(11.30 hodin)
(pokračuje Blažek)
Koneckonců ještě Evropský soud pro lidská práva ani nemá pravomoc zastavovat trestní řízení, to znamená, že on ani nikdy nemohl rozhodnout, že se zastavuje.
Náš Ústavní soud prohlásil, že kompenzace porušení práva na přiměřenou délku řízení v trestním stíhání, které trvalo 10 let, jako je to v jednom judikátu, je možno dosáhnout i prostředky vnitrostátního práva, například trestního. Jenom chci říci, že ve vztahu k České republice Evropský soud pro lidská práva rozhodl celkem devětkrát. Lhůty, které označil za nepřiměřenou délku řízení, jsou různorodé, a opakuji, najdeme nižší i vyšší a já vás teď nebudu trápit tím, že ten výčet udělám, ale je jich devět a kdykoliv jsem ochoten je komukoliv předat k bádání, protože je máme fyzicky na ministerstvu. To znamená, že každý se do nich může podívat.
Dovolte mi provést zhodnocení článku II Ústavy (amnestie). Podle toho, jak můžu interpretovat slova prezidenta republiky, tento článek vychází z myšlenky, že je třeba něco udělat s nepřiměřenou délkou řízení. Hovoří se o tom již 20 let. Ovšem pokud jsou u nás trestní stíhání trvající 15 let a nejedná se o osobu uprchlou či skrývající se, stát neplní své povinnosti a je správné to napravit. Bavme se o metodách! To je jasné.
Vždy šlo o konkrétní věci, protože soudní rozhodování je založeno na konkrétních případech, ale minulá rozhodnutí mohou sloužit k náhledu na budoucí obdobná řešení. Dnes mám v plánu ještě provést výčet těch konkrétních případů, těch tzv. nejzávažnějších, takže z toho uvidíte jak délky a čím byly způsobeny ty délky, abychom zase nepodléhali různým mýtům, že to vždy působili ti obvinění. Není to bohužel často pravda. Dopředu říkám, moje řeč nemá sloužit k tomu, abych já kritizoval soudní soustavu, protože trvám na tom, že v posledním období již nejsou ty potíže, které tu byly ještě před pár lety, nicméně obvinění, kteří jsou obviněni 15 anebo 12 a více let, tak samozřejmě nesou důsledky z nekvality soudního rozhodování i z minulých let. Ale prosím, byl bych velmi rád, aby tato moje řeč nebyla chápána jako kritika stavu současné justice, protože tvrdím, že špatná není. A vyplývá to i z čísel, o kterých se můžeme bavit ve srovnání s jinými státy. Ale odpovědnost je o letech a ne vždy to fungovalo dobře a správně a hlavně rychle.
V článku IV amnestie jsou prominuty veškeré tresty odnětí svobody do dvou let, ovšem jen pokud nejde o tresty za zločin, to znamená závažné úmyslné trestné činy se sazbou nad 5 let, při němž byla způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví, za zločin proti životu a zdraví, proti lidskosti a důstojnosti v sexuální oblasti, proti rodině a dětem nebo osobě, která kromě trestné činnosti, o níž se rozhoduje podle amnestie, byla v posledních pěti letech před 1. lednem 2013 odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo která byla v posledních pěti letech před prvním lednem 2012 propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody, pokud se na ni nehledí, jako by odsouzena nebyla. Vězňům, kteří dosáhli či v roce 2013 dosáhnou věku 70 let, se promíjejí tresty do tří let. Reálně bylo propuštěno z výkonu trestu odnětí svobody v této kategorii 12 osob s věkem 70-74 let. Článek IV amnestie je v zásadě článkem, který reaguje pouze na rozdíl v terminologiích různých zákonů, zejména ve vztahu k mládeži.
