(16.50 hodin)
Poslankyně Ivana Weberová: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Vážené kolegyně a vážení kolegové, já slibuji, že můj projev nebude tak epický jako projev Pavla Béma a že vás dlouho nezdržím. Ostatně je to už patrně naposledy, co k vám mluvím. Já jsem se původně nechtěla této schůze zúčastnit, ale potom jsem usoudila, že tady chci vysvětlit svůj postoj k rozpuštění Sněmovny.
Bez ohledu na to, kdo současnou politickou krizi zavinil, si myslím, že není řešením při současném stavu ve státních institucích rozpustit Sněmovnu a vyvolat předčasné volby. Tedy za situace, kdy tu máme prezidenta, který ve svém projevu deklarovat svou nadstranickost a následně svým kancléřem jmenoval předsedu své politické strany, který by se teď navíc měl stát volebním manažerem, či přímo lídrem strany SPOZ. Patrně jako vedlejší pracovní úvazek ke své kancléřské funkci. Prezidenta, který jmenoval vládu, která je inkubátorem strany SPOZ pro nadcházející volby. Tím se nechci dotknout těch pánů ministrů, kteří tuto spolupráci odmítnou. A kdy levicový Senát vybírá ústavní soudce navržené panem prezidentem podle toho, jak budou hlasovat o poplatcích ve zdravotnictví, a za situace, kdy se Senát již chystá na přijímání zákonných opatření i ve věcech, ve kterých to Ústava nedovoluje.
Za této situace si tedy nemyslím, že je logické, aby pravicová strana hlasovala pro rozpuštění Sněmovny. Kromě toho si myslím, že neméně důležitou věcí je to, že skutečně zákony, které jsme tady minulý pátek ještě rychle schvalovali, spadnou pod stůl, protože stačí, aby Senát k nim přijal nějaký pozměňovací návrh, což už se také chystá podle toho, co jsem se dočetla v Lidových novinách. Pokud se týká doprovodné legislativy k občanskému zákoníku, tak opravdu hrozí to, že od 1. 1. 2014 tady bude veliký chaos. Pokud tedy nedojde k tomu, že sociální demokracie se ještě zasadí o to, aby se účinnost tohoto zákoníku odložila, či aby byl přímo zrušen. Což by ovšem způsobilo také chaos, protože na to je už dost pozdě.
K té ústavní většině bych chtěla podotknout snad jenom to, že minulá vláda neměla fakticky již ústavní většinu od minulých Vánoc a dokázala s tím docela efektivně vládnout.
Takže děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. O slovo se hlásí předsedkyně Sněmovny paní Miroslava Němcová, tak mi dovolte, abych jí také udělil slovo. Prosím, máte slovo.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Vážený pane místopředsedo, vážené dámy, vážení pánové, já jsem váhala, zda během toho dnešního odpoledne mám vystoupit jako první, nebo zda mám nechat mluvit všechny vás, svoje kolegyně a kolegy, a vystoupit pravděpodobně na závěr, pokud už na tom závěru rozpravy jsme. Nakonec jsem se rozhodla, že počkám na to, až všichni, kteří chtějí dnes vystoupit, chtějí říct svůj pohled na to, v jakém okamžiku se nacházíme a jaká východiska z nich hledáme či nalézáme, že bude správné, když je nechám mluvit přede mnou a promluvím jako poslední. Nicméně jak to tak bývá, když si promýšlíte dopředu, co chcete říci v den, kdy jste přesvědčeni, že to je poslední den Sněmovny, poslední den, v němž budeme plnohodnotně vykonávat svůj mandát, tím myslím možnost vystoupit zde jeden před druhým a říkat zde své názory, tak jak to tak bývá, když si promýšlíte schéma takového projevu, tak nakonec celý ten den, který má nějaký průběh, vás někam posune. (V sále je silný hluk a neklid.)
