(15.40 hodin)
(pokračuje Seďa)
Hovoří se dokonce o snižování politicko-vojenských ambicí České republiky a o snižování schopností armády. Tady chci apelovat na současnou vládu, aby si uvědomila, že přijatá bezpečnostní strategie České republiky nesmí zůstat pouze kusem papíru, ale že je zodpovědností vlády i zajistit zdroje pro plnění úkolů jak vnitřní, tak vnější bezpečnosti naší země.
Děkuji za pozornost.
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji, vám, pane kolego, prosím nyní pan poslanec Jiří Paroubek má slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Dámy a pánové, vždy jsem vystupoval v posledních letech k této problematice, bohužel musím říci, že vláda, vládní většina, tím, že se vlastně o této problematice jedná jednou za dva roky, trošku zkrátila možnosti se k této věci vyjadřovat. Myslím si, že dvouleté periody projednávání zahraničních misí nejsou dobré, protože i během roku se může situace na bojišti, když to tak řeknu, velmi dramaticky změnit.
Američané chtějí odejít, je to jejich vnitropolitické hledisko, které je rozhodující, protože v tomto roce budou prezidentské volby, volby do Kongresu Spojených států, takže je zřejmé, že je to jejich politická priorita. Žádný americký prezident, který dlouhodobě neuměl vyváznout z nějakého přetrvávajícího konfliktu, prostě nebyl znovu zvolen. Stalo se to i například Lyndonu Johnsonovi, který v roce 1964 byl zvolen grandiózní většinou amerických občanů a za čtyři roky se ani neodvážil kandidovat. Myslím, že prezident Obama si velice dobře toto uvědomuje.
Francouzi chtějí odejít rychleji. Myslím, že prezident Hollande, jak to vypadá, dostane v tom druhém kole voleb do dolní komory francouzského parlamentu jasný mandát, který toto jeho stanovisko jenom potvrdí.
Ta akce v Afghánistánu vítězstvím není a nebude. Říkám to ještě velmi šetrně. Afghanizace konfliktu, to slovo odvozuji od slova vietnamizace, které neradi používáme, protože prostě vietnamizace konfliktu znamenala začátkem sedmdesátých let ponechání spojence Spojených států tak trošku tváří v tvář vojensky mnohem lépe připravenému soupeři a skončilo to - jak, to všichni víme.
NATO čeká obrovská logistická operace, největší v dějinách NATO. Bude přepravováno z Afghánistánu 130 tisíc vojáků, z toho 90 tisíc Američanů, během relativně velmi krátké doby. Pákistán - to tady bylo zmíněno v jednom z vystoupení a myslím, že je potřeba tohoto podařeného spojence, který je spojencem vždy, když se mu to hodí, také zmínit - chce 5 tisíc dolarů za kontejner. Jen tak mimochodem, těch přepravních kontejnerů je tam 120 tisíc, je tam 70 tisíc vozidel, tanků, transportérů, takže bude to ohromná operace a já si myslím, že NATO už dnes čelí logistické noční můře.
Po roce 2014 se členové NATO mají složit na řekněme jakési odstupné pro Afghánistán, pro afgánskou armádu - 4,1 miliardy dolarů ročně. Z tohoto hlediska náš příspěvek 1 milionu dolarů ročně považuji za příspěvek ve šťastné výši. Domnívám se, že pokud z toho vyklouzneme s touto cenou, tak to vlastně není zas tak špatné.
Francouzi sdělili, a asi nebudou sami, že pokud nebudou vědět, jak je s penězi zacházeno, jak bude s penězi zacházeno, ten svůj příspěvek, který bude nemalý, nebo má být nemalý, prostě neposkytnou. Přitom všichni víme, že vláda v Kábulu je jednou z nejzkorumpovanějších na světě. A Francouzi začnou mizet už letos, myslím, že to bude jádro těch francouzských sil, francouzských vojáků je tam 3400.
Myslím, tady to příliš nepadlo, ale tak jak jsem sledoval vývoj na summitu NATO v Chicagu, tak bych chtěl ocenit českého ministra obrany, protože vím, že vystupoval v tom směru, že NATO by se mělo soustředit a jeho státy by se měly soustředit jenom na obranu svého území. Myslím, že bychom měli jasně říct svým spojencům, pokud mají jiné zájmy, jaké tam na summitu vyjádřil například britský premiér Cameron - zasahovat po celém světě, tak je to jejich věc, případně je to věc "koalice ochotných", která se k nim připojí.
Myslím, že příkladem takovéhoto zásahu koalice ochotných byl zásah v Libyi, který především z politického hlediska určitě nepřinesl to, co od něj někteří naši spojenci, konkrétně Velká Británie a Francie ještě pod Sarkozyho vedením, očekávali. Možná že si řešili ti dva vůdcové těchto států své vnitřní problémy v určitém okamžiku, ale politicky se to moc nepodařilo. Určitě Kaddáfí byl nechutný diktátor, ale byl v čele stabilizované země. Dnes je tato země v chaosu a je to země v předpolí Evropy. Je to země se stále posilující pozicí islamistů.
Takže je potřeba do každé takovéto operace se velmi rozmýšlet jít a z tohoto hlediska myslím, že pozice české vlády v posledním období se mi zdá být rozumná. Ovšem pokud jde o Afghánistán, tak se to nedá říct, že pozice české vlády v těch minulých letech byla rozumná. Já jsem říkal už tehdy, když vláda chtěla posílit naši zahraniční účast v Afghánistánu, jaké to ponese úskalí. Jestliže máme teď dělat bilanci této operace, prostě operace v Afghánistánu vojensky úspěšná není. To neznamená, že jsem a priori proti všem vojenským operacím po boku našich spojenců, ale musí mít nějaký smysl. Karzáího vláda, a to se zase vracím k té bilanci, je postavena na korupci a je velmi vzdálená evropským hodnotám. To fantazírování před deseti lety o tom, že v Afghánistánu bude nastolena vláda, která bude opřena o pluralitní politický systém více politických stran a o demokracii a bude respektovat evropské hodnoty nebo hodnoty západního světa, tahle ta představa se ukázala velmi idealistická. Afghanizace povede k témuž výsledku jako v Jižním Vietnamu, nic se nenalhávejme. A jestliže tady někdo hovoří o důstojném ukončení, no tak stejným způsobem ukončili důstojně své angažmá v Jižním Vietnamu Američané před 40 lety. K čemu to vedlo, všichni víme.***