(19.40 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní bych požádal, jestli se chce k usnesení Senátu vyjádřil zpravodaj výboru pro sociální politiku pan poslanec Jan Čechlovský. Nechce. Pak tady paní poslankyně Soňa Marková, jestli chce. Také nechce. A ještě paní poslankyně Ivana Levá. Ta si vezme slovo. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Ivana Levá: Děkuji, pane předsedající, za slovo. Dámy a pánové, budu velice stručná. Já pozitivně vnímám velké změny, které se v zákoně objevily. Velice si vážím všech pěstounů, kteří se ujmou dítěte a dítě do dospělého věku vychovají. Ale nemohu pro tento zákon zvednout ruku, protože pěstounská péče na dobu určitou je pro mě nepřekročitelná. To je krok, který nemohu udělat. Neberme si vzor z jiných zemí, kde dítě jde z rodiny do rodiny a nemá zázemí. Dítě potřebuje jistotu a ta jistota mnohdy, když vyrůstá v dětském domově, je větší, než ke které se může dostat tímto způsobem. Nechci tady rozviřovat diskusi. Slíbila jsem, že ani nebudu hrát na city. Nic, ale zkrátka tohle, aby dítě bylo u někoho dva roky a pak šlo zase dál, je pro mě nepřijatelné. Pro to nemohu hlasovat. Děkuji.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já tedy otevřu rozpravu a myslím, že by mohla vystoupit paní senátorka Terelmešová jako první v rozpravě. Dávám vám slovo.
Senátorka Dagmar Terelmešová: Děkuji. Dobrý večer vážený pane předsedající, členové vlády, dámy poslankyně, pánové poslanci, přicházím s odůvodněním usnesení Senátu k novele zákona číslo 359/1990 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Tento senátní tisk číslo 374 byl doručen z Poslanecké sněmovny do Senátu dne 25. 6. 2012. Garančním výborem byl výbor pro zdravotnictví a sociální politiku a k tomuto tisku dne 11. 7. nepřijal žádné usnesení. Senát se novelou tohoto zákona postoupenou Poslaneckou sněmovnou zabýval na své 24. schůzi dne 20. 7. 2012 a tuto novelu zákona zamítl. Odůvodnění jste dostali písemně před touto schůzí, ale přesto mám ještě několik argumentů, které zazněly při zasedání pléna Senátu, a předem se omlouvám, že moje vystoupení bude poněkud delší než mých předřečníků.
Cílem návrhu zákona, který mění zákon číslo 359/1999 Sb., má být zkvalitnění systému pečující o ohrožené děti v České republice. Má zkvalitnit výchovu a rozvoj dítěte v rodinném nebo náhradním rodinném prostředí. Je zde snaha o zavedení standardu kvality a sjednocení postupů a individuální řešení situace každého dítěte. Na čem je určitě možné se s tvůrci novely shodnout, je fakt, že dítěti je nejlépe v jeho vlastní biologické rodině. Tato rodina a každý člen této sociální skupiny ovšem musí plnit povinnosti, jinak dochází k dysfunkčnosti nebo afunkčnosti této instituce. Terénní práce s rodinami a prevence přímo v domácnostech probíhá i nyní a je záležitostí nejen pracovníků sociálních odborů, ale především neziskových organizací, které mají velké úspěchy, ovšem neustále zápasí s nedostatkem finančních prostředků. Navíc tato osvěta může probíhat pouze v řádech několika hodin týdně.
Neexistují pobytová zařízení nebo zařízení sociálního bydlení, kde by se s problémovou rodinou pracovalo trvale. Práci s problematickými rodinami nyní ukládá tato novela pracovníkům ZDVOPů, což jsou zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, což v praxi nebude možné, a pokud ano, tak pouze omezeně. Neexistence sociálního bydlení je v záležitosti prevence, kterou tato novela preferuje, jednou z největších překážek dobré terénní práce. Navíc možnost zrušení příspěvku na bydlení přispěje k tomu, že se na ulici ocitnou i rodiče samoživitelé, nejen lidé sociálně nejslabší. A je totiž velmi těžké pracovat s lidmi, kteří se pohybují v ulicích z důvodu toho, že nemají vlastní bydlení, a pokud bude schválena tato novela a pro odebrání dítěte z rodinného prostředí nebude důvodem například neexistence bydlení, vzniká i problém dětských bezdomovců. Tyto děti mohou úplně zmizet z jakékoliv registrace a práce s nimi a s jejich rodinami je naprosto nemožná. Navíc při dnešních finančních problémech sociálně slabých rodin je často jedinou možností matky žijící například na ubytovně právě pobytové zařízení, kde je o dítě postaráno a kde jej může navštěvovat, protože děti se umísťují i s ohledem na to, aby rodič byl pro toto dítě dosažitelný, co se týče vzdálenosti.
