(16.20 hodin)
(pokračuje Gregora)
Jak jsem k tomu přesvědčení došel? V Jihočeském kraji se před dvaceti lety rodil bezmála dvojnásobek dětí než dnes, přesto kraj neměl svůj kojenecký ústav a odložené děti se vozily do Jihlavy nebo do Plzně a kapacity v těch kojeneckých ústavech stačily. Dnes je porodnost poloviční, ale Jihočeský kraj má své dětské centrum, a dobře fungující, a nově i zařízení typu Klokánek. Obě jsou plná kojenců, které jejich matky nechtějí, a současně je početná skupina adoptivních rodičů-čekatelů, kteří ani po dvou letech vysněné dítě z ústavu nedostanou. Jinými slovy, zbavit se po porodu svého dítěte nebylo nikdy snazší, než je tomu nyní, ale adoptovat dítě znamená podstoupit často potupné martyrium, mít pevné nervy a nezlomnou vůli. Do celého procesu je zapojen aparát sociálních pracovnic, odborníků, úředníků a někteří, jak se to občas zdá, jako by měli v popisu práce cestu dítěte do normálního života znesnadnit. A je to cesta do rodiny, nikoliv komunita 30 dětí a několika zdravotníků, kteří se střídají ve službách. A rodina, jak víme, je základní jednotkou lidského společenství.
Staří pediatři, jako byli Švejcar, Fikejs nebo Mydlil, říkali, že i špatně fungující rodina je lepší než kojenecký ústav. My jsme tady slyšeli, že s tím nemusíme souhlasit, ale jak říkám, já jsem to zaslechl i od těchto starých matadorů. Bylo to sice před x lety a mezitím ústavní péče urazila veliký kus cesty a podmínky, v jakých děti tráví dnes své dny v ústavech, jsou neporovnatelně lepší. To je samozřejmé. Ale pořád je to těch 30 dětí se dvěma zdravotníky při odpolední a noční službě. Tedy ani náznak rodiny. A sociální vazby, které se takto u dětí formují, jsou zákonitě pokřivené.
Odpůrci nového zákona tvrdí, že se do určité míry jedná o podnikatelský projekt, také jsme to tady zaslechli, a pěstouni vidí své povolání jako výnosnou profesi. Ale stejně tak současná nově vzniklá dětská centra a zařízení typu Klokánek lze z určitého úhlu pohledu chápat jako podnikatelské projekty. Pěstounům není těch dvacet tisíc věru co závidět, protože si myslím, a to jsme tady také slyšeli, že péče o děti je opravdu nelehká. A je jen na systému a jeho nastavení, jak rychle se k nim odložené děti dostanou, aby nenastala dlouhodobě situace, kdy pěstouni nebudou mít dítě žádné. Je pravda, že podporou pěstounství vyroste kojeneckým ústavům konkurence, ale při současném zdravotním stavu dětí v ústavech se nebojím, že by bylo možné ze dne na den zajistit, aby se všechny děti dostaly do rodin, a že by kojenecké ústavy zely prázdnotou. V ústavech nejsou zdaleka jen děti s těžkými pohybovými vadami, vrozenými vadami srdce, psychomotorickou retardací atp., těch je kolem 40, někde až 50 procent, ale jsou tam i děti, a těch je stále více, které se narodily často jako krajně nezralé drogově a často i alkoholově závislým matkám s různě vyjádřeným poporodním abstinenčním syndromem a mají pozitivní protilátky žloutenky typu C. A je otázkou, který pěstoun si do rodiny vezme dítě s infekční žloutenkou.
To je krátký výčet důvodů, proč jsem přesvědčen, že je lépe zákon přijmout, byť chápu a vím i z hlediska profesního, že tam jsou určité háky, a bude dost času, řádově několik let, upravit to, co se v praxi neosvědčí.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Tím jsme vyčerpali přihlášky do rozpravy. Hlásí se někdo z místa ještě? Paní kolegyně Wenigerová. Prosím.
Poslankyně Jaroslava Wenigerová: Vážené kolegyně, kolegové. - Mí kolegové se na mě mračí, budu tedy velmi rychlá.
V Moravskoslezském kraji máme nejvíce pěstounských rodin z celé ČR. Máme tam nejvíce zařízení pro výkon pěstounské péče. Je jich tam celkem dvaceti. Máme daleko méně dětí v dětských domovech než v pěstounské péči. Jestliže zde paní poslankyně Klasnová prostřednictvím pana předsedajícího řekla, že zavádění tohoto zákona je běh na dlouhou trať, já jí dávám za pravdu. Ale to, co jsme realizovali v Moravskoslezském kraji - nejdříve pravicová koalice, nyní zcela levicová koalice, která tam je i po krajských volbách, dokázala dojít společně k těmto výsledkům.
