(10.00 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Za prvé tedy informace pro nás pro všechny, abychom si zrekapitulovali vývoj. Tuším, že to bylo na konci roku 2011 v listopadu, kdy Česká národní banka zahájila s touto družstevní záložnou správní řízení o odnětí licence. Počátkem prosince roku byla družstevní záložna v podstatě uzavřena a tuším, že někdy na jaře letošního roku, byla definitivně licence družstevní záložně Unibon odebrána a v podstatě skončila na trhu jako banka. Jednalo se o družstevní záložnu, která v té době patřila mezi čtyři největší družstevní záložny v České republice. Bylo tam zhruba 4 400 vkladatelů a částka, kterou tato družstevní záložna spravovala, to znamená objem vkladů, se pohybovala někde těsně pod 3 mld. korun. Uvádí se zhruba 2,8 mld. korun. Této družstevní záložně byla odňata licence s poukazem na to, že je tam příliš vysoké procento rizikových úvěrů, družstevní záložna měla tedy podle veřejně dostupných informací problém s kapitálovou přiměřeností.
To, co je myslím na této kauze zajímavé a co stojí za to, což by mohl být důvod, proč bychom se u této věci měli zastavit, je fakt, proč tam bylo tak vysoké procento rizikových úvěrů. Ve veřejných zdrojích se uvádí to, že existovalo jisté úvěrové propojení mezi částí vlastnické struktury Unibonu a Unibonem, to znamená, že Unibon zřejmě nevýhodně financoval firmy, které byly propojeny s vlastníky Unibonu. Já to říkám proto, že toto byl klasický problém, který tady figuroval před řadou let, v době, kdy docházelo k sériovému krachu družstevních záložen, a koneckonců to byl také problém, se kterým se potýkalo české bankovnictví v 90. letech, respektive i poslední velká banka, které Česká národní banka odebrala licenci, a to byla Union banka.
Já si vzpomínám, že když krachla a zkrachovala Union banka, byla jí odebrána licence, tak tím hlavním problémem byl fakt, že bilance této banky byla plná pochybných úvěrů, které byly poskytovány subjektům spojeným s vlastnickou strukturou Union banky. To znamená, existovalo tady kruhové financování, které přirozeně nebylo výhodné pro vkladatele této banky, protože poskytnuté úvěry, které byly poskytnuty zejména na základě vlastnické spřízněnosti, se do Union banky z velké části nikdy nevrátily a Česká národní banka nakonec musela tedy Union bance odejmout licenci a banka zkrachovala.
Mě docela překvapilo, když řadu let poté se podobné důvody uvádějí i u odnětí licence družstevní záložny Unibon. Je otázka, jestli je všechno v pořádku z hlediska výkonu bankovního dohledu v této oblasti, jestli jsou tady skutečně dobře nastavena kritéria pro to, aby se zabránilo podobnému vytunelování finančních ústavů, a je jedno, jestli je to družstevní záložna, nebo banka. Já jsem měl pocit, že ta zkušenost, kterou centrální banka učinila v 90. letech, byla do té míry strašná a drastická, že by to v rámci nějaké paměti instituce, kterou nepochybně Česká národní banka je, váženou institucí, tak by to v rámci paměti této instituce mělo zanechat do té míry výrazné stopy, že by bankovní dohled v okamžiku, kdy narazí na něco podobného, tak by samozřejmě tyto věci měl velmi výrazně signalizovat.
Já to říkám proto, že vkladatel samozřejmě nemá k dispozici informace, které má bankovní dohled. Řada vkladatelů se orientuje zejména podle nabízené úrokové míry a optimalizuje své úspory tak, aby tedy zohlednila i úrokovou míru. Unibon, spořitelní družstvo, samozřejmě patřil k družstevním záložnám, které byly na vrcholu, na té špici z hlediska úročení vkladů mezi družstevními záložnami a samozřejmě poskytovaly mnohem výhodnější zúročení než standardně banky. Čili spotřebitel se choval v zásadě ekonomicky, pokud tam ukládal své volné finanční zdroje, ale samozřejmě klient družstevní záložny nebo její řadový družstevník těžko může mít informace o tom, jestli družstevní záložna poskytuje úvěry ekonomicky spřízněným subjektům. Tady to prostě takto bylo, figurovala tam struktura tamního podnikatele Zátorského, který prostřednictvím firmy GEOFIN v družstevní záložně vlastnil výrazný podíl, respektive se tedy podílel na jejím řízení. Je také zajímavé, že tento podnikatel těsně před krachem svůj podíl ještě stihl prodat, což také samozřejmě o něčem svědčí. Zřejmě on sám měl jisté indicie, že Unibon před sebou nemá nějakou dlouhou perspektivu, takže tento svůj podíl prodal ještě tedy dříve, než bylo zahájeno příslušné správní řízení mezi Českou národní bankou a Unibonem.
