(9.10 hodin)
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji panu ministrovi financí. Nyní se slova ujme zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Pavel Suchánek. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Suchánek: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dovolím si být ve své zpravodajské zprávě ještě stručnější než pan ministr, protože určitě nejde o komentování obsahu tohoto zákona. Tento zákon je požadován delší dobu. Já věřím, že pokud opozice bude mít nějaké problémy s některými drobnostmi, tak je pozmění ve druhém čtení, a proto doporučuji jako zpravodaj propustit tento zákon do druhého čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jiří Pospíšil: Děkuji pěkně panu zpravodajovi. Nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se nejprve přihlásil s přednostním právem pan Bohuslav Sobotka, pak budou následovat ostatní řečníci. Pane poslanče, prosím, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové, toto je velmi významný návrh zákona a předpokládám, že mu budeme muset tady na půdě Poslanecké sněmovny věnovat přiměřenou a odpovídající pozornost.
Byl bych velmi rád, kdyby platilo to, co tady řekl ve svém úvodním vystoupení ministr financí, to znamená, že budeme hledat shodu nad konkrétními parametry této normy. Jinak to ani možné není, protože síly, které drží současnou vládu v Poslanecké sněmovně, nemají ústavní většinu a vládní koalice nemá ústavní většinu ani na půdě Senátu. A pokud tento návrh ústavního zákona nemá být jenom politickou deklarací, nemá být jenom plácnutím do vody, jenom nezpůsobilým pokusem upravit určitým způsobem ústavní pořádek naší země, pak tady musí dojít k dohodě mezi vládou a opozicí. A jestliže opozice bude mít pozměňující návrhy, tak to není otázka toho, že by chtěla zdržovat projednávání této normy. Je to prostě proto, že si ji dokážeme představit, ale dokážeme si ji představit pouze s upravenými a změněnými parametry.
Myslím si, že to, co by bylo dobře, abychom tady jasně slyšeli na začátku debaty k tomuto důležitému návrhu zákona, je, jaký vlastně veřejný dluh má Česká republika, kam jsme se dostali za poslední léta a jaká je tedy ve skutečnosti naše rozpočtová situace. A já bych rád požádal pana ministra financí, aby se tady ještě v rozpravě vyjádřil k tomu, jak velký je veřejný dluh České republiky, jakých parametrů dosáhne na konci letošního roku a jakých parametrů podle odhadu Ministerstva financí dosáhne na konci roku 2014, kdy bude končit řádné volební období současné vlády, protože pouze tato jasná fakta, která zde zazní z úst ministra financí, ukážou, do jaké míry je tento návrh ještě vůbec aktuální z pohledu těch jednotlivých kroků, které navrhuje.
Nechci se tady pouštět do nějakých spekulací, které se týkají vývoje veřejných rozpočtů v příštích letech, ale rád bych poznamenal, že bohužel Česká republika už dnes patří mezi středně zadlužené země. V roce 2006, kdy došlo tedy k politické změně, kdy v roce 2006 volby vyhrála Občanská demokratická strana, tak v tom roce na konci roku 2006 byl veřejný dluh České republiky 28 % hrubého domácího produktu. Dvacet osm procent! To znamená, že veřejný dluh naší země nedosahoval ani poloviny z oněch 60 % hrubého domácího produktu, což je maximální hranice, která je přípustná pro země, které se chtějí ucházet o členství ve společné evropské měně. A je to koneckonců i hranice veřejného dluhu, která je sledována i u ostatních členských zemí Evropské unie. V roce 2011, to znamená po pěti letech pravicové vlády, dosáhla výše veřejného dluhu České republiky už téměř 41 %. V roce 2012 podle údajů, které jsou dostupné, z pohledu Ministerstva financí se veřejný dluh České republiky přiblížil 43 % hrubého domácího produktu a je velmi pravděpodobné, že už v letošním roce, to znamená na konci roku 2013, bude veřejný dluh České republiky 45 %, nebo se bude blížit 45 % hrubého domácího produktu. To znamená, že už zhruba za rok bude chybět do překročení šedesátiprocentního limitu již jen 15 %. Já to říkám proto, abychom si uvědomili, jaká je realita.
Zákon, tento ústavní zákon, který má regulovat tempo zadlužování státu v příštích letech, předkládají této Poslanecké sněmovně lidé, kteří působili v uplynulých šesti letech v pravicových vládách. Předkládá ho premiér Nečas, který byl ministrem ve vládě Mirka Topolánka, a předkládá ho ministr financí Miroslav Kalousek, který byl také ministrem financí ve vládě Mirka Topolánka. Předkládá ho tedy vláda, která programově i personálně navazuje na rozpočtovou a daňovou politiku, která se v naší zemi uskutečňovala po roce 2006. Já to pokládám za obrovský politický paradox. Je to obrovský paradox, že s tímto návrhem přicházejí ministři vlád, které za posledních sedm let v zásadě zdvojnásobily nominální veřejný dluh České republiky. Na konci roku 2006 byl veřejný dluh v nominálním vyjádření 0,9 bilionu korun. Na konci roku 2013 se odhaduje, že veřejný dluh se přiblíží částce 1,8 bilionu korun. To znamená, že za ty poslední roky, kdy jsme v naší zemi měli pravicové vlády, se nominální veřejný dluh státu zdvojnásobil. A ministři, kteří za to nesou odpovědnost, protože připravovali příslušné státní rozpočty, dnes navrhují zákon, který má do budoucna zadlužování omezit. To je paradox číslo jedna.
Paradox číslo dvě je také velmi zajímavý, protože vláda Petra Nečase s tímto návrhem přichází až v závěru volebního období. Ačkoliv tento zákon byl obsažen již v programovém prohlášení vlády v roce 2010, vláda ho předkládá až na jaře 2013 s tím, že má být účinný od 1. ledna roku 2014. Znamená to tedy, že vláda předkládá zákon o rozpočtové odpovědnosti až v okamžiku, kdy už je bezpečně jisté, že se jím nebude muset řídit. To znamená, že na tuto vládu tato legislativní úprava nedopadne.
To jsou tedy dva základní paradoxy situace, ve které se nacházíme. Pravicové strany, které zdvojnásobily veřejný dluh České republiky, vesele zadlužovaly tento stát v uplynulých letech, tak na samém konci svého funkčního období v situaci, kdy je velmi málo pravděpodobné, že vyhrají příští volby do Poslanecké sněmovny a sestaví vládu, předkládají tuto na první pohled tedy velmi rozpočtově přísnou normu, a to v situaci, kdy vědí, že už na ně nedopadne, že se na ně vztahovat nebude. ***