(14.50 hodin)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Vážená paní předsedkyně, vážená vládo, kolegyně a kolegové, nikdo z nás určitě nepochybuje o tom, že ochrana zemědělského půdního fondu je důležitou věcí. Kdybych měl vedle sebe dva návrhy zákonů, jeden senátní, který řeší určitý výsek této problematiky, a vládní návrh, který ji pojímá komplexně, tak samozřejmě budu preferovat vládní návrh. Jenomže je tady jedna chyba na kráse - vládní návrh tady není. A patří k zákonům, které jsou dlouho očekávány, na které veřejnost čeká, ovlivňuje její praktický život. A ten zákon tady není.
Takže já dávám v úvahu řešení, že tento zákon můžeme propustit do druhého čtení. Ministerstvo životního prostředí může ve výboru pro životní prostředí uplatnit pozměňovací návrhy, dokonce může podat komplexní pozměňovací návrh, který tu problematiku vyřeší jako celek. Efektem by potom bylo, že legislativní činnost Ministerstva životního prostředí by tím byla výrazně urychlena při zachování kvality, které si od toho slibuje. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji panu místopředsedovi Jiřímu Olivovi. Nyní má slovo ministr životního prostředí Tomáš Chalupa. Prosím.
Ministr životního prostředí ČR Tomáš Chalupa Paní předsedkyně, děkuji pěkně za udělené slovo. Dámy a pánové, dovolte mi říci několik vět k té problematice. Nejdřív snad obecně a pohledem do historie.
Je pravdou, že Česká republika, stejně jako celá řada zemí v Evropě, a teď prosím se nevztahujme jen na útvar Evropské unie, je zkrátka v situaci, kdy dnes a denně ubývá množství jinak využívané zemědělské půdy k účelům, které ji tím či oním způsobem znehodnocují, ať už pro zástavbu, či jakýkoli jiný účel. Je pravdou, že všichni vedeme debatu nad tím, jak tato zástavba je koncepční či nekoncepční, jakým způsobem je, či není zástavbou živelnou a řízenou, a na druhé straně situací, kdy zkrátka jiného lepšího řešení není. A pravdou je, že bychom měli hledat spíš vždy to řešení druhé než to první.
Za třetí. Z pohledu mého ministerstva, jak objíždím Českou republiku po ty dva roky, tak vždy při setkání se starosty od těch nejzápadnějších po nejvýchodnější cíp hranic vždycky velmi chválím a upřednostňuji všechny ty, kteří se snaží při rozvoji své obce či města postupovat způsobem, aby to bylo právě na úkor nikoliv té nejkvalitnější zemědělské půdy, ale té půdy, jejíž bonita je nižší, anebo uvnitř toho města. Já vždycky s oblibou uvádím příklad, že vím velmi dobře, jakým způsobem např. v Kladně bojují se situací, kdy na jedné straně uprostřed města je areál bývalých koksoven, jejichž náklad na přestavbu na běžnou městskou část, a je to pár metrů, metrů možná desítek, nikoliv však stovek, od hlavního náměstí a radnice, tak aby se stalo přirozenou součástí města, byť je to řešení mnohem dražší, zdlouhavější a nákladnější, než by možná bylo vystavět obytný soubor na území, které je dnes zemědělskou půdou za hranicemi zastavitelné části obce.
Vím, že součástí debaty, která se tady vedla zejména v období před dvěma a půl rokem, tedy snahou zvýšit ty poplatky a v některých případech řekněme radikálně, byla snaha čelit tehdy se rozmáhajícímu, ale on už v té době vlastně byl uskutečněn, rozmachu fotovoltaických elektráren na zemědělské půdě. Myslím, že se shodnu se všemi zde přítomnými poslanci, že to, že na zemědělské půdě jsou zrcátka namísto toho, aby byla obhospodařována jiným racionálním způsobem, lze jen těžko nazvat jinak než výrazy, které do Sněmovny nepatří. Na druhou stranu ale musím říci, že za ty dva roky také poznáváme, že tento zákon v sobě nese skutečnosti, které to dobré také v některých případech vyvažují komplikacemi a složitostmi, které racionální podstatu postrádají.
