(12.40 hodin)
Poslankyně Gabriela Pecková: Rozhodčí řízení je alternativou soudního řešení sporu a má v našem právním systému své opodstatnění. Obecnou úpravu rozhodčího řízení v České republice obsahuje zákon číslo 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento zákon připouští rozhodčí řízení v případě majetkových sporů, a to takových, kde je smír možný. Zákoník práce naopak neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, které by připouštělo, nebo naopak vylučovalo rozhodování pracovněprávních otázek.
Pro inspiraci jsem se proto podívala, jak je tomu jinde v Evropě. Některé státy rozlišují mezi kolektivními a individuálními pracovněprávními spory a smírčí řízení připouštějí jako alternativní způsob řešení sporů jen v případě kolektivních sporů. V obou případech však předchází smírčí řízení, na jehož průběh dohlíží inspektor práce, a rozhodnutí je přezkoumatelné rozhodčím soudcem. Tak je tomu například ve Francii. V Itálii mohou být spory rozhodovány rozhodcem pouze v případě, že tak stanoví zákon nebo kolektivní smlouva. Podobně v Německu zákon připouští sjednání rozhodčí doložky u těch sporů, které vyvstanou z kolektivní smlouvy. V Rakousku naopak existují zvláštní ustanovení, kde se pro případy individuálních sporů v oblasti pracovního práva aplikují ustanovení určená pro spotřebitele, přičemž smlouva o rozhodčím řízení nemůže být součástí pracovní smlouvy, ale musí být uzavřena samostatně. Zaměstnanec pak musí být navíc písemně poučen o rozdílu mezi obecným soudem a rozhodčím řízením. Při porušení poučovací povinnosti může obecní soud rozhodčí nález zrušit. I britské právo má limitovanou možnost řešit spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli prostřednictvím arbitráže.
Až na sousední Slovensko, kde zákoník práce jednoznačně vylučuje řešení pracovněprávních sporů prostřednictvím rozhodčího řízení, umí celá západní Evropa využít této alternativní možnosti a snížit tak nadměrnou zátěž obecných soudů a současně chránit práva slabší strany. Touto cestou bychom se měli napříště vydat. Úprava by mohla vycházet například z následujících principů: Rozhodčí doložka by byla na samostatné listině. Rozhodce by byl zapsán na seznamu Ministerstva spravedlnosti a musel by vždy rozhodovat v souladu s právními předpisy na ochranu zaměstnance. A pokud by rozhodoval v rozporu s nimi, byl by to důvod pro zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Problém rozhodčích doložek zde nesporně je a měli bychom o nich nadále diskutovat a hledat na rozdíl od předloženého návrhu řešení koncepční, které bude respektovat zákon o rozhodčím řízení, tak jak s k tomu ostatně vyjádřila i vláda.
Dovolím si proto podat návrh na vrácení k přepracování. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji pěkně. Pokračujeme v obecné rozpravě. Dále je přihlášen pan poslanec Petr Břetislav. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Břetislav Petr: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, podle českého ústavního práva má každý občan právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem. Je třeba konstatovat, že celá řada sporů, jejichž řešení je pro občana životně důležité, neboť se v něm rozhoduje o jeho bytí nebo nebytí, se přesouvá zejména v pracovněprávních sporech od soudu k rozhodčímu řízení. I když v obecném povědomí pořád nějak existuje, že pracovněprávní spory budou řešeny u obecných soudů, tak opak je pravdou. A to, co řekli už tady oba předřečníci, od 1. 7. tento institut v podstatě neplatí.
Je třeba říci na základě statistických údajů, že institut začalo využívat čím dál tím více zaměstnavatelů a do pracovních smluv se skoro běžně dávají rozhodčí doložky, kde zaměstnanci a jejich spory jsou řešeny v rámci těchto rozhodčích doložek. Je třeba tady zmínit jednu velice závažnou skutečnost, a to je, že v současné době je v Česku 500 000 nezaměstnaných, to je nejvíc od doby vzniku České republiky. Nezaměstnanost dosahuje deseti procent. Z údajů je naprosto zřejmé, že trend nezaměstnanosti trvale roste a jen v měsíci listopadu přibylo dalších 30 000 nezaměstnaných. Na jedno místo tak je 17 nezaměstnaných. A jsou okresy jako Bruntál, Jeseník nebo Most, kde dokonce na jedno pracovní místo je 130 až 136 uchazečů. Za této situace se pak není možné divit, že mnozí z lidí, kteří hledají dlouhou dobu práci, podepíší jakoukoli smlouvu, kde bude jednoznačně řečeno, že jeho pracovní spory budou řešeny doložkou. Tito zaměstnanci prakticky nemají ponětí o tom, v čem spočívá rozhodčí řízení a jak probíhá a v čem se liší od klasického soudního řízení. V případě, že bude uvedeno v doložce, že rozhodci budou postupovat podle svých pravidel nebo podle pravidel spravedlnosti, tak v tomto případě se pak nemůžeme vůbec divit tomu, jak diametrálně se budou lišit verdikty, pokud by byly tyto případy projednávány u obecných soudů.
Již tady bylo řečeno, že rozhodce v podstatě nepotřebuje ani svědky, nepotřebuje ani svědečné výpovědi, nepotřebuje posudky a rozhoduje jenom podle toho, aby dostál pravidlům spravedlnosti, přičemž tyto se liší od obecných pravidel. Na základě novelizace zákoníku práce se spustila lavina rozhodčích řízení, která provádějí soudci ad hoc, kteří nemusí mít žádnou kvalifikaci, za rozhodce se prohlašují sami a rozhodují podle, můžeme říci, svých vlastních pravidel. Ukazuje se, že motivem soudců ad hoc může být primárně zejména možnost si finančně přilepšit a přilepšit především taky zaměstnavatelům.
Řada odborníků na pracovní právo tento způsob řešení zásadně odmítá. Je si třeba uvědomit, že účastníci pracovních sporů nejsou se zaměstnavatelem v rovnoprávném postavení a zaměstnanec je vždy s ohledem na zákoník práce ve slabším postavení, neboť tyto vztahy vznikají při výkonu závislé práce. Tím se zásadně liší od soukromoprávních vztahů, které jsou upravovány občanským nebo obchodním zákoníkem. U obchodních vztahů, kdy obě strany jsou si rovny, je možné institut rozhodců ad hoc použít. Přesto ale tato dohoda nemůže být součástí obchodní smlouvy, neboť by byla v neprospěch zákazníka. Musí být uzavřena individuálně mimo obchodní smlouvu.
Máme snad chápat spravedlnost tak, že když se jedná o prodej žehličky, tak dojednání v obchodní smlouvě ad hoc být nemusí, ale když se jedná o záležitost člověka a rodiny, který dlouhodobě je nezaměstnaný, pak jeho případ se může řešit dle zásad ad hoc? Takže máme chápat, že prodej žehličky je postaven na úrovni pracovní smlouvy člověka, který hledá jakékoli zaměstnání a je v situaci, kdy nebude uvažovat, zdali tuto smlouvu přijmout, nebo ne? ***