(15.30 hodin)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Dámy a pánové, mám zde tři žádosti o přednostní vystoupení. Nejprve pan místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek, potom paní předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Kateřina Klasnová, poté ministr financí Miroslav Kalousek. Pokud jsem zaznamenala dobře žádost o vaše vystoupení? (Ministr Kalousek informuje předsedající mimo mikrofon.) Tak zatím ne, ale možná to tak dopadne - opakuji pro Sněmovnu. Prosím nyní o slovo pana místopředsedu Zaorálka a oznamuji, že se z dnešního jednání omlouvá Josef Smýkal, a to z osobních důvodů.
Slovo má místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Přeji vám dobré odpoledne, dámy a pánové. Já rovnou řeknu, že mi není příjemné, že se zabýváme tímto bodem, a dvojnásob mi není příjemné, že tady vystupuji ve věci, která se tak zásadně dotýká mé kolegyně z vedení Sněmovny paní Vlasty Parkanové. Rovnou řeknu, že bych si přál, aby celá ta věc dopadla tak, že by se prokázala - já soudím, že nejlépe u soudu nebo během řízení - její nevina. A nejsem tady v pozici toho, kdo by ji chtěl jakkoli soudit. Dokonce si myslím, že na to, co tady přednesla, nejsem sám, kdo nebyl připraven rozsuzovat ani posuzovat. Nemáme tady ani zákony, o kterých tady mluvila.
Paní místopředsedkyně Parkanová tady prováděla výklad ustanovení zákona. Já se obávám, že většina z nás nebyla schopna a není schopna rozhodovat, jestli její výklad je správný, nebo ne. Paní místopředsedkyně Parkanová tady mluvila o posudcích. Víme, že posudků máme dnes celou řadu, a já se jí omlouvám, že my nejsme schopni posoudit posudky, ne že bychom byli líní nebo bychom nechtěli, ale já bych chtěl upozornit, že to není ani naše role.
Sněmovna v této chvíli opravdu nemůže rozhodovat o tom, do jaké míry jsou oprávněné pocity paní Vlasty Parkanové, která má dojem, že policie ji šikanuje, říká věci, se kterými oni nesouhlasí. Asi mi budete věřit, že celá řada lidí, kteří se ocitnou v situaci, kdy se policie je chystá z něčeho obvinit, tak mají zřejmě velmi podobné pocity. Mají dojem, že policie na ně útočí neprávem, a mají určitě chuť se hájit. Takže té její obhajobě rozumím, ale domnívám se, že její obhajoba je určena jinam než tady této Poslanecké sněmovně. Tato Sněmovna skutečně nemá roli, úkol rozhodovat o tom, do jaké míry její výklady jsou přesné, pravdivé a do jaké míry je řekněme přesnější, pravdivější to, co říká policie. V této zemi, připomínám, je jediný orgán, který může ve věci zákona říct jasné stanovisko, a to je prostě soud. To nemůžeme udělat ani my. A my to prostě z toho soudu nemůžeme sejmout. My nemůžeme za soud říci paní Parkanová má pravdu, na její straně je zákon. To je výrok, který nám nepřísluší.
Takže mě mrzí, že ve vystoupení paní Vlasty Parkanové nezaznělo to, co mě zajímalo daleko víc a co je skutečným předmětem a obsahem imunity, kterou se Poslanecká sněmovna chrání před eventuální možnou zvůlí výkonné moci, chrání se před tendencí Sněmovnu nějak ochočit, zkrotit, prostě si ji nějak zformovat ke svým potřebám. A bohužel já připomínám, že ve vystoupení Vlasty Parkanové nic takového nezaznělo. Takže to, co je skutečně meritum věci, to jsem neslyšel. Navzdory tomu, že ten projev byl poměrně dlouhý.
A dovolte mi, abych řekl to, co mně na té kauze připadá podstatné. To bude pravděpodobně řeč o něčem jiném, než mluvila paní Parkanová. A dokonce řeknu rovnou, že protože jsem řekl, že je mi nepříjemné, že se to týká jí, tak dokonce ona v tom mém příběhu bude vystupovat poměrně minimálně a okrajově. Také proto si myslím, že v případě letounů CASA jsou jiní sekáči, kteří se nezakecají a kteří v něm pravděpodobně sehrávají větší roli než paní Vlasta Parkanová.
