(16.50 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Obvykle se ve Sněmovně handrkujeme, zda máme od daňových změn očekávat fiskální efekt nebo prorůstový efekt. To je ale trochu záludná i zavádějící otázka zároveň. Jedná se totiž v současnosti o téměř dokonalou kombinaci obojího. Jen bohužel s opačným znaménkem. Fiskální efekt prakticky žádný, ale zato brzda růstu jako vymalovaná. Velmi přátelská kritika takové vládní politiky by zněla, že je poněkud zmatená a chaotická. Nepřátelská kritika, která by měla úmysl škodit, by se tu opravdu měla čeho chytit. Vláda se může bránit jen tím, co ministr Kalousek obvykle nabízí, když je v úzkých a nemluví zrovna o výhodnosti 30letého spoření do druhého důchodového pilíře, a sice když říká, že nikdo neví, co bude. Slovo nikdo asi jen odhaduje, ale za tím, že neví, za tím si jistě stojí.
Rozpor mezi zmíněným Dichtung und Wahrheit tedy trvá, navrhovaným číslům se nedá věřit. Letos nás představa o hospodářském růstu 2012 hodila o 200 miliard korun hrubého domácího produktu jinam. Na konci roku 2009 to bylo dokonce 400 miliard vedle. Byl to rok recese, leccos se dá pochopit. Nyní nám pan ministr předkládá predikci meziročního růstu hrubého domácího produktu o 62 miliard korun, zatímco ekonomika podle všeho zrychluje pokles, před pár desítkami minut jsem o tom hovořil, o 1,2 %, 1,3 % v druhém, třetím čtvrtletí. Ne dramaticky, ale přece. Z toho je zřejmé, že to ani v roce 2013 tahle čísla prostě neustojí.
Také o žádnou fiskální stabilitu tu nejde. Letošní rozdíl mezi básnictvím pana ministra financí a šedivou realitou života činí v přepočtu na rozpočtové příjmy zhruba stovku miliard korun. Tedy stovku miliard korun nad rámec plánovaného rozpočtového schodku. To se muselo znovu někde naškrtit. Tak k tomu vláda přihodila další porci dluhu, se kterou zákon o státním rozpočtu na rok 2012 původně nepočítal. Je jím finanční vyrovnání s církvemi ve výši 59 miliard korun. Nebudu hovořit o započtení inflace, tam to může být až 96 miliard, ale nominálně to bude ta částka 59 miliard korun, která znamená nejen formální, ale skutečné zvýšení státního dluhu o tuto částku. Jedná se přece o slib státu, že splatí zmíněnou částku i s úroky během 30 let. To nelze realizovat jinak nežli zvýšením zadlužení. Žádnou rezervu na to nemáme. A hospodářský růst a z toho plynoucí růst daňových příjmů se nedostavily. Ostatně státní dluhopisy v tomto objemu už byly v minulých dnech prodány.
Ale co když to není chyba? Pan ministr financí a premiér Petr Nečas nás rádi proškolují o fiskální konsolidaci a přitom se překvapivě nezajímají o výběr daní. Státní rozpočet se konsolidovat musí, ale placení daní je v pojetí této vlády jaksi dobrovolné. Vlastně by byl hlupák každý, kdo by naznačil ochotu přispět svým dílem, když vláda věnuje největší energii tomu, aby se daňová povinnost nedala kontrolovat. Dělá to dokonce i v situaci, kdy nejde jen o peníze, ale doslova o život. Myslím, že tady o tom hovořil pan poslanec Doktor. Ani čtyřicítka mrtvých v metanolové aféře nepřiměla vládu k tomu, aby vyšla vstříc podnikatelským asociacím a všem těm, kdo by si přáli férovější tržní soutěž, a nadále tvrdošíjně odmítá registrační pokladny. Z nějakého důvodu ji vůbec nezajímá zkušenost ze zemí, kde jsou takové pokladny běžné a užitečné. Nejlépe to dělají například na Tchajwanu. Přitom povinnost, aby každý uzavřený obchod zanechal kontrolovatelnou trvalou stopu, může být účinnou zbraní proti české nemoci - masovému pašování a podvodům. Tvrzení, že by registrační pokladna stála několik desítek tisíc korun, bylo možná pravdivé před šesti lety, dnes je mimo realitu. Pokud do reality ovšem nepočítáme projekty například bývalého ministra práce Jaromíra Drábka, pro kterého nebyl problém rozpracovat náklady na cokoliv na stamiliony, či dokonce na miliardy. Ale stačí zvážit fakt, že jednoduchý výpočetní výkon, jaký taková registrační kasa může potřebovat, nabízí už prakticky každý mobilní telefon. Kalkulačka, kterou tam máme, je zdarma, bez ní je dnes telefon už neprodejný. Nejjednodušší funkční počítač se cenově blíží stokorunám. Lepší paměť, zálohování, zakódování, moc toho navíc nepotřebujeme. Snad jenom dobrou vůli, která se penězi zaplatit nedá. A dobrá vůle tady bohužel chybí.