Tak jestli dovolíte, já se zastavím u jedné věty, na kterou se pokusím navázat. Zněla zde dvakrát ve dvou příspěvcích. Bylo to něco ve smyslu o tom, že Poslanecká sněmovna je vlastně jenom takové divadlo, mělo to ještě nějaké přívlastky, a že možná bude dobré, když už s tím divadlem tady všichni skončíme. Trochu jsem se pousmála, protože ono to opravdu, dámy a pánové, kdo to nevíte, divadlo bylo - tento prostor. Ještě do roku 1794 zde Thunové měli divadlo. V tom roce, kdy palác vyhořel, také tato etapa života Thunovské práce skončila, nicméně do divadla sem chodil i syn Marie Terezie Josef II. Takže jakýmsi zvláštním, pro někoho možná bizarním způsobem se ocitáme na scéně divadla.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já se omlouvám, paní předsedkyně, ale já bych chtěl, aby se trošku Sněmovna zklidnila. (Zvoní zvoncem.) Děkuji kolegům za pochopení.
Prosím, máte slovo.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Ale když Thunové přišli o tento palác, protože neměli peníze na obnovu, prodali ho českým stavům. A o tom jsem chtěla mluvit. O tom, co to je parlament, jak se zapsal do naší historie, co si z něj máme vzít jako příklad, nad čím máme přemýšlet, co nás zavazuje a před čím se nemáme schovávat. V roce 1861 se zde Český zemský sněm sešel poprvé... (Předsedkyně PSP se odmlčuje s pohledem na bavící se poslance na levé straně sálu.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ještě jednou prosím...
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová A od té doby samozřejmě česká politika za těch více než 150 let - která jsme si navíc připomínali před dvěma lety slavnostní konferencí právě ke 150 letům českého parlamentarismu - od té doby česká politika prošla řadou zvratů a dlouhou cestou. Prošla obdobími, na která můžeme být hrdí, odkazujeme se k nim, a prošla také těmi, která si neradi připomínáme, chceme je vygumovat z paměti a vlastně je bereme jako takovou přítěž, protože je chceme co nejméně připomínat.
Nevím, zda poslední týdny, které tady prožíváme, nebudou patřit právě k těm druhým, a mrzí mě to. Ale byly i etapy, které si připomeňme a přemýšlejme nad nimi ve chvíli, kdy budeme dnes zvedat ruku. Připomeňme si možná, jakkoliv se vám to bude zdát jako zbytečné harampádí - proč se vracet do minulosti, včetně tady máme žhavé příběhy z dneška, vždyť my si vystačíme s těmi jednoduchými apely, kdo to myslí poctivěji s občany, kdo to myslí méně poctivě, kdo je vítěz jednotlivých tady sporů a jednotlivých bitev -, tak si připomeňme například to, že 14. listopadu 1918 byl revolučním Národním shromážděním, tedy zákonodárným sborem, zvolen prvním československým prezidentem Tomáš Garrigue Masaryk. Je to moment, ke kterému se vztahujeme mnozí ve všech projevech, ve všech momentech, kdy zastupujeme jednak Poslaneckou sněmovnu, nebo svou stranu a mluvíme o tomto jako o jednom ze základních momentů našich dějin.
Můžeme si připomenout také ale období, kdy parlament naprosto selhal. Rok 1938. Nehrál vůbec žádnou roli. Jak známo, tak Mnichovská dohoda parlamentem projednávána nebyla a v březnu 1939 Emil Hácha Národní shromáždění rozpustil. Po válce obnovený parlament, tehdy jednokomorový, a také stranické spektrum bylo oproti období první republiky výrazně omezeno. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk si na adresu Prozatímního Národního shromáždění povzdechl: "Vždycky když tam jdu, jsem náramně smutný. Co to je za parlament, kde se nevede debata? Za parlament bez opozice? Děkuji za takový Parlament."
Parlament tehdy také nebyl místem, kde by se skutečně rozhodovalo. Země žila v systému Národní fronty. Po únoru 1948 potkal řadu nekomunistických poslanců nelehký úkol a jako symbol boje proti komunistům můžeme připomenout právě úděl Milady Horákové, která byla odsouzena ve vykonstruovaném procesu k trestu smrti.***