(11.10 hodin)
(pokračuje Petrů)
Tato právní úprava tedy umožňuje vznik právnických osob uvnitř církve, avšak neřeší nadstátní rozměr církve římskokatolické. V tomto zákoně bylo rovněž upraveno právo církve vlastnit majetek, s tím, že s ním může disponovat zcela nezávisle a svobodně. Jedná se tedy o vymezení vlastnictví v moderním slova smyslu, tak jak ho intuitivně chápe i laická veřejnost.
V roce 1992 byla zrušena většina ustanovení základního zákona, který upravoval majetkové postavení církví, kterým byl zákon z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, který zrušil všechny předpisy, které upravují právní poměry církví a náboženských společností, tedy předpisy, které na našem území platily v podstatě od doby josefínských reforem. Ve vztahu k majetku církví zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem stanovil, že stát na majetek církví dozírá a zcizování a zatěžování tohoto majetku vyžaduje souhlas státní správy. Tato právní úprava však v podstatě přebírala právní úpravu, která na našem území platila ještě z doby Rakouska-Uherska. Zákon z roku 1949 stanovil, že majetek církví je soukromým vlastnictvím církve, tedy nebyl zestátněn. Tehdejší právní nauka totiž poněkud pomýleně rozlišovala vlastnictví na socialistické, čili státní nebo družstevní, a osobní.
Soukromé vlastnictví mělo být postupně mizející formou vlastnictví. Soukromé vlastnictví církví se však vyznačovalo určitými specifiky, která spočívala v tom, že církevní majetek byl pod dozorem, ale i ochranou státu, který chránil funkci tohoto majetku a hradil náklady na jeho chování. To se týkalo samozřejmě pouze majetku, který nebyl církví vyvlastněn bez náhrady a který měl spočívat ve výrobních prostředcích a mohl být proto zdrojem 'vykořisťování a bezpracných zisků'. Majetku, který byl i po roce 1949 v soukromém vlastnictví církve, se tedy majetkové vyrovnání netýká.
A nyní k historickému vývoji právních vztahů. Do roku 1949 byla úprava majetku, který užívala církev, roztroušena do několika předpisů, které byly do určité míry nekohezní. V roce 1781 císař Josef II. stanovil, že státní moc se vztahuje i na majetek církve, který pochází od člověka, a nikoliv od Boha a který vznikl na základě státního povolení. Josef II. tedy zvrátil poměr státu a církve oproti středověku ve prospěch státu. Církev však měla státu pomáhat naplnit některé jeho funkce. Církev zároveň nebyla chápána jako jednotná právnická osoba, ale jako souhrn církevních orgánů a úřadů, a církevní funkcionáři byli zároveň státními orgány.
V roce 1782 zřídil Josef II. náboženský fond, do kterého bylo převedeno zejména jmění zrušených klášterů. Fond měl za úkol financovat potřeby církve a v případě, že tyto potřeby byly vyšší než příjem fondu, financoval schodek stát. Fond byl samostatnou právnickou osobou, které připadl majetek všech zaniklých či zanikajících církevních úřadů.
Vzhledem k sílícím tlakům na osamostatnění církve byl v roce 1855 uzavřen konkordát mezi Rakouským císařstvím a Vatikánem, který mimo jiné zaručoval právo církve nabývat majetek, ale jeho zcizování bylo ve sdílené pravomoci papeže a panovníka, tedy státu. Konkordát prohlásil majetek náboženského fondu za majetek církve s tím, že jménem církve bude tento majetek spravovat stát. Postupem doby se však Rakouské císařství a posléze i Rakousko-Uhersko snažilo roli konkordátu umenšovat tím způsobem, že ho interpretovala pouze jako dohodu o náboženských otázkách a nikoli o otázkách majetkových.
(Poslanci ČSSD umisťují na lavice cedule s hesly, jako například: Stop předraženým církevním restitucím. ČSSD hlasuje proti - Církevní restituce: Bianco šek na 150 miliard! ČSSD hlasuje proti - Požadujeme referendum o 150 miliardách církevních restitucí - Vláda na restituce peníze má, na důchody ne! - Nejde o věřící, jen o peníze a majetek!)
Takzvaná prosincová ústava z roku 1867, resp. zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v Říšské radě zastoupené, stanovil, že církve a náboženské společnosti mohou držet a užívat ústavy, nadace a fondy k náboženským, vzdělávacím a dobročinným účelům. Z tohoto znění je patrné, že se jedná o významnou redukci vlastnické triády - právo věc držet, užívat ji a zcizovat -, ze které je ponecháno pouze právo držby a užívání.
