(10.40 hodin)
(pokračuje Filip)
Já jsem příznivcem přímé demokracie, několikrát jsem navrhoval zákon o referendu, ústavní zákon o referendu, protože si nedovedu představit, že bych článek 2 odst. 2 vykládal jiným způsobem, než je potřeba udělat ústavním zákonem obecné referendum, ale v tomto ohledu říkám, nezapomínejme na ten princip a neodtrhávejme ten princip z článku 2 odst. 1 od toho, co tady bylo řečeno.
A pokud jde o vlastní ztrátu mandátu, aktivní legitimace, kdyby si kolega Benda jako zpravodaj, vážené paní kolegyně a páni kolegové, přečetl správně, tak by nepochyboval o tom, že je jasné, kdo má aktivní legitimaci. Ne jakákoliv politická strana, ale ta konkrétní politická strana, která ho vyslala a která má problém s tím, že ten konkrétní poslanec z důvodů nízkých začal svým způsobem pracovat proti programu, to znamená zradil tu plnou moc, kterou mu dali občané. To je realita. A pokud se to neprokáže, jako že se to prokázat ani nemusí, tak Nejvyšší správní soud nemusí vůbec vyslovit ztrátu mandátu. Garantuji vám, že to je jedno z nejsložitějších ustanovení, které tam je a které je velmi dobře promyšlené, protože za prvé nemůže kdokoliv podat, ale jenom ta politická strana, za kterou ten konkrétní člověk kandidoval, za druhé, tedy nemůže si tady kdokoliv s mandátem nakládat, ale politická strana ho nemusí ani vyloučit. On nemusí být totiž ani členem té politické strany, on je zvolen na její kandidátce a neodpovídá za program politické strany jako celku, ale za volební program v tom konkrétním období. A to je ale také pořád suverenita lidu. Proto jsou volby vždycky v jasných periodách, aby svým způsobem se demokratický mandát obnovoval. A v tomto ohledu jestliže někdo v tom čtyřletém období jako u nás, nebo v jiném státě pětiletém, v jiném státě třeba šestiletém období, jsou i sedmiletá volební období, ten člověk přestane pracovat v programu, pro který byl zvolen, tak co má ten suverén, občan toho státu, dělat, když ho nemůže nijak odvolat? A my to nechceme řešit, nebo si řekneme - my se postavíme nad občany, a potom tedy budeme mít jistě popularitu mezi občany České republiky takovou, jakou dnes máme.
Já nechci obtěžovat velkou teoretickou diskusí, protože ji, promiňte mi, absolvuji od roku 1998 už nejméně popáté. A kdybychom to v roce 1998 nezamítli v prvním čtení a pokoušeli se o tom diskutovat, a mohli jsme si například v roce 2002 k výročí desetiletí, a existovaly na to oba orgány, jak v Senátu, tak ve Sněmovně, stálé komise pro Ústavu, tak jsme si mohli říci ano, k tomuhle přistoupíme, protože to je v ústavním systému pro stabilitu demokratického právního státu velmi důležité, aby konkrétní krok konkrétních lidí v Poslanecké sněmovně a v Senátu byl pořád pod tím znaménkem, že naplňuje suverenitu lidu. Myslím si, že to je podstatné.
A pokud se tomu někdo smějete, tak nezapomeňte, že to je to základní ustanovení v Ústavě ČR, protože naše rozhodovací pravomoci vycházejí jenom z toho, že jsme sem občany České republiky ve svobodných volbách posláni, abychom za ně, za jejich názory, samozřejmě ve své svobodné vůli, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, rozhodovali o tom, že něco se stane zákonem České republiky. A my se na ně, nad občany České republiky, postavit nemůžeme, a já dokonce tvrdím, že nesmíme!
Děkuji vám. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano. Teď tady vidím přihlášeného pana poslance Ploce. Pak jsem viděl pana poslance Kostřicu se hlásit a ještě pana poslance Doktora. Takže prosím, pane poslanče, můžete hovořit jako první.