Dovolte mi, abych ještě volně navázal na to, co ve své řeči říkal pan předseda vlády, a to je povaha kontrasignace, pokud jde o kontrasignaci ve vztahu k amnestii prezidenta republiky. Vždy je s kontrasignací spojena otázka, zda kontrasignující subjekt může kontrasignaci odmítnout, jestliže s aktem kontrasignování nesouhlasí politicky, to znamená, jde o tzv. politickou kontrasignaci, či jen tehdy, jestliže kontrasignovaný akt je v rozporu s platným právem, to znamená právní kontrasignaci. Jde o velice podstatný rozdíl, protože v prvním případě se vždy musí prezident a kontrasignující subjekt dohodnout, to znamená, jedná se o spolurozhodování, zatímco v případě právní kontrasignace musí kontrasignující subjekt rozhodnutí spolupodepsat, byť s ním nesouhlasí, pokud je v rámci práva, tedy prezidentových pravomocí. Právní kontrasignace je svého druhu preventivní ochrana ústavnosti. V dějinách naší kontrasignace se uplatňovala vždy její právní povaha. Do roku 1918 bylo panovníkovo postavení silné a nebylo možné, aby ministr odmítl kontrasignovat monarchův akt. Nesouhlas s panovníkovým rozhodnutím vedl k demisi ministra. Ústava výslovně stanovila, že kontrasignující ministr odpovídá za to, že císařův akt je v souladu s ústavou a zákony, nikoliv že s ním musí ministr vnitřně souhlasit. Obdobně tomu bylo za první Československé republiky, kdy silná autorita prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, ale i Edvarda Beneše vedla k tomu, že nikdy nebyl odmítnut prezidentův akt odepřením kontrasignace. Ovšem odmítnutí kontrasignace spojoval s nutností demise člena vlády Rudolf Křovák jen v případě, že by šlo o kontrasignovaný akt činěný na základě předchozího návrhu vlády.
V roce 1995 došlo ke střetu mezi prezidentem a premiérem v oblasti kontrasignované pravomoci. Šlo o vyhlášení voleb do Senátu v roce 1996, kdy prezident Václav Havel chtěl jejich uskutečnění stanovit na listopad 1996 odděleně od voleb poslanců, zatímco premiér Václav Klaus chtěl jejich konání spojit na jaře 1996 s volbami do Poslanecké sněmovny. Spor jednostranně řešil prezident Havel a 21. 12. 1995 vyhlásil poslanecké volby na datum, které určil on, a druhé kolo taktéž. Vyhlášení voleb poslal předsedovi vlády ke spolupodpisu. Předseda vlády, i když s tímto nesouhlasil, rozhodnutí spolupodepsal. I tento případ potvrzuje, že kontrasignace by se měla chápat podle naší Ústavy v její právní variantě. Že naše Ústava stojí na stanovisku právní kontrasignace, dokresluje i její logická struktura. V případě politické kontrasignace by již nešlo o rozhodnutí prezidenta, ale o rozhodnutí premiéra, resp. spolurozhodování obou. Tím by se však vážně narušila dělba moci mezi oběma hlavními orgány výkonné moci ve prospěch premiéra. Tam, kde si Ústava či zákon přeje politické spolurozhodování, staví podmínku, že prezident rozhoduje na návrh se souhlasem jiného subjektu - například jmenování ústavních soudců, jmenování prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu apod.
Rovněž právní povaze kontrasignace svědčí, že v některých oblastech rozhoduje prezident na návrh vlády. Například jmenování předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, jmenování generálů. Je těžko myslitelné, že by premiér mohl kontrasignaci odmítnout jen proto, že byl na vládě přehlasován a chce zabránit realizaci rozhodnutí. V našich ústavních podmínkách na základě ústavní zvyklosti se kontrasignace dlouhodobě uplatňovala tak, že předseda vlády formálně ověřuje správnost rozhodnutí, a to právní správnost. Tedy může odmítnout kontrasignaci, pokud je akt prezidenta v rozporu s Ústavou či zákony nebo je takový akt fakticky nemožný. V opačném případě má premiér povinnost rozhodnutí podepsat. V takovém případě může nastat situace, kdy kontrasignující podepisuje rozhodnutí, byť s ním politicky nesouhlasí, nicméně je ústavní a zákonné. Obdobně je to například i u zákonů, kdy předseda vlády je povinen podepsat zákon, byť jde o zákon navržený opozičními poslanci, s nímž on nesouhlasí. Svým podpisem jen formálně stvrzuje, že daný zákon bere na vědomí. Nejen že jej musí podepsat, ale vláda jej také musí vykonat. Akt prezidenta, který je v souladu s Ústavou, nemůže premiér nepodepsat.
K roli vlády. Pan premiér už konstatoval a já to jen zopakuji, za platnosti a účinnosti české ústavy nikdy vláda ani slůvkem neprojednávala amnestii dopředu, vždy premiér vládu informoval ex post o tom, že amnestii spolupodepsal prezidentu republiky. ***