Stačí porovnat, dámy a pánové, výnos daní z příjmů fyzických osob. Ještě to číslo tady dneska nepadlo. V letech 2006 až 2008 platily osoby samostatně výdělečně činné ročně až kolem 18 miliard korun celostátního výběru. Letos, jak jsem se díval na výběr za 11 měsíců tohoto roku, zatím zaplatily půl miliardy korun. Dobře, tak možná, že ta miliarda nebo dvě se vyberou. Ale vlastně je to jedno, co se naplánuje na příští rok. Je to typická daň pro legraci. Zdá se, že neplatící osoby samostatně výdělečně činné a bohatě dotovaná a majetkem vyfutrovaná katolická církev byly vytipovány jako poslední ostrůvky vládního elektorátu. A tak už se všechno hrne jenom tam, ostatní budou stejně ve volbách hlasovat pro někoho jiného.
Mimochodem, daňové nedoplatky, to číslo tady také nepadlo, my víme, jaké jsou daňové nedoplatky v Řecku, ale moc nehovoříme o těch vlastních. U finančních úřadů ve všech typech daní činí k 31. listopadu tohoto roku ohromných 118 miliard korun. Co všechno by se za ty peníze dalo pořídit! Nechci ani příliš o tom fantazírovat.
Daně z příjmu právnických osob se vybralo v loňském roce o 15 % méně než roku 2005. Letos to nebude lepší a ani výhled nepředpokládá zásadnější změnu. Pokud se však podíváme do výročních zpráv největších společností a bank, prožívaly v minulých dvou letech, kdy vláda mluví o recesi, rekordní roky. Byly jako v ráji. To je situace, která přímo volá po férovém řešení, progresivní sazbě u společností s velkou tržní silou. Ne u těch malých, menších a středních firem.
Hlavním daňovým soumarem, dalo by se říci užitečným troubou vlády, jsou zaměstnanci. Přestože reálné příjmy letos poklesly, hospodářské vyhlídky jsou neradostné, státní rozpočet počítá s tím, že zase něco přidají. To je úvaha, která je poněkud obtížně srozumitelná. Mnohem lépe se chápe fakt, že když se snižují platy ve veřejné sféře, nastavuje se laťka, která postihne i ty ostatní zaměstnance. Takže stojíme před nelehkým úkolem vybrat více daní z mezd, jejichž reálná hodnota klesá, a v době rostoucí faktické nezaměstnanosti bez ohledu na oficiální čísla, která se nezaměstnaného nejsnáze zbaví tím, že jej vyšoupnou z evidence úřadu práce. Takhle se odhaduje, že může být mimo evidenci tři až čtyři procenta dlouhodoběji nezaměstnaných.
Je tu jediná síla, která by mohla všechny tyto nevýhody přemoci, a tou je inflace. Jestliže se do mezd prolne i inflace, snad se vybere o něco víc. A inflace je asi to jediné, co si lze slibovat od zvyšování DPH. Inflace ale znamená také například znehodnocování vkladů občanů. To ovšem zrovna pozitivní pro lidi není. Vyšší DPH zvýší inflaci a oligopoly a kartely různých služeb pak řádí jako utržené ze řetězu. Jak pak může hrubý domácí produkt růst? Komické je vydávat pomalejší snižování rozpočtových schodků za prorůstová opatření.
Snižování schodku vázne hlavně na tom, že vedle hospodářského poklesu dolehnou na rozpočet také platby za penzijní reformu a finanční náhrady církvím. Při milionu zúčastněných, pokud jde o penzijní reformu, v tom druhém pilíři to bude znamenat sedm až osm miliard v roce 2013 a totéž v následujícím roce, pokud tady bude milion pojištěnců. A celkem mandatorní výdaje v roce 2014 ve výši zhruba 15 miliard korun.***