(16.40 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Pamatujme si to číslo. Nešlo jen o dobře zpracovaný reálný a přitom mobilizační státní rozpočet roku 2007, ale také o to, že v té době byl dobře nastavený daňový systém.
Daňová reforma Topolánkovy vlády uplatněná od roku 2008, jejímž cílem měla být stabilizace veřejných rozpočtů, prohloubila v roce 2008 strukturální deficit na 3,3 %. Čili 1,3 - 3,3. V roce následujícím, to už byl rok krize, to je jistá polehčující okolnost, pak skončilo hospodaření vlády dokonce rekordním strukturálním deficitem 5,1 % hrubého domácího produktu. Jestliže tedy dnes ministr financí mluví o potřebě snižovat strukturální schodek, napravuje pouze to, co Topolánkova vláda svou neodpovědnou rozpočtovou politikou způsobila. Vím, že jsou to čísla, kterým laická veřejnost nevěnuje příliš pozornost. Jsou tak trošku pod pokličkou, ani my o nich tady často nehovoříme. Ale je potřeba je tady pro úplnost říci. Připomenout je ekonomickým analytikům, kteří by s nimi měli často pracovat.
Bohužel, Nečasova vláda v chybné rozpočtové politice pokračuje dál. A můžeme jen spekulovat, zda je to dáno ideologickou předpojatostí této vlády, její naprostou bezradností a neschopností, nebo jestli jí jde dokonce o záměr. Vláda snižuje strukturální deficit uskutečňováním opatření, v jejichž důsledku dochází k bezprecedentnímu přesunu těžiště daňového inkasa od zdanění příjmů a majetku k daním ze spotřeby. Nekončícím zvyšováním DPH. Když jsem odcházel z úřadu premiéra začátkem září 2006, byla nižší sazba DPH 5 %, teď je to již 14 %. A my tady máme v podstatě dvě možnosti - buďto těch 15 %, což je hodně, to je trojnásobek sazby, která byla před šesti let, anebo dokonce 17,5 %. Čili nekončícím zvyšováním DPH a spotřebních daní vláda dramaticky zvyšuje relativní daňovou zátěž u středně- a nízkopříjmových skupin obyvatelstva - tedy rodin s dětmi, zaměstnanců veřejného i státního sektoru, důchodců, nezaměstnaných a sociálně potřebných, z nichž desetitisíce každý rok rozšiřují počty lidí pod hranicí chudoby. Přesto je strukturální deficit nadále výrazně vyšší než v již zmiňovaném roce 2007. Tomu se říká debakl fiskální politiky pravicových vlád.
Zdražování a pokles reálných příjmů širokých vrstev se logicky projevuje v klesající spotřebě domácností, které svou napjatou rozpočtovou situaci řeší odkládáním zbytných výdajů, nákupů předmětů dlouhodobé spotřeby nebo jezdí za levnějšími nákupy běžného zboží do zahraničí. Uvedl jsem již dnes příklad nákupů potravin v Německu. V základním spotřebním koši nákup v německém supermarketu vyjde o třetinu levněji než v českém supermarketu, byť důchody jsou v Německu dvaapůlnásobně vyšší a platy jsou třiapůlnásobně vyšší.
Musím říci, že mě nepřekvapilo, že zvýšení DPH o čtyři procentní body nepřineslo do rozpočtu za první pololetí žádné dodatečné příjmy, přestože vláda očekávala, že tak získá za celý rok navíc 23 mld. Platí totiž obecně jev, kterému se říká cenová pružnost, a obvykle se s ním seznamují studenti již druhého ročníku ekonomických vysokých škol. Bohužel, experti na Ministerstvu financí na to pana ministra neupozornili, respektive sami pracovali s chimérou.