Rodič, který se rozhodne pracovat na zlepšení situace rodiny, potažmo svého dítěte, a spolupracuje s příslušnými pracovníky, i dnes při současně platné legislativě většinou těžkou situaci zvládne. Pokud ale není ze strany rodičů snaha o spolupráci a nemají zájem o to, aby jejich rodina fungovala, žádný pracovník jakékoliv instituce nebude schopen je k této spolupráci donutit. Navíc navrhovaná novela počítá s individuálním řešením problémů každého dítěte formou případových konferencí, přičemž neřeší žádné sankce vůči nezodpovědným rodičům, kteří se těchto konferencí nebudou zúčastňovat.
Pokud tedy selžou veškeré snahy odpovědných institucí o zachování biologické rodiny, nastupuje podle této novely prioritně předústavní náhradní rodinná pěstounská péče. Otázka pěstounství není vůbec nic nového a je nutné si říci, že opravdu pěstounská péče je nejvhodnější náhradní péčí o dítě. Sama jsem v pozici radní pro sociální záležitosti Plzeňského kraje, navštěvovala jsem setkání pěstounů a velice si pěstounských rodin vážím. Není lehké řádně vychovat ani své vlastní děti, natož děti svěřené do pěstounské péče, když jsou pěstouni pod drobnohledem odpovědných institucí i svého okolí, ve kterém žijí. Řešit ale nedostatek pěstounů pouze finanční motivací nepřivede do řad pěstounů nový příliv kvalitních rodin.
Aby pěstounská péče neselhávala, viz uvedené příklady neustálého střídání pěstounských rodin, v Anglii se odhadovalo i třicet rodin mezi tím, než dítě dosáhne 18 let, je nutné, aby pěstouni byli jednak řádně seznámeni s úskalími této činnosti a řádně proškoleni, tak jak tady uvedl pan ministr, a řádně také samozřejmě přezkoumáni po psychické stránce. Těmito úkony jsou pověřeny v počátečním stadiu výběru pěstounů krajské úřady a není to záležitost pouze jednoho nebo dvou měsíců. Za poslední tři měsíce projevilo zájem o pěstounství, například uvedu Plzeňský kraj, deset rodin. Poté co se seznámily se všemi podmínkami, se znovu informovaly pouze tři. Z toho lze usuzovat, že zájem zdaleka nebude takový, jaký předpokládá Ministerstvo práce a sociálních věcí, a je možné se domnívat, že ani finanční motivace nebude úplně to nejšťastnější řešení.
Až sem nelze novele upřít snahu o podporu terénní práce a podporu pěstounů, což je velice chvályhodné, i když o způsobech dosažení žádoucího výsledku je možné polemizovat. Problém nastává, pokud preferencí pěstounů a náhlým zájmem o pěstounství nastane odliv už teď krácených finančních prostředků do ústavních zařízení. Novela ještě více tyto prostředky omezuje. Není možné nahlédnout do budoucnosti. Měli bychom ovšem být připraveni na alternativu, že vzhledem k profesionalizaci pěstounů, kteří mohou kdykoliv výkon této činnosti pozastavit, můžeme být postaveni před fakt, že nebudeme mít ani fungující pěstounskou péči ani ústavní zařízení, kam by bylo možné ohrožené děti umístit. Někteří zájemci si neuvědomují, že více než 90 % dětí, které by měly využít náhradní rodinnou pěstounskou péči, jsou děti z problémového prostředí, které se již více či méně podepsalo na jejich psychice. Poté, pokud budou pěstouni postaveni tváří v tvář faktu, že dítě nejsou schopni výchovně zvládnout, staví dítě do pozice stále nechtěného, stěhujícího se člověka bez jakékoliv citové fixace a vnitřně zcela rozvráceného. Rozhodně bezproblémový, pracující a bezúhonný občan z něj nevyroste. ***