(9.40 hodin)
Poslanec Viktor Paggio: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Já chci především poděkovat kolegyni Černochové, že tuto iniciativu začala. Měl jsem tu čest tento zákon připodepsat, tak jako jsem měl tu čest spolupracovat na zákonu o třetím odboji.
Je důležité si připomínat, že jsme měli hrdiny v České republice, kteří bojovali proti komunismu různými prostředky. Dočkáme se určitě - a možná za pár minut se dočkáte projevu, který to bude nějakým způsobem rozmělňovat, zpochybňovat, ředit. Není to pravda. My Češi ve svém, nebojím se říct, sebemrskačství si říkáme, že žádné hrdiny nemáme. Není to pravda, hrdinů jsme měli mnoho a je velmi důležité si je připomínat. Takže velmi děkuji autorům této iniciativy, mám radost z toho, že sem tento návrh dorazil. Doufám, že ho propustíme do druhého čtení a že budeme mít významný den Jana Palacha. Děkuji.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji, pane poslanče. Pan poslanec Grebeníček se hlásí o slovo. Prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové. Každý z nás zanechá po sobě nějakou stopu. Zanechal i student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jan Palach, jehož oběť je naprosto správné připomínat.
Ne, nehodlám zpochybňovat právo skupiny koaličních poslanců předložit návrh na doplnění či rozšíření počtu státních svátků, ostatních svátků a významných dnů. Nic na tom nemění skutečnost, že mezi předkladateli posuzovaného návrhu zákona jsou i lidé, jejichž světonázorová orientace je značně vzdálená postojům Jana Palacha. V souvislosti se situací, kdy navrhovatelé z celé škály osob a osobností spojených s nejnovějšími dějinami československé státnosti vybrali právě Jana Palacha, se však otevírá širší pojetí událostí let 1968, 1969. A to například jako výzva, aby si i současní politici uvědomili, že účast v politice byla, je a vždy bude krajně zodpovědnou záležitostí. Politik, který to nerespektuje, nemá v politice co dělat. Ano, už jenom kvůli historické paměti je rozumné oběť Jana Palacha připomínat. Až potud jde o naprosto akceptovatelný počin.
Navrhovanou změnu příslušného zákona nelze však hodnotit jinak než s určitými výhradami. Ano, mám na mysli především a zejména důvodovou zprávu, v níž se navrhovatelé uchylují k svéráznému výkladu historických událostí. Jejich účelová úprava minulosti signalizuje mnohé. Možná i to, že se navrhovatelé nedrží známé Masarykovy teze, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé.
Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti Komunistické straně Československa. (Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí ze sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.) Jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách Svazu vysokoškolského studentstva. Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná. Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. To však neznamená, že měl pravdu Václav Klaus, když v srpnu 1993 líčil pocity solidarity Čechů a Slováků z doby kolem srpna 1968 a do líčení jejich jednotlivých stránek přibalil tezi, že lidé tenkrát dali najevo svůj odpor ke komunismu. Jde o účelové tvrzení člověka, který nemůže nevědět, že tenkrát šlo o něco úplně jiného. Že mnozí prožívali něco velkého a nadějného. Živě si totiž vzpomínám na výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června roku 1968, podle něhož se 89 % dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj, a jen 5 % pro vývoj kapitalistický. Šest procent pak nevědělo, jak odpovědět.
Dámy a pánové, otevření prostoru pro demokracii, odstranění cenzury, možnost svobodně vyjadřovat své názory i další demokratické změny byly skutečné vítány v celé společnosti s nadšením. Straničtí i státní představitelé začali rovněž vystupovat s nebývalou otevřeností a bezprostředností a to se zcela přirozeně setkalo s mimořádnými sympatiemi lidí. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel, Ludvík Svoboda, Čestmír Císař, Gustav Husák, Ota Šik i mnozí další se stávali doslova politickými idoly jara roku 1968. To, co Dubčekova generace zahájila v období Pražského jara a co bylo přerušeno sovětskou invazí v srpnu 1968, má pro mnohé z nás platnost morálního závazku.
Ano, vnímám složitost tehdejšího vývoje a nehodlám sklouznout ke zlehčování tragédií lidských osudů, zmařených životů i lidských ambicí té doby. Přitom vím, že k těmto událostem došlo prakticky se souhlasem Západu, přesněji řečeno amerického prezidenta Johnsona. Spojené státy americké byly tehdy zaměstnány válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat.
Ano, Jan Palach chtěl právě tehdy vytrhnout společnost z letargie. A na rozdíl od jiných stál za demokratizačním procesem až do své smrti. Výstižně to charakterizovala, jak nedávno připomněl politolog Lukáš Jelínek, spisovatelka Lenka Procházková, když prohlásila, že tenhle kluk setrval na pozicích protagonistů Pražského jara i ve chvílích, kdy oni to už vzdali.
A tak teprve 5. prosince 1989 označila sovětská vláda rozhodnutí o intervenci spojeneckých vojsk do Československa za chybné, neboť šlo o neodůvodněné vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu. Žádný odpovědný politik a historik, napsal v návaznosti na události roku 1968 Jiří Pelikán, nemůže pominout, že naše společnost procházela za tu dobu velmi složitým vývojem a že nelze postavit na stejnou úroveň léta padesátá a období po roce 1963, jež pak vyvrcholilo v nové etapě Pražského jara 1968, a pak ještě různé další stupně vývoje i po roce 1969. Za zmínku stojí i Pelikánova slova z poloviny 90. let minulého století: Spolu s kladným vývojem vidím některé znepokojivé projevy arogance, rozdělování společnosti na občany různých kategorií. Obsazování veřejných funkcí často podle odborné kvalifikace tedy neexistuje, ale podle příslušnosti k vládním stranám ano. Vidím také mnoho sociálních křivd a netolerance, které jsou pro demokracii nebezpečné.***