(15.50 hodin)
(pokračuje Váhalová)
Moderní pohled na dítě ale nemůže být pouze zbrklý přechod na pěstounskou péči a rušení ústavních zařízení. Jsem přesvědčena, že bylo od počátku velkou chybou, pokud to nebyl záměr, že ministerstvo postavilo ústavní výchovu proti neústavní a při přípravě se bezhlavě vrhlo pouze jedním směrem. Jako by rázem zapomnělo nejenom na to, že ústavní výchova v České republice ušla obrovský kus cesty, ale současně i na svá vlastní slova a zjištění pouhý rok předtím.
Ministerstvo práce a sociálních věcí spouští líbivou kampaň, která má veřejnost přimět k většímu zájmu o pěstounskou péči. Bohužel, rozhodující přesvědčovací metodou se staly slibované finanční odměny. Obávám se však, že finanční kompenzace nebude tak silná, aby vyvážila každodenní problémy, které se objeví. V ústavní péči se s nimi počítá a pedagogičtí pracovníci musí splňovat nejenom vysokou odbornou kvalifikaci, ale také psychickou způsobilost. Vědí skutečně potenciální pěstouni, co je čeká v onom zaměstnání? Mohli jsme se poučit na příkladech ze zahraničí, a ne je kopírovat i s problémy.
Na přednášce v Olomouci na psychologických dnech docent Albín Škoviera uvedl, že na Slovensku za 19 let existuje již třetí zásadně odlišná verze o přijetí dohody o právech dítěte. Její vnímání, aplikace a dodržování vyvolaly mnohá nedorozumění mezi nevládními organizacemi, institucemi, dětmi, rodiči i veřejností. Hovořil nejenom o problémech a slabých místech, ale závěrem především zdůraznil, že až příliš mnoho činností okolí ní se realizuje neprofesionálně a bude tomu tak, dokud její rámec budou určovat politici a úředníci, kteří nebudou mít zájem na odborně přijatelném konsensu s odborníky.
Stále si kladu otázku, proč se u nás musí jít vždy cestou ode zdi ke zdi, cestou síly, moci a ne cestou celospolečenského konsensu. Vždyť v České republice už velmi dlouho vedle sebe působí kojenecké ústavy, dětské domovy i pěstounská péče a já si dovolím tvrdit, že na stále lepší úrovni. Řešíme, které prostředí je pro výchovu dětí vhodnější, a přitom to přece všichni dobře víme. Pokud skutečně chceme pomoci dětem, je třeba si připomenout, že kojenecké ústavy nejsou těmi, které posílají děti do dětských domovů. Z kojeneckých ústavů se většina dětí vrací zpět do biologických rodin nebo jsou umísťovány do rodin pěstounských. Hovoří se v průměru o 70 %. Pokud má Ministerstvo práce a sociálních věcí finanční prostředky, které slibuje, a tvrdí, že jsou u nás děti do kojeneckých ústavů a dětských domovů umísťovány ze sociálních důvodů, proč je tedy neinvestuje do pomoci ohroženým rodinám? Proč nevyvíjí stejné úsilí a finanční prostředky na kampaň, na podporu tradiční rodiny?
Statistiky jsou nemilosrdné. Rostoucí počet osamoceně žijících lidí v produktivním věku, kteří oddalují založení rodiny, jsou alarmující. Podle nich je u nás už více než čtvrtina domácností tvořena pouze jedním člověkem a za posledních 15 let jich přibylo více než půl milionu. Ze zprávy Českého statistického úřadu se bohužel rýsuje i další nemalý problém, a to že jenom v loňském roce bylo u nás rozvedeno přes 28 tisíc manželství a dle statistiky je každou půlhodinu rozvedeno jedno. Na počátku kojeneckých ústavů, dětských domovů i pěstounské péče je především absence výchovy k rodičovství, podpory tradiční rodiny a priority prvků prorodinné politiky v České republice.
Dámy a pánové, je tedy správná cesta pomoci dětem prevence, nebo až řešení krize a jejich důsledků? Jde nám skutečně o děti a o rodiny v krizi? Pokud ano, nemůžeme podpořit tuto novelu jako další experiment bez celospolečenského konsensu a bez ohledu na názor odborné veřejnosti.
