(15.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Obdobný přístup zaujal i známý disident Petr Uhl. "Palachův týden v lednu 1989," cituji jeho slova, "neměl s jeho činem moc společného, hněv protestu by se ukázal i pod jiným heslem. Lidé prostě chtěli svobodu."
Za zmínku pak určitě stojí i to, co v dané souvislosti s únoru letošního roku prohlásil Jan Čulík: "Jak známo, ještě dlouho po listopadu 1989 se většina československých občanů domnívala, že bude jaksi navázáno na Pražské jaro 1969. Lidé netušili, že vznikne tvrdě kapitalistický systém."
Za zmínku nepochybně stojí i to, co v lednu 2010 napsal Jiří Smetana, někdejší spolužák Jana Palacha z Vysoké školy ekonomické, kde spolu studovali v jednom kruhu: "Honza Palach v té době byl svými názory na zcela opačném pólu," cituji jeho slova, "než jaký projevovala naše tehdejší parta. Toník Ohnut, dnes už dvacet šest let v Sydney, při nedávné poslední návštěvě potvrdil, že Honza Palach měl tehdy velmi vyhraněně levicové názory. Totéž říká další spolužák a celoživotní dobrý přítel Ladislav Langr. Ověřoval jsem si u nich svou paměť. Honza se snažil mírnit naši kritiku režimu u nás a v Sovětském svazu, obhajoval pokrok v uvolňování, zcela zřetelně byl ovlivněn komunistickou ideologií."
Smetana také uvedl, že Jan Palach s patřičným zájmem studoval díla Marxe a Lenina. Zmínil se i o jeho přestupu na Karlovu univerzitu, kde studoval historii a politickou ekonomii. V souvislosti s rokem 1968 pak Smetana prohlásil: "Politicky znásilněné vědy byly očišťovány od zrůdných nánosů stalinismu, všichni jsme byli fascinováni nečekaným prostorem pro dříve netušené naděje. Patřím k těm mnoha," cituji stále jeho slova, "kteří označují toto období za nejkrásnější ve svém životě. Je dnes naprosto zbytečné zabývat se úvahami o tom," končí vzpomínka Palachova spolužáka, "zda Jan měl raději bojovat živý, či snižovat jeho čin zdůrazňováním toho, že měl levicové názory. Jistěže je měl. Takových, včetně ohromného množství intelektuálů, v minulém století bylo plno a ještě hodně bude."
K současnému stavu naší společnosti pak Palachův spolužák uvedl následující slova: "Jsme svědky všeprostupující korupce, lidských nul vyžívajících se z vyvyšování nad těmi, kteří neměli tu drzost jako ony nuly krást, podvádět obchodní partnery nebo fyzicky likvidovat či lhát a podbízet se voličům."
Dámy a pánové, připouštím, že někteří z vás považují spor o formulaci několikrát zmíněné důvodové zprávy za malicherný. S přihlédnutím k tomu, že dnešní Česká republika se neúspěšně potýká s narůstajícím státním dluhem, nejrůznějšími projevy státního šlendriánu a systémovou korupcí, to docela chápu.
Tak tedy už jenom poslední či nejpádnější argumenty, psané dokonce Palachovou rukou. Možná je budou konečně akceptovat i lidé typu Karla Schwarzenberga, Michala Haška a někteří další političtí manipulátoři.
Palachova smrt, která by byla jindy asi těžko srozumitelná, byla v roce 1969 téměř okamžitě celou naší společností pochopena. Požadoval totiž zrušení cenzury a zákaz rozšiřování prosovětského periodika Zprávy. Navrhoval, aby studenti obsadili rozhlas a aby byla odvysílána podpora předsedovi Federálního shromáždění Josefu Smrkovskému, ale i dalším odvolaným komunistickým vůdcům Pražského jara. Vyzýval dokonce i ke generální stávce.
Ano, Palachův čin vyvolal silnou emocionální reakci značné části veřejnosti. Jeho požadavky však splněny nebyly a jeho smrt nezabránila pokračujícímu nástupu prosovětských politiků, který vyvrcholil v dubnu 1969 zvolením Gustáva Husáka do čela Komunistické strany Československa místo Alexandra Dubčeka.
Dovolte mi, abych zcela na závěr odcitoval i to, co při příležitosti 40. výročí sebeobětování Jana Palacha prohlásil někdejší člen vedení Svazu vysokoškolských studentů Čech a Moravy Jan Kavan: "Nyní mě ke vzpomínkám vyprovokovala častá prohlášení zvláště mladých novinářů, že se Palach upálil na protest proti sovětské invazi ze srpna 1968. Není to pravda. Palach protestoval především proti kompromistické politice tehdejšího Dubčekova vedení, které svými neustálými ústupky zrazovalo svůj odkaz Pražského jara. Rozhodl se zaplatit tu nejvyšší cenu, aby zastavil vzrůstající demoralizaci občanů, aby zvrátil šířící se pocity bezmocnosti a apatie."
Někdejší tiskový mluvčí Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy a spoluorganizátor pohřbu Jana Palacha Miroslav Prokeš k tomu pak v únoru letošního roku lakonicky dodal: "Dnes se domnívám, že kdybychom tehdy měli informace, které měl Alexander Dubček, tak bychom tak na pilu netlačili."
Ano, dámy a pánové, boží mlýny melou sice pomalu, ale nezastavují se, a tak mi připadá až symbolické, že právě mnou tolik kritizovaná důvodová zpráva se stala tématem veřejné diskuse a vyvolala i u nepamětníků zájem jak o Jana Palacha, tak také o Pražské jaro.
Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Já tedy dám slovo panu poslanci Laudátovi.
Poslanec František Laudát: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, já bych se v tuto chvíli obrátil na sociální demokraty. Tak jste to tady slyšeli, tak se těmihle lidmi paktujte dál v krajích a po příštích parlamentních volbách se s nimi paktujte taky! Tahle země vám jednou poděkuje. (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Paní poslankyně Chalánková se hlásí.
Poslankyně Jitka Chalánková: Dovolte, abych promluvila poněkud osobně. Ještě si tu dobu pamatuji. Pamatuji si, možná i proto, že mám narozeniny, tak už si něco pamatuji, pamatuji si i tu dobu kolem činu Jana Palacha. Domnívám se, že především se obával toho, co nastane. Jako věřící člověk, kdybych s ním tehdy mohla mluvit, tak bych mu řekla, ať to nedělá, protože věřící člověk by si na život nemohl sáhnout.
Mohl bojovat i jinak. Je to možné. Rozhodl se takto. My, kteří jsme dobu normalizace prožili, jsme viděli krok za krokem, co se s naší zemí a s našimi občany děje, jak ta normalizace vypadá. Ty plody sklízíme dodnes, dokonce i tím, že musíme toto poslouchat, prostřednictvím pana předsedajícího. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já tady mám sérii faktických poznámek, ke kterým se hlásí paní poslankyně Wenigerová, pan poslanec Opálka a paní předsedkyně Němcová. To všechno jsou faktické. Prosím.
Poslankyně Jaroslava Wenigerová: Hezké odpoledne, vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové. I já jsem žila v té době, kdy se upálil Jan Palach. Končila jsem vysokou školu. Velmi intenzivně jsme to prožívali.
V reakci na projev pana Grebeníčka bych chtěla říci: I kdyby tady vystupoval ještě další hodinu, dvě hodiny a vysvětloval nám, jak on říká, vědecký přístup k osobě a činu Jana Palacha, tak ten jeho výklad nikdy nemohu přijmout. ***