kainovo znamení a do slušné lidské společnosti nepatří, tu já prostě odmítám. ***