Je pro mě už ale naprosto nepochopitelné, že vláda při této zkušenosti hodlá ve svých experimentech s DPH pokračovat dál. Zmínil jsem už v předchozím bodu jednání Poslanecké sněmovny kartelové dohody a monopolně vysoké ceny. Vláda k tomu přispěla svou naprostou lhostejností k deformovanému tržnímu prostředí. Připomenu, že se nejedná jen o potraviny, tam jsem uvedl nižší DPH na potraviny, 14 % u nás, v Německu 7 %, ale to mi přeci nevysvětluje ten rozdíl, diskrepanci zhruba třetinu v cenách v německém a českém supermarketu. Ale my máme v relaci k platům a důchodům vyšší také bankovní poplatky, vyšší ceny energií, vyšší ceny poplatků za mobilní telefony, za internet, za vodné a stočné. Tedy můžeme hovořit o drahotě.
Ačkoli se nám někteří členové vlády snaží namluvit, že původ hospodářského poklesu české ekonomiky je v krizi eurozóny, hlavní příčinou, proč česká ekonomika nastoupila na sestupnou dráhu ekonomického poklesu, je vládou ordinovaná fiskální restrikce v podobě navyšování nepřímých daní a nekoncepčních škrtů ve státním rozpočtu. Ve druhém čtvrtletí podle předběžných údajů klesl hrubý domácí produkt v meziročním srovnání o 1,2 %, zatímco pro Českou republiku klíčová německá ekonomika zvýšila svou výkonnost o 1 %.
Tady bych se rád zastavil. Pamatuji doby v roce 2005 a 2006, kdy německá ekonomika tak tak rostla, někde do jednoho procenta, a my jsme měli růsty 6 až 7 %. V minulém roce německá ekonomika rostla, ta obří ekonomika rostla o 3 %, v předchozím roce o 3,7 %. Hrubý domácí produkt stoupá také v sousedním Rakousku, i když to nejsou žádné zázraky, ale není to pokles. V Polsku zatím rostla ekonomika tempem 2,4 %, na Slovensku se dotýká hranice 3 %. Česká republika je jedinou z uvedených zemí, která dosud nepřekonala předkrizovou úroveň hrubého domácího produktu z roku 2008.
Dámy a pánové, myslím, že ve světle těchto faktů nemůže nikdo zpochybnit tezi, že recese české ekonomiky má jedinou příčinu - a tou je chybná hospodářská politika vlády. Její snahy o snižování deficitu za každou cenu nepromyšlenými rozpočtovými škrty, které omezují hospodářský růst, a tím i příjmy veřejných rozpočtů, které se zpětně stávají příčinou deficitu. Je to začarovaný kruh. Vláda tak přichází znovu a znovu s dalšími rozpočtovými škrty a zvyšováním daní těm, kteří už nemají kde brát. Měla by si už konečně otevřeně přiznat, že její rozpočtová politika a recepty na ozdravění veřejných financí skončily naprostým debaklem. Vláda prostě musí od základu změnit svou hospodářskou strategii. Měla by urychleně zpracovat akční protikrizový plán a předložit materiál obsahující opatření na podporu hospodářského růstu, který zajistí rozpočtu potřebné příjmy.
Dovolte mi na tomto místě znovu krátce opakovat aspoň hlavní oblasti, na které by se vláda měla zaměřit. Vzhledem k ne úplně předvídatelné situaci v Evropské unii a zejména Evropské měnové unii a ke zpomalování tempa růstu německé ekonomiky bychom se neměli spoléhat na to, že nám z problémů budou i nadále pomáhat exportní podmínky a jenom export do Evropské unie. Čísla o vývoji průmyslu za druhé čtvrtletí hovoří v tomto směru jasně. Je proto potřeba zastavit pokles reálných příjmů obyvatelstva a podpořit spotřebitelskou poptávku. To znamená skončit se zvyšováním DPH a spotřebních daní, zastavit ožebračování seniorů omezováním valorizace penzí a zajistit alespoň mírný reálný růst platů zaměstnanců veřejného sektoru.
České vývozce je pak třeba podpořit posílením kapitálu EGAP, České exportní banky i Českomoravské záruční a rozvojové banky a diverzifikovat zahraniční obchod směrem k dynamicky se rozvíjejícím trhům, jako jsou země BRICS. ***