Já se tedy chci zeptat pana guvernéra, protože myslím, že tahle otázka sem patří do této rozpravy, jak vypadá metodika bankovního dohledu. Jakým způsobem ta metodika reflektuje zkušenosti, které tady jsou s krachy bank a družstevních záložen v 90. letech a na počátku tohoto tisíciletí? A zeptám se, zdali Česká národní banka má tedy úplně čisté svědomí, pokud jde o výkon dohledu nad družstevní záložnou Unibon, jestli tady nemohla jednat dřív, jestli například tím signálem nemohl být také fakt, že se vlastnická struktura, respektive pan Zátorský začal zbavovat podílu v Unibonu, družstevní záložně, to si myslím, že je signál, kterého si možná někdo v bankovním dohledu mohl všimnout. A je tedy otázka, jestli skutečně Česká národní banka dostatečně kontroluje rizikové faktory, které se týkají financování vlastnicky propojených firem.
Dovoluji si tedy požádat pana guvernéra o reakci. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, pan guvernér bude reagovat ihned. Prosím.
Guvernér ČNB Miroslav Singer Děkuji. Já to zkusím nejdřív rozdělit na metodiku dohledu, protože ta je důležitá. Myslím si, že je důležité vysvětlit, jak vlastně funguje bankovní dohled.
Bankovní dohled, obávám se, není - a obávám se, že mnozí mají představu, že bankovní dohled je něco jako řízení atomové elektrárny v seriálu o Simpsonech. Bankovní dohled na velké obrazovce sleduje transakce všech úvěrových institucí v Čechách a má za úkol stisknout červené tlačítko, když ta transakce je špatně. Tak takhle bankovní dohled nikde nefunguje. Bankovní dohled je schopen vyhodnocovat transakce, které byly učiněny, a v okamžiku, kdy zjistí, že učiněné transakce jsou rizikové, může teprve poměrně komplikovaným procesem podle správního správa vyžadovat nějaké nápravy, opatření a tak dále. Mezitím ta instituce má ještě stále možnost něco činit. Bankovní dohled má samozřejmě k dispozici předběžná opatření, která může používat, a používá je. Nechci teď komentovat konkrétně ještě neuzavřenou živou kauzu Unibonu z mnoha hledisek, ale prostě je používá, to znamená, že zakazuje to či ono. Ale on to může činit až ex post.
Tím se dostávám ke druhému problému. Zkusím říct zbavování podílu. Aniž bych chtěl komentovat konkrétní procesy v záložně Unibon, zbavování podílu je často ne signálem toho, že někdo z úvěrové či jiné instituce odchází, ale třeba i signálem toho, že bankovní dohled požaduje nějaké změny v orgánech a vlastnických skupinách a tak dále, případně požaduje kapitalizaci, takže je třeba změnit vlastnickou strukturu. Z toho hlediska to není ten signál, který by byl jasný a jednoznačný, nicméně v tomto konkrétním případě samozřejmě odejmutí licence má nějakou historii v předchozích opatřeních, která se stupňují, a která se dokonce musí stupňovat tak, aby to odejmutí licence byla obhajitelné. Jinými slovy, bankovní dohled musí například předtím vyžadovat nápravu stavu neřízených rizik.
Tím se dostávám k družstevním záložnám jako celku. My se jim hodně věnujeme, věnujeme se jim, obávám se, až neúměrně z hlediska významu sektoru na českém finančním sektoru, právě proto, že víme, že tam ten problém je a ten problém je vyvolán situací před třemi lety. Do té doby družstevní záložny a jejich klienti byli mnohem ostražitější, protože měli pojištěných jenom 90 % vkladů. Pak v rámci sjednocení pojištění na počátku krize, která se k nám nedostala, v Evropě prostě byly sjednoceny limity na úrovni 100 tisíc eur a 100 %. A od té doby, upřímně řečeno, je klientům úplně jedno, jestli se někdo zbavuje podílu nebo obchoduje s finančně spřízněnou skupinou, protože oni tam mají prostě vklady do 100 tisíc eur, na kterých mají slíbené o něco vyšší úroky, a vědí, že v nejhorším to dostanou od pojištění vkladů. Tak jednoduché to je a je to situace, o které dovolím si říct, víme, snažíme se připravit i nějaké legislativní řešení. To je všechno, co k tomu principiálně můžu dostat. Prostě ten sektor dostal impuls k růstu, kdy méně odpovědné instituce nabraly vklady, se kterými teď mají problémy umístit je za ty výnosy, které z nich potřebují. ***