Tak poslyšte tedy, jak vypadá ten můj příběh. Ona je to skoro pohádka. Je to pohádka o letadlech ze španělské země, která k nám přiletěla jako kouzelné stroje vybavené kouzelnými nebo tajnými konfiguracemi, jak říká pan ministr Kalousek, o kterých nesmíme nic vědět. Myslím si, že to bylo v lednu 2010, když na letišti Kbely přistál první tento báječný stroj létající, a pak za ním postupně přilétaly ty další. A pak to šlo už v rychlém sledu. Celá ta historie pokračovala takto: V únoru 2011 armáda pozastavila provoz kvůli propadu jednoho z letadel o několik desítek metrů při cvičném letu. V dubnu téhož roku vyšlo najevo, že systém ochrany proti raketám, který za 150 milionů dodala společnost Omnipol, neprošel zkouškami a letadla nemůžou do Afghánistánu, kam jsme je nakoupili, aby letěla. - Je tady ministr obrany? Není. - Provoz letadel armáda zastavila pak i v květnu v roce 2011 kvůli závadám na avionice. Omnipol požádal o prodloužení termínu odstranění závad pasivní ochrany. Výrobce přeinstaloval software, proběhly kontrolní lety. V červenci loňského roku Ministerstvo obrany z posudku firmy White and Case zjistilo, že smlouvy nelze vypovědět, a muselo se dále jednat o odstranění závad. Omnipol neodstranil závady ve stanovené lhůtě a v říjnu 2011 dostala letadla CASA opět zákaz. Jednomu z nich totiž před přistáním vysadil motor. Vážení, tady potom čtu - procento závad a nedostatků vykazovalo takovou výši, že nebylo možné pokračovat v žádném provozu. Prostě na Afghánistán letadla musela zapomenout.
Škoda, že tady není pan ministr Vondra. Tahle akce za 4,5 mld., chápete?, nám končí tady někde odstavená?
Nebudu mluvit o obranyschopnosti naší armády, akceschopnosti našeho letectva. Jenom takovou kuriozitu, přátelé. Ty L-159, co jsme vyměnili, ty hnijou někde ve Španělsku, zase pro změnu. Také tam hnijou. To jsou úžasné obchody. Něco takového určitě veřejnost zajímá, jak to funguje, když se prodávají a kupují letadla.
Takže 4,5 mld. Můj tatínek mně vždycky říkal v hlubokém socialismu - když někdo ukradne 10 až 15 tisíc, tak je zavřený. Když stopí miliardu, tak se neděje nic. Tady jde o 4,5 miliardy! A co se děje? Jak je možné, že k tomu došlo? Že se prostě tady utopily takové peníze, letadla tam stojí a nám to zřejmě tak moc nevadí, lidé se s tím nějak smíří.
My jsme slyšeli mnoho o roli pana náměstka Bartáka, pana neurochirurga. Protože v České republice neurochirurg pan Barták, možná zdatný neurochirurg, měl zcela zásadní slovo, jak vidíme, v rozhodování o tom, jaká letadla se zakoupí. Jak je možné, že pan náměstek Barták vysvětluje generálům, že se mýlí, jak jsme četli, slyšeli ve veřejných zdrojích opakovaně? Víte, to je zvláštní historie Ministerstva obrany. Já jsem měl možnost se s tím trochu seznamovat. V zahraničí, nejenom ve Spojených státech, a vy, kdo to děláte, to dobře víte - kdo rozhoduje o nákupu zbraňových systémů? Přece vždycky to musí být ti odborníci, vojáci. Generálové říkají, co armáda potřebuje. Tak je to ve Spojených státech. Ta civilní řízení pouze posuzují náklady apod. Takhle to funguje v civilizovaných zemích.
V Česku se v 90. letech vytvořil jiný systém. Dovolím si tvrdit, že vznikal za ministra pana Baudyše a jeho náměstka Miroslava Kalouska. Teď vstupuje pan Kalousek do děje. Tehdy se začal vytvářet systém, kdy iniciační roli v nákupech konkrétní výzbroje a ve stavebních investicích převzalo Ministerstvo obrany. Armáda představovaná Generálním štábem pak v podstatě pouze odsouhlasovala návrhy, které jí Ministerstvo obrany předložilo. To je podle mě začátek toho všeho - a na konci stojí neurochirurg, který rozhoduje o tom, jaké letouny česká armáda koupí. Pan ministr Barták si tento systém osvojil skvělým způsobem. Já připomínám, že když musel kvůli podezření z korupce odejít z Ministerstva obrany, pan ministr Kalousek ho zaměstnal okamžitě jako náměstka na Ministerstvu financí. (Potlesk z řad sociální demokracie.)
A víte, na jakém oboru? Audit! Dokonce audit evropských fondů! V té chvíli jsme měli tušit, že s evropskými fondy to skončí špatně. (Smích, potlesk zleva.) ***