(18.40 hodin)
(pokračuje Opálka)
Svou historii si již napsala i nová Česká republika. Jestliže byl majetek státu za oněch 40 let zešestinásoben, tak za uplynulých 20 let se postupně ztrácí. Často sporné restituce šlechtě, nevídané privatizace a tunely završuje proti vůli většiny národa dar státu církvím. Kdysi vyrovnané saldo státního rozpočtu se propadlo do téměř 1,8 bil. korun dluhu. Vnitřní zadluženost se nesnížila, ba naopak vzrostla. Nesnížilo se ani zaostávání za zeměmi EU 15. A když se podíváme na jednotlivá odvětví, tak všude vidíme obrovské problémy. Snad nikde nic nefunguje normálně.
Sociální napětí vede ke vzniku nových a nových hnutí a stran i k novým sdružením či společenstvím. Proti praktikám vlády se dokonce stavějí na ulicích a v médiích řadoví, ale i vrcholoví policisté. Čím dále tím více občanů vidí snad poslední naději na změnu k lepšímu právě v úloze policie. Politici, žel, ztratili důvěru většiny voličů díky řadě nepřijatelných kauz, důsledkům vládnutí i díky mediokracii. Ano, jsme všichni, ačkoliv hlasujeme různě, promyšleně řadou novinářů házeni na stejnou hromadu. Už se nekope jen do komunistů, ale do politiků jako celku. Vytváří se tím viník - nepřítel lidu. Vytváří se tím bezvýchodná pesimistická atmosféra bez důvěry k reálným alternativám včetně těch odborových, které bych vám doporučil ke studiu, jak z toho všeho ven.
Zatím už jen chybí hlasité volání po tvrdé ruce, která nabídne rychlá populistická řešení. Jsou tedy reálně ohroženy i ony výdobytky demokracie západního typu a to opravdu není dobré vysvědčení budovatelům nového pokroku. To není dobré vysvědčení ani pro tuto vládu, která místo řešení problémů tyto problémy prohlubuje.
Soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností. Zahraniční obchodní diplomacie byla zcela devastována. Pokračují tlaky na další ořezávání již beztak skromných výdajů na vzdělání, zdraví a sociální ochranu i na jejich podemílání poměrně nízkým zdaněním ekonomiky, a tím i na privatizaci veřejných služeb. Neoliberální teorie však právě tohle vydávají za cestu k prosperitě a k blahobytu, a dokonce za reformy. Nehovoří však, že jde o prospěch nadnárodních finančních kruhů. Vše ještě umocňuje finanční, dluhová a hospodářská krize, která je výsledkem nenasytnosti zejména těchto nadnárodních finančních elit.
A tak stačí občany jen vystrašit a mluvit mesiášsky o potřebné zodpovědnosti. Jak farizejské!
Profesor Keller trefně zdůrazňuje, že podle Marxe se dnes chovají ti nejbohatší. Žijí kolektivisticky a chrání své zájmy. Zatímco středním a nejnižším vrstvám říkají, ať se každý snaží sám za sebe. A tak si neprivilegovaní namísto společného tlaku individuálním soupeřením navzájem srážejí šance. Vidíme to například na různých prioritách jednotlivých odborových svazů či na rozdílných požadavcích občanů dle regionů, dle profesí, věku či sociálního začlenění.
Vytvořila se nám nová šlechta. Ti neschopní z ní nevypadnou a ti schopní z lůzy, jak jsou často nebohatí titulováni, se již mezi ně nemají šanci dostat. Falešná teorie rovných šancí pro schopné bere zasvé. A právě k tomuto vývoji vede nejurputněji politika současné vlády České republiky. Prostě k tomu, aby zásluhová nerovnost přerostla v kastovní nesouměřitelnost. Chtěl-li by lid budovat otevřenou a relativně spravedlivou společnost, nesměly by vznikat až tak astronomické příjmové a společenské rozdíly, které vznikají. Je skutečností, že proti takovéto realitě vystupují se zdviženým prstem i ti, kterým příjmy rostou. Předvídaví totiž vnímají nebezpečí takovéto cesty.
Nevím, zda vládní politiku přičíst více nedostatku vlastního rozumu a vlastní invence, a tím pádem nekritickému opisování neúspěšných neoliberálních návodů, či dokonce zaprodanosti světovému kapitálu a nezájmu o vlastní národ.
Principy sociálního státu považují členové vlády za překonané a nebezpečné. Vytvářejí šik jednotné pravostředové bolševizace a jako vítězové berou vše. Ohánějí se Řeckem, Španělskem, Itálií, ale zapomínají na prosperitu, spokojenost občanů a vyrovnávání se s dopady krize ve skandinávských zemích. Naprosto ignorují přínos sociálního a občanského dialogu a kompromisu pro vytváření rozvoje společnosti. Jejich škrtformy nefungují, což prokazují i rozdílné vývojové výsledky hospodaření v okolních státech.
Každá zodpovědná vláda by v naší malé zemi hledala zatím cesty ke stabilizaci deficitu státního rozpočtu, a ne k neúspěšnému škrtání. A také k zavedení prorůstových opatření. Toto jsou i podmínky pro levnou a účinnou sociální politiku a úspory ve státním rozpočtu. Vláda Petra Nečase však pokračuje v asociální politické linii vlád Mirka Topolánka a Jana Fischera. Rozumím tomu, že pravicové vlády budou vždy dělat pravicovou politiku, ale i podpora privilegovaných a snižování pomoci potřebným by měly mít své humánní hranice. Vládní politika jde však proti historickým civilizačním trendům a je sociálně nespravedlivá. A v tom vidím její hlavní problém.
Vláda se holedbá nízkou mírou chudoby v České republice, ale programově počty chudých občanů stále zvyšuje. Myslím, že není nezbytné dohánět průměr EU 27 i v této oblasti. Daňovými a dalšími zákony přispívá mezi jednotlivými občany k sociálně nespravedlivému rozdělování a přerozdělování nově vytvářeného hrubého domácího produktu. Úzké skupiny bohatnou, zatímco většina chudne, a tím vytváří další a další požadavky na sociální dávky. A stát na ně nemá, neboť daně jsou nízké a stupeň korupce a rozkrádání veřejných zdrojů je nevídaný.
Vláda rezignovala na úlohu státu v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti a na postupné valorizace minimálních mezd a mzdových tarifů. Takováto politika logicky vytváří další požadavky na sociální dávky. Místo hledání cest ke zvýšení příjmů do pojistných systémů svou praktickou politikou vláda příjmy stále snižuje a neomezeně zvyšuje věkovou hranici pro odchod do důchodu, aby jí to matematicky vyšlo. Mění jednotlivé parametry, omezuje valorizace důchodů a oslabuje první státní solidární pilíř důchodového systému.***