Poslanec Pavel Ploc: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, když jsem byl v roce 2006 zvolen do Poslanecké sněmovny, tak druhý den po zvolení mi byl nabídnut úplatek 5 milionů korun, takže s tím mám osobní zkušenost a jsem přesvědčen, že ten zákon už by tady dávno měl být. Ušetřil bych si spoustu nepříjemností. Nikomu z vás bych to nepřál. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec Kostřica byl druhý, koho jsem viděl přihlášeného, pak pan poslanec Doktor.
Poslanec Rom Kostřica: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Já jenom vaším prostřednictvím poznámku panu předsedovi Filipovi. Já si myslím, že poslanec není od slova, že byl někam poslán. Já myslím, že posíláme děti do školy a posíláme poštou balíčky apod. Já to beru od slova poslání, to znamená, když je to naše poslání, tak potom máme mít možnost jakékoliv svobodné volby.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Pan poslanec Doktor je dalším přihlášeným do rozpravy. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Michal Doktor: Děkuji za udělené slovo. Já musím říci, že naprosto jasně chápu, proč takový návrh Ústavy podali komunističtí poslanci. Méně, a připouštím, že je to osobní výhrada, chápu ta aktivistická slova na podporu této věci a podobného konceptu a podobného pohledu na věc u pana poslance Tejce.
Myslím, že by věci prospělo, kdyby dostal pan poslanec Filip ještě několikero příležitostí, aby více hovořil o těch představách, o tom, jak by chtěla KSČM nakládat s mandátem poslanců, případně s ústavností výkonu té funkce a především s ústavností naplňování slibu, který dává každý z nás před voliči. Naprostou zrůdností si troufám označit onu ambici odvolávat senátory zvolené v 81 jednomandátových obvodech, neb si tedy nedokážu představit tu delegaci k té aktivní legitimaci k podání návrhu žaloby, pročež si musím představit, že v té extenzivní představě je bude odvolávat a návrh na odvolání pana senátora podávat i člověk, který senátora vůbec nevolil. To je prostě věc, která ad absurdum, avšak absurdum nutné představy, zvážena do důsledku, je opravdu opakováním Francouzské revoluce a tažením gilotin na náměstí, protože to je něco neuvěřitelného. Neuvěřitelného! Aby odvolával a zpochybňoval mandát senátora člověk, který není jeho volitelem, to snad není ani myšleno vážně. Nebo nemůže být myšleno vážně.
Víte, nebudu vás tedy trápit tím, co možná lze dovozovat na příběhu poslance, který vystoupí z jedné politické strany, ale nadále hlasuje v Poslanecké sněmovně. Já vám jako příklad toho - a prosím, povězte mi, jak byste tedy zacházeli s tou situací - uvedu úplně něco jiného, co se odehrálo v Poslanecké sněmovně ve volebním období, které si přece sociální demokraté velmi dobře pamatují. A tehdy se jim to celé velmi hodilo. Politický projekt Unie svobody. Kandidující od středu napravo, hlásající liberální ekonomický program, bojující s vysokými daněmi atd. Skončil v náruči Vladimíra Špidly. Po celé čtyři roky ve vládě nedělal nic jiného než zvyšoval daně. Pro Vladimíra Špidlu a ty, kteří stáli v tom konceptu a tahali za ten silnější provaz nebo za ten delší konec provazu, to může být rysem politické geniality. Pro ty, kteří se k tomu přidali a pomáhali tomu, je to spíše důkazem rysu politické hlouposti, abych použil český výraz. Nebylo třeba upravovat Ústavu, bylo třeba jen respektovat hlubokou evoluci politického souboje danou výsledkem parlamentních voleb a nesouladu mezi slovy, skutky a činy některých. Volič si to s Unií svobody vyřídil velmi rychle.
Nač potřebujete měnit Ústavu? Nač potřebujete přesouvat politický souboj a politický proces na Nejvyšší správní soud? Nač potřebujete budovat další komoru Parlamentu? Tato komora úplně stačí.
A ta základní logika, evoluční logika politického souboje je stále stejná. Soulad mezi sliby, činy a rozhodnutími, která politické strany dělají v době, kdy je jim svěřena pravomoc vládnout a mandát vykonávat. Nic jiného nepotřebujete! (Potlesk zprava.) ***