(18.40 hodin)
(pokračuje Chalupa)
Situace na Šumavě není jenom o tom, jestli se bude a nebude zasahovat proti kůrovci, a doufám, že jste stejně jako já s povděkem zaznamenali informaci, že v letošním roce je identifikován výrazný pokles šíření kůrovce na území Národního parku Šumava i Šumavy jako takové, nicméně stále se bavíme o kalamitě.
Problém je složitější. Je o tom, jakým způsobem dvacet let Ministerstvo životního prostředí a stát přistupovaly k šumavským obcím. Bavíme se o největším parku a společně s chráněnou krajinnou oblastí o území, které má skoro 200 tisíc hektarů, území, na kterém je 22 obcí. Je to až na několik drobných spíše minivýjimek jediný park v ČR, v němž obce jsou jeho integrální součástí. Je to park, který není upraven zákonem, ale pouze podzákonnou normou. Za těch dvacet let došlo k několika změnám koncepcí, přístupu k tomu parku. Bavíte-li se s místní veřejností, a že je věru velmi naštvaná, tak nejčastější výtkou, kterou slyšíme, je nestabilita, nejsou stanovena jasná pravidla, každý přístup je jiný. Jednou se zasahuje, podruhé nezasahuje. Loni o prázdninách plnily první stránky sdělovacích prostředků informace o zásahu v lokalitě Na Ztraceném. Já prosím teď nechci rozebírat podstatu tohoto sporu, protože o něj nejde a nepochybně ještě bude mít mnoho různých doher i právních, ale všimli jste si mnozí z vás, kteří problém Šumavy znáte mnohem lépe než já, a dívám se nejen na poslance zvolené za Jihočeský a Plzeňský kraj napříč politickým spektrem, že tam také znělo mnoho informací, které byly typu, že se zasahuje v oblasti, kde se nikdy nezasahovalo, a ona z dvaceti let existence parku byla sedmnáct let zásahová? Nebo věty o tom, že se zasahuje v první zóně proto, že dochází k míšení pojmů, tak jak o nich mluvil pan radní, v tom, že se chápe první zóna jako zóna, která má být tzv. bezzásahová, ona ovšem definice pojmu bezzásahovosti je poměrně složitá, protože znamená bezzásahovost také to, že nezasahujete podél cest, a když spadne strom přes cestu, že ho neodstraníte, to je zásah. Znamená nezásahovost to, že vypukne požár a co budeme dělat? Máme prosím informaci o tom, jakým způsobem řešit i tuhle záležitost?
Víte, dámy a pánové, podíváme-li se na princip zásahovost-nezásahovost versus první a druhá zóna ve čtyřech národních parcích, i tady najdeme nejednotu. Podíváme-li se například do Národního parku Českosaské Švýcarsko, pak zjistíme, že zóny tzv. bezzásahové se vůbec nekryjí s prvními zónami, které jsou ve smyslu návštěvnickém, a vnáší to velký zmatek a velkou nejasnost do oblasti. Sama vědecká obec není sjednocena v tom, co znamená bezzásahovost. Jsou to primárně zástupci vědecké obce, kteří po nás velmi správně požadují, abychom v bezzásahových, nebo v budoucí formě bezzásahových oblastí Národního parku Českosaské Švýcarsko zasahovali proti borovici vejmutovce, protože pokud bychom nezasahovali, pak by se rozšířila po celém parku a byla by jediným stromem, který by přežil. Takže jde o to, jakým způsobem nastavit jednotlivé podmínky.
Vrátím-li se k zákonu, který předkládá Plzeňský kraj, tak jsem si velmi dobře vědom, že je za ním obrovské množství práce. Jsem si velmi dobře vědom toho, že v mnoha ohledech vyvěrá z nespokojenosti ze stavu, kdy mnohé obce mají pocit, že jsou přehlíženy státem i mým resortem v minulosti, že se k nim nepřistupovalo jako k subjektům, které vykonávají veřejnou správu, které jsou volenými zástupci lidí na určitém území, ale jako k někomu, kdo tam zkrátka je a moc se s ním mluvit nedá.
