(10.50 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Přiznám se, že nejen já, ale také samozřejmě poslanecký klub KSČM má určité otazníky i v té rovině principiální. Samozřejmě i my chceme, aby se Česká republika nepropadala do destruktivní dluhové spirály, a samozřejmě bychom byli rádi, aby existoval účinnější fiskální rámec proti těmto rizikům.
Ale co je to tedy rozpočtová politika. Je rozpočtová politika, odpovědná rozpočtová politika taková, která bude tlačit na škrtání rozpočtových výdajů a bude usilovat o statickou rovnováhu veřejných financí? Vždyť si uvědomme, že ekonomika je dynamický systém. A jestliže nám jde o rovnováhu takového systému, tak každý dynamický systém prosazuje rovnováhu skrze nerovnováhy, a tedy nikoliv každé zadlužování je tím špatným. Nelze odmítat život na dluh, ale je třeba odmítat nebezpečné projídání dluhu. Ale nemůžeme odmítat investování do budoucího rozvoje, do budoucích výkonů. A tady je onen otazník nad principy, na základě kterých je tato takzvaná česká dluhová brzda postavena.
Já prostě cítím rozpor mezi politikou takzvané konsolidace, která v praxi se proměnila na politiku škrtů, a chybějící politikou podpory hospodářského růstu. Vždyť tady nejde jenom o nějaká technokratická numerická pravidla. Tady jde o to, že bychom přijetím této změny Ústavy prakticky uzákonili zákaz fiskální stimulace, a to od spuštění tohoto zákona, tedy v situaci, kdy česká ekonomika v podstatě se těžce vyhrabává z té poslední hospodářské recese.
Proškrtat se nelze k blaženosti. Blaženost se skrývá někde jinde. A minimálně blahobyt, když ne blaženost, tak blahobyt je postaven na fungující ekonomice, která uspokojuje potřeby občanů, obyvatelů této země. Čili seškrtat a občany nechat - jak bych to řekl - s holou řití, no tak to si myslím, že určitě není cílem takových zásahů, protože Ústava je odvozena od zájmů lidí, a nikoliv proti jejich vlastním potřebám.
Co konkrétně technicky si myslím, že je problém, který tam chybí. Já si myslím, že nebyla vydiskutována dostatečně otázka očištění deficitu od cyklických a strukturálních vlivů. Prostě ekonomiky někdy rostou, někdy klesají a v ekonomikách se někdy provádějí podstatné strukturální zásahy, které mají své náklady - doufejme, že nikoliv se opakující a vracející se jako bumerang, ale přesto mimořádné náklady -, a tyto náklady přece nemohu započítávat do mechanismu dluhové brzdy. Pokud toto očištění neprovedu metodicky dostatečně účinně, tak v podstatě vytvářím stroj, ve kterém máte pouze brzdný pedál, ale chybí vám tam pedál na plyn. A s takovým autem se opravdu těžce jede, těžce jede. Frekvence hospodářských opatření na úrovni makroekonomické "stop a go", to znamená tu přibrzdit, tu přidat plyn, je normální a měla by být pouze koordinovaná tak, aby nevytvářela nezdravé nerovnováhy.
Jestliže tady hovořím o potřebě fiskálních stimulů, tak si jsem samozřejmě vědom toho, že si musíme ujasnit, které fiskální stimuly jsou rozumné, zdravé, že nesmíme zavést do naší praxe jakousi parodii na keynesiánství, kdy se tyto stimuly rozpouštějí buď v šedé ekonomice, anebo se rozpouštějí v poptávce, tedy to je to projídání onoho fiskálního stimulu. Bohužel i toto mi absentuje v těchto úvahách, a proto si myslím, že ten materiál je velmi, ale velmi nezralý.
Já vím, že v tom nejsme sami. Když se podíváme na situaci Spojených států, tak Obamova administrativa provádí poměrně viditelné stimuly růstu, ale ekonomika Spojených států je obrovská a samozřejmě se snáz řídí než třeba ekonomika hospodářského prostoru Evropské unie, který je rozdělen do národních států. A ty národní státy se nemohou ani dohodnout na zabezpečení Paktu stability, který byl přijatý v roce 1997, a z krize tohoto Paktu stability se narodila evropská dluhová brzda. Ale i té evropské dluhové brzdě, která je měkčí a méně nepříjemná než ta česká, musím též vytknout to, že obsahuje pouze ten pedál brzdy a že pedál plynu tam jaksi schází. Ale takto přece nelze koordinovaně ovlivňovat hospodářský prostor Evropské unie. Čili Evropská unie v tomto ohledu je na tom hůř než Spojené státy. A je to vidět i v takových zemích, jako je Francie, kdy loni byl zvolen prezidentem François Hollande a v jeho prezidentské kampani byla velmi silně zastoupena otázka stimulace hospodářského růstu. Nyní nastoupila doba zkoušek z volebních slibů a pracně hledá v podmínkách fiskálního paktu, v podmínkách nerovnováhy francouzské ekonomiky hledá rovnováhu mezi svými předvolebními sliby a praxí a realitou.
Uvědomme si, že Česká republika na tom nemůže být až tak dramaticky lépe. A jestliže za těchto podmínek schválíme, aniž by bylo jasno, jak to chceme dělat s politikou hospodářského růstu v Evropě, schválíme tento pouze izolovaný brzdný pedál pro českou ekonomiku, no tak se obávám, že nemá až tak úplně pravdu kolega ze sociální demokracie, který mluvil tady přede mnou, že z toho bude jakýsi nepotřebný cár papíru. Bohužel. To bude pilíř Ústavy České republiky a z tohoto pilíře Ústavy České republiky se budou bohužel asi ex post dotvářet zákony, které by měly naplňovat tento ústavní princip. A nejenom zákony, ale i prováděcí předpisy.
Takže než něco takového uděláme, tak se nad tím důkladně, ale opravdu důkladně zamysleme. Ono není náhodou, že současná vláda, která tak razantně nám podsunula dnes tu českou dluhovou brzdu, je velmi na vážkách, co udělat co s tou dluhovou brzdou evropskou. Dokonce mám takový pocit, že je ohrožena existence vůbec koaliční smlouvy, protože jedna pravicová strana fiskální pakt nechce, druhá strana chce. Je možné, že dokonce budeme mít vládu bez koaliční smlouvy, aby se jim lépe vládlo, aby to mohlo být podle toho, odkud zrovna fouká vítr a jak se otáčí korouhvička na střeše. Ale tohle přece není odpovědná rozpočtová politika.
Dokonce i nastupující do úřadu prezident Miloš Zeman, který je, bych řekl, příznivec oné fiskální stimulace à la keynesiánský způsob, si uvědomuje, že přijetí evropského fiskálního paktu by mohlo zkomplikovat jeho představy o fiskální stimulaci, a říká: No víte, nejdřív se musíme dohrabat do té ligy, která má euro. To vidím tak po roce 2017, takže to odložíme a mezitím nakopneme v Čechách a v Evropě nějak ten ekonomický růst, abychom byli konkurenceschopní vůči světu. Vy si tuto otázku nekladete? Přitom vás nechává chladným, že zatímco Evropa se neumí postarat o hospodářský růst, tak pěchuje balony evropského záchranného mechanismu penězi, které jsou pouze jakýmsi airbagem pro finanční sektor. Ale nás ve finále nebude zachraňovat finanční sektor. Nás bude zachraňovat reálná ekonomika, a jestliže tato reálná ekonomika ztrácí dech, no tak samozřejmě onen blahobyt, když ne blaženost, v Evropské unii bude ztrácet a ztrácet. ***