V roce 1874 byl pak vydán zákon o úpravě vnějších právních poměrů církve katolické, který se stal nejdůležitější právní normou pro úpravu majetku církve v moderních právních dějinách do roku 1949. Tento zákon zrušil konkordát z roku 1855 a stanovil, že teorie církevního majetku je založena na stejné ideji jako majetek nadace. Nadace je účelové sdružení majetku pro dosahování obecně prospěšných cílů. Právní subjektivita nadace tedy spočívá v určitých osobách či osobě, ale ve vyčleněném majetku, který tak vlastně náleží sám sobě. (Poslanec se odmlčel, v sále je neklid.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Pane kolego, požádám i za vás všechny naše ostatní kolegy, aby vám věnovali pozornost.
Poslanec Jiří Petrů: Děkuji, paní předsedající. Já bych jenom podotkl, že asi si nás mohou těžko vážit občané, kteří nás slyší venku, když si nevážíme sami sebe. Děkuji.
V tomto kontextu je také třeba posuzovat nedávný spor o vlastnictví Katedrály svatého Víta. Na otázku, zda katedrála náleží církvi, nebo státu, si musíme odpovědět, že ani jednomu. Dle zápisu z pozemkové knihy totiž náleží katolické metropolitní církvi u svatého Víta, což je však právnická osoba odlišná od současné církve římskokatolické.
Zákon zároveň stanovil, že státní správa dohlíží na správu jmění kostelů a dalších církevních ústavů, na správu jmění biskupského, kapitulního a klášterního a na správu jméně obročního. V případě, že církev, resp. církevní hodnostář či úřad porušili při správě majetku nějakou povinnost, mohli být státem sankcionováni v podobě pokut. Skutečnost, že církev neměla právní subjektivitu a že majetek, který užívala, měl povahu majetku vlastnického sama sebe, byla ještě podtržena zákonem z roku 1898, který stanovil, že stát prostřednictvím finanční prokuratury zastupuje i tento majetek v právních sporech.
Vzhledem k tzv. recepční normě, kterou přijala nově vzniklá Československá republika, byly všechny tyto předpisy převzaty do právního řádu první republiky. Ústava z roku 1920 zrušila všechny rakouské a rakousko-uherské ústavní zákony, tedy i zákon o všeobecných právech státních občanů pro království a země v Říšské radě zastoupené, avšak zákon o úpravě zevnějších právních poměrů církve katolické z roku 1874 byl ponechán v platnosti. Majetek církve, resp. majetek jednotlivých církevních úřadů, významně postihla první pozemková reforma z roku 1919, kterou byl vyvlastněn majetek náležející jedné osobě a přesahující rozměrem 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha půdy vůbec. (V sále je neklid.)
V roce 1933 byla nově zakotvena stará zásada, že právním zastupováním jmění katolických kostelů a duchovních obročí, státem spravovaného jmění zrušených duchovním ústavů, klášterů a společenstev je pověřena finanční prokuratura. Církevní objekty, zejména kostely státem uznaných církví, byly považovány za věcí veřejné, jestliže byly věnovány veřejné bohoslužbě, a to i když byly předmětem soukromého vlastnictví. Souhlasu státu, orgánu bylo zapotřebí ke všem právním úkonům vztahujícím se k církevnímu majetku, který přesahoval rámec obvyklé správy jmění, tedy i například koupě nemovitosti katolickou církví.
Do právní úpravy majetku církví výrazně vstoupily konfiskační dekrety prezidenta republiky z roku 1945, na základě kterých byl konfiskován majetek, který patřil německým a maďarským řeholním řádům a církevním institucím. Ve vztahu k církevnímu majetku však nebyly vykládány jednotně. Obecně však byl přijímán názor následně podepřený i Kanceláří prezidenta republiky, který rozlišoval církevní majetek na majetek, jehož subjekt má povahu osoby veřejného práva, to jest který obstarává část veřejné správy, jako například fary, který byl z konfiskace vyloučen, a ostatní církevní majetek, který konfiskaci podléhal. Kancelář prezidenta republiky konstatovala, že tzv. církevní majetek v našem právním řádu není majetkem ve smyslu soukromoprávním, že jeho subjektem jsou sice jednotlivé církevní instituce, že však nejsou jeho soukromoprávními vlastníky. Dále konstatovala, že tzv. církevní majetek je majetkem veřejné povahy.
Vyvlastnění majetku církve pak dokonal zákon z roku 1947 o revizi první pozemkové reformy a zákon z roku 1948 o nové pozemkové reformě. ***