Děkuji za pozornost. (Potlesk zleva.)
Místopředseda PSP Jiří Oliva: Děkuji. Dalším přihlášeným je pan kolega Votava. Připraví se pan poslanec Seďa. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Václav Votava: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, musím říci, že jen chvíli jsem měl z nějakého záměru této vlády docela dobrý pocit. Snížení počtu dětí v kojeneckých a dětských domovech se mi zdálo jako krok správným směrem. Jenže vše má své ale. Podporovat více výchovu dětí v rodinách, ať už v jejich širší rodině původní, nebo pěstounské, považuji za trend, který je rozhodně trendem správným. Co více může dětem prospět i po citové stránce než život a výchova v tradiční rodině? Musím ale říci, že po seznámení se zákonem mi došlo, že jsem byl tak trochu naivní.
Domnívám se, že tento zákon směřuje spíše než k zájmu dítěte k postupnému rušení dětských domovů a postupnému rušení kojeneckých ústavů. Bohužel takovýto dojem jsem z tohoto zákona nabyl a nejsem bohužel sám. Hovořím často se zaměstnanci dětských domovů, navštěvuji dětské domovy, znám tedy tak trochu jejich situaci, i když se nechci pasovat do nějakého odborníka, ale myslím si, že vím, o čem hovořím. Neříkám, že dětský domov je to jediné správné pro dítě, které nemá vlastní rodinu nebo o které se vlastní rodina nemůže z různých důvodů starat nebo se nechce starat a vychovávat je. Pouze mi vadí, když se dětské domovy možná pohledem určité minulosti stavějí do špatného světla a jedině pěstounská péče se pokládá za to správné. Přitom si samozřejmě vážím poctivých pěstounů, kteří se ujímají opuštěných dětí. Patří jim určitě celospolečenský dík, náš dík a vyjádření naší úcty k nim.
Co je největším problémem dětského domova? Hmotné zabezpečení? Nemají tam děti co jíst? Nemají děti co na sebe? Nemají kde spát? Samozřejmě že tomu tak není. Ale pojďme dál. Nemají děti dost soukromí a osobního prostoru? Spí v neosobních ložnicích po dvaceti? Jsou odloučeni od svých sourozenců, protože ti jsou umístěni v domově pro jinou věkovou kategorii? Nebo nemají všechny potřebné školní pomůcky? Nemohou se z finančních nebo i jiných důvodů připravovat na své budoucí povolání? Nemají dost kulturních a společenských podnětů? Nemohou navštěvovat zájmové kroužky? Myslím, že ani to není pravda. Děti rozhodně hmotnou nouzí v dětských domovech netrpí a mají i všechny potřebné věci k životu, o čemž jsem mluvil. Samozřejmě žijí v určité citové nouzi. To je pravda.
Přes to všechno si nedělejme iluzi. Samozřejmě je to jenom děcák, jak se hanlivě říká. Ano, to, co je problémem dětských domovů, je, jak jsem již řekl, třeba i citová nouze. Děti sice bydlí v rodinných buňkách po nejvíce osmi dětech, mají své stálé tety, ale pořád to není ta pravá rodina. Nemají nikoho svého, nikoho, kdo tu pro ně je pořád a kdykoliv bude, i když jim bude už 18 a více. Mají třeba oblíbenou tetu, která je na ně hodná, má je i ráda, ale třeba na Vánoce dává přednost svým vlastním dětem než dětem pro ni možná cizím, i když řada těchto zaměstnanců, kteří se dětem věnují, to tak třeba nebere.
A teď se podívejme na to, jaké zlepšení pro tyto děti připravil bývalý pan ministr Drábek. Děti už nebudou umísťovány do těch ošklivých kojeneckých ústavů a dětských domovů, ale k pěstounům. Ne ale proto, jak jsem se zpočátku domníval, aby jim poskytli pocit stálosti, jistoty a citového zázemí, ale aby se o ně jen přechodně starali, než se jejich rodinná situace vyřeší, což samozřejmě může trvat i roky, pokud je to vůbec reálné a vůbec k tomu někdy může dojít. ***