Je to poněkolikáté, co je tady předkládán v různé formě pozměňovací návrh. Tento návrh nepochybně je kvalitativně lepší než návrhy předchozí. Ministerstvo životního prostředí má připraven pozměňující návrh, který je širší než ten, který je tady předkládán, který se na něj snaží dívat z více pohledů než z jednoho a který pro vaši představu v tuto chvíli má za sebou proběhlé velmi obsáhlé připomínkové řízení nejenom mezi ministerstvy, ale také svazy měst a obcí, sdruženími místních samospráv a subjekty, které se na to dívají možná optikou jinou, než jsou centrální orgány státní správy. V tuto chvíli jsme v procesu tzv. RIA, což vládní návrh mít musí, a podle našeho názoru pak nic nebrání tomu, aby byl odeslán do vlády a ve Sněmovně projednáván.
Mohu-li navázat na okruhy, které tady zmínila paní senátorka a kterými se tento zákon zabývá, pak musím říct, že je zde poměrně velká shoda v tom, že i my se zabýváme okruhy, které zde jsou zmíněny. V tomto ohledu je potřeba přiznat určitou shodu. Nicméně tak jak to někdy bývá, ďábel bývá skryt v detailu. Takže pokud se bavíme o dopravních stavbách, my se domníváme, že je nutno se bavit o rozvoji dopravní infrastruktury. Na druhou stranu máme za to, že návrh, který je předkládán Senátem, je návrh, který v tomto ohledu skýtá v sobě mnohá rizika, a že je potřeba tady dosáhnout precizní definice. Z našeho pohledu třeba jen v tom, že se má jednat o dopravní stavby, jejichž investorem je veřejný subjekt - stát, kraj či obec. Nikoliv kdokoliv, kdo investuje veřejnou stavbu tohoto typu.
Máme za to, a tady podtrhuji to, co tady říkal některý z mých předřečníků, že přece cílem tohoto zákona není nahradit princip územního plánu. Každý, kdo z nás jednou byl na radnici, ví, že nemá být větší ústavy rozvoje obce, než je územní plán. Že všechno ostatní má být norma podpůrná, vedlejší, která má k tomu dávat nějakou pozici, ale že to má být územní plán, který z vůle zvolených zástupců obce definuje, jakým způsobem se to město má rozvíjet. A má být úkolem státu i Ministerstva životního prostředí, aby aktivně působilo vůči obcím, přesvědčovalo je a stimulovalo je v tom, aby postupovaly způsobem, který je racionální i z pohledu ochrany životního prostředí nebo také z pohledu zemědělské půdy.
Druhou skupinou, která tady je zmíněna, je otázka staveb liniových, zkrátka energetika, dráhy atd. I v tomto ohledu se domníváme, že to je věc, která si zaslouží diskusi, byť je pravdou, že v případě energetiky reálný život je už dnes trošku jiný, než zákon uvažuje, protože z velké většiny se stává stavbou podzemní, kdy ta nadzemní část je tak malá, že její reálný dopad na aplikaci toho zákona je víceméně minimální. Ale z hlediska principu tu svou podstatu má.
Třetí záležitostí jsou ony průmyslové zóny. Já nejsem zastáncem názoru, že to má být jakákoli průmyslová zóna kdykoliv, kdekoliv a za jakýchkoli podmínek, protože se domnívám, že to je rizikové. Na druhou stranu velmi silně vnímám situaci, kdy stát v minulosti veřejnými pobídkami investoval veřejné peníze do zbudování průmyslové zóny a výše poplatku je takřka stejně vysoká jako ta investice do toho vložená. No tak pak trošku ta logika kulhá. Navíc když se v některých případech jedná už o zóny, které reálně existují, které jsou v místě založené a které jsou. A těchto zón není nekonečně mnoho. My se tady nebavíme o číslu stovek či tisíců. Například zón, které státem byly označeny jako strategické, a zón, které vyplývají jako vládou podporované, dohromady je asi 35 na celém území České republiky.
I otázka výpočtu vlivu u dvou faktorů životního prostředí, i tady se domníváme, že to je téma, které zasluhuje diskusi a které v tomto ohledu není nastaveno ideálním způsobem jako princip. My se domníváme, že se má postupovat jinak. Že v tomhle případě se má postupovat principem proporcionálního výpočtu, nikoliv tím navrženým modelem, který je dán ze Senátu. Ale uvědomujeme si, že i tohle je téma, o kterém se musí diskutovat a které musí nalézt odezvu.
Přiznám se, že ta otázka čtvrtá, tzn. dopady pozemků z hlediska ochrany podzemní vody, je něco, s čím bojujeme o něco intenzivněji z pohledu toho navrženého řešení. A máme pocit, že tady ta logika je spíš na straně stávající úpravy než té úpravy navrhované. ***