Chtěla bych říci, že pěstounská péče na přechodnou dobu je velmi nešťastně nazvána, ale je v zákoně od roku 2006. V Moravskoslezském kraji už je připraveno deset pěstounských rodin a na základě jednoho projektu, Dejte šanci každému dítěti, každé rodině, už je realizována i pěstounská péče na přechodnou dobu a dítě do tří měsíců už je v osvojitelské rodině. Financováno to bylo z Evropského sociálního fondu. Takže kdybych já měla hlasovat pro prvotní návrh Ministerstva práce a sociálních věcí, tak bych pro tento zákon nikdy nemohla zvednout ruku. Ale společně, tak jak říkal pan kolega Sklenák prostřednictvím pana předsedajícího, jsme tento zákon posunuli na základě opravdu připomínek ze širokého spektra zastánců i odpůrců, a tak si myslím, že pro tento zákon hlasovat můžeme. Já pro něj určitě hlasovat budu, protože někdy začít musíme. Já se prostě neobávám toho, co zde zaznělo, že to bude znamenat pomalu zhoršení péče o ohrožené děti.
A jak už jsem zde říkala při svých předchozích vystoupeních, ten, kdo řekl, že zruší dětské domovy a kojenecké ústavy, této oblasti vůbec nerozumí, protože budou vždycky existovat všechny péče vedle sebe. Přednost bude mít rodina, pěstounská rodina, před tím osvojení, ale vždycky budou děti, pro něž nejvhodnější způsob bude kojenecký ústav nebo dětské centrum nebo dětský domov.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji, paní kolegyně. Ještě někdo se hlásí z místa do rozpravy? Nikoho nevidím, takže rozpravu končím. Závěrečné slovo avizoval pan zpravodaj Čechlovský.
Poslanec Jan Čechlovský: Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, ctěná Sněmovno, já vám děkuji za udělené slovo.
Upřímně řečeno, když mi na přelomu loňského a letošního roku bylo přiděleno zpravodajování tohoto zákona, tak jsem skutečně netušil, že se bude jednat bezmála o ročníkovou práci. Jak říká jeden z Murphyho zákonů, jestliže jde všechno podle plánu, stala se někde chyba. Ale teď vážně.
Letos popáté a v rámci legislativního procesu definitivně naposledy se tady potkáváme s novelou zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Velmi mě těší, že je tomuto zákonu věnována pozornost téměř srovnatelná se zájmem u takových zákonů, které se týkají daní nebo důchodů. Konečně vnímáte to sami. Od února, kdy jsme zákon začali projednávat v prvním čtení, jste asi všichni konfrontováni s velkým množstvím stanovisek, připomínek, argumentů, e-mailů, dopisů nebo osobních setkání se zastánci nebo i odpůrci předkládaného návrhu.
Dovolte mi, abych jenom v kostce zmínil, jak velká diskuse byla tomuto zákonu věnována tady na zákonodárné půdě. Již jsem zmínil, že první čtení proběhlo už v únoru tohoto roku. Zákon byl poté projednáván celkem ve třech výborech, v jedné komisi, v několika podvýborech a proběhl nespočet kulatých stolů, seminářů nebo konferencí, které koneckonců pokračují stále. Zákon byl schválen ve třetím čtení, projednán v Senátu a vrácen. Po dalším projednáním tady jsme Senát ve prospěch této novely přehlasovali a nyní nám ho vrátil pan prezident. Jenom tady na plénu byl při všech čteních včetně dnešního zákon projednáván několik hodin, zaznělo k němu dohromady 54 příspěvků, kromě pana ministra Drábka a dnes Hegera, mne jako předkladatele a paní senátorky, která tady byla při projednávání zákona po vrácení Senátem, k němu vystoupilo 22 poslankyň a poslanců, řada z nich přitom opakovaně. Ve třetím čtení hlasovalo pro přijetí zákona 98 poslankyň a poslanců, což bylo o pět víc, nežli bylo potřebné kvorum pro přijetí, proti přijetí se vyslovilo 32 kolegyň a kolegů. Při přehlasovávání Senátu hlasovalo pro přijetí zákona, jak jsem již jednou řekl, celkem 108 poslankyň a poslanců, což bylo o sedm víc nežli potřebné stojedničkové kvorum, proti přijetí se v tomto případě postavilo 59 kolegyň a kolegů. ***