Na druhou stranu problém Šumavy má více vrstev. Problém Šumavy je o mnohem složitější debatě, než je to, co je mému srdci sice velmi milé, ale není to jediná otázka, a to je postavení obcí. Jde také o to, jakým způsobem se má Šumava rozvíjet dál. Jde také o to, jakým způsobem máme přistupovat k jejímu rozvoji a co vnímat jako její budoucnost. Jde o to, jakým způsobem ji spravovat tak, aby byla spravována ve smyslu a primárně s ohledem na ochranu přírody, ale zároveň při respektu k místním obyvatelům. Jde o to ale, abychom také Šumavu spravovali způsobem, který bude ekonomicky efektivní a který bude znamenat pokud možno přiměřený co nejmenší zásah do peněz daňových poplatníků. Víme přitom, že například Národní park Šumava na jednu stranu zcela správně a přirozeně usiluje o to, aby se zmenšilo množství těžby. Logicky, je to park, měla by být v něm těžba co nejmenší. Na druhou stranu, je to jediný reálný ekonomický příjem, který park má na to, aby zlepšil své hospodaření, které je založeno na činnostech ve prospěch správy parku, ale i jeho návštěvníků.
V tomto ohledu musím říci, a pan radní to velmi dobře ví, že mám-li měřit ze svého pohledu návrh zákona, který je zde předložen, pak při hlubokém respektu k tomu, že byla na něm odvedena velká práce, při hlubokém poznání situace, kterou nepochybně Plzeňský i Jihočeský kraj k věci má, při přiznání, že v řadě ohledů ten návrh byl pro nás inspirací při tvorbě našeho vlastního návrhu, tak množství věcí, se kterými se jako ministr životního prostředí nemohu ztotožňovat, převažují a jsem pro to, aby tento návrh byl zamítnut. Pan radní to ví, můj názor zná, není to pro něj překvapení, mluvili jsme spolu o tom mnohokrát a myslím si, že díky tomu to, co tady říkám, neznamená, že spolu zítra nebudeme mluvit. Zkrátka mnohokrát jsme si to řekli z očí do očí a uváděli jsme si argumenty.
Pro mě návrh založený na tom, že se například zřídí samostatná správa Chráněné krajinné oblasti Šumava a samostatná správa parku, oddělí se od sebe, je něco, proti čemu bojuji. Vím, že to byl původní návrh a že tato úvaha myslím v poslední verzi není. Stejným způsobem představa, že to bude obecně prospěšná společnost, která bude fakticky park spravovat, a to zejména po stránce hospodářské, je na jednu stranu logickým hledáním odpovědí na to, jaká právní forma parku by měla být, protože příspěvková organizace není ideální právní forma, na druhou stranu jsem hluboce přesvědčen, že obecně prospěšná společnost je katastrofální forma správy v tomto systému. Rozpočtová organizace, což byla také jedna ze zvažovaných úvah, je stejně katastrofální úvaha. A to, co vidíme v Českosaském Švýcarsku v tomto jediném experimentu ve smyslu rozpočtové organizace, ukazuje, že je to absolutní nesmysl.
Nepochybnou součástí debaty, kterou vedeme, je, jak mají být rozmístěny zóny a jak velké mají být. My se shodujeme s představou Plzeňského kraje v tom, že by mělo dojít k maximálnímu sjednocení dosud roztříštěných 135 ostrůvků v nějaké větší celky. Pravdou zkrátka je, že pokud chceme efektivní správu parku podobnou té, kterou máme například v Bavorsku, kde je jedno území, které je uvnitř bezzásahové, ponechané přírodě jako takové a obehnané pufrační zónou tak, abychom nezpůsobovali škody v ostatních hospodářských lesích, tak dosáhnout takové efektivní správy u 135 malých a větších ostrůvků rozmístěných po celé Šumavě je zkrátka nesmysl a nemožné. Je to neekonomické, je to neproveditelné a efekty, které díky tomu dnes sklízíme, jsou realitou. ***