(16.00 hodin)
(pokračuje Seďa)
O odhad konfiskátu se starala česká komora. Celkem bylo odsouzeno 680 osob, z toho 166 ke ztrátě veškerého jmění. Cílem této kalády bylo zlomit moc české šlechty ve prospěch katolické církve. Pražský arcibiskup Lohelius požádal císaře Ferdinanda II., a to prosím ještě před bitvou na Bílé Hoře, aby vrátil církvi majetek od doby husitské, a poté tuto žádost opakoval po bělohorské bitvě. Poté byly církvi postoupeny ty statky, které byly konfiskovány, včetně darovaného majetku zejména jezuitskému řádu.
O tom, že tato konfiskace neprobíhala ve vší počestnosti, svědčí následující skutečnosti. Správce země kníže Lichtenštejn snížil 16. května 1621 ryzost tolarových mincí na 0,531 a 11. června téhož roku na 0,437. To byl počátek období tzv. dlouhé neboli kyprové mince, neboli období označovaného v našich dějinách jako období úpadku. Pro vaši informaci, toto znehodnocení mince znamenalo zejména znehodnocení majetku, který podléhal konfiskaci, což byla prakticky loupež za bílého dne.
Dne 18. ledna 1622 pronajal císař mincovnictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 15členné společnosti, představované obchodníkem Janem de Witte. V této společnosti byli mj. Karel Lichtenštejn, Albrecht z Valdštejna, Jan Oldřich z Eggenbergu, kardinál Ditrichštejn a židovský směnárník Jakub Bassewi. Tito členové konsorcia záměrně snižovali cenu stříbra až na pětinu ryzosti dohodnuté. Produkce neoprávněně zlehčené mince, z nichž měli zisk pouze členové konsorcia, změnila cenu konfiskovaných nemovitostí. Zisky tohoto konsorcia byly obrovské a nepodařilo se je nikdy přesně vyčíslit.
Vzhledem k objemu a podhodnocení propadlého majetku, insolventnosti české komory a nekvalitní minci došlo k prodeji majetku za velmi nízké ceny a pro velký počet případů konfiskace trvaly tyto po celá 20. léta 17. století.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, Československá republika se zrodila na demokratických principech a z důvodu vyřešení sporných majetkových nároků byl přijat zákon č. 215 z 16. dubna 1919, o zabrání velkého majetku pozemkového, tzv. záborový zákon. Tento zákon byl doplněn zákonem č. 329 z 8. dubna 1920 o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, tzv. náhradový zákon. Tato pozemková reforma měla i politický rozměr, a to ideologické zdůvodnění nutnosti provést pozemkovou reformu s odvoláním na odčinění Bílé Hory.
Z tohoto pohledu se současná restituce jeví spíše jako refeudalizace majetku a je namířena proti pozemkové reformě z roku 1919, kterou prosadila československá demokratická vláda. Platilo totiž, že stát majetek církvím pouze propůjčoval. Sekularizace církevního majetku je totiž něco jiného než krádež, jak tvrdí předkladatelé zákona.
Dne 21. června 1945, v den výročí bitvy na Bílé Hoře, byl vydán dekret prezidenta Edvarda Beneše o konfiskaci a urychlení rozdělení zemědělského majetku. Cílem této reformy bylo omezení vlivu šlechtických velkostatků, které se nacházely převážně v rukou příslušníků cizích národností, a přidělení půdy zemědělcům. Pro připomenutí, po první světové válce byla třetina veškeré půdy v našich zemích ve vlastnictví německé a maďarské národnosti.
Vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, návrhem zákona nejde o restituce jakožto obnovu původního stavu. Je to hybridní návrh, kde je vydání majetku, ale kde se má majetek nacházet v jiném právním režimu. Provádíme-li takto zvolené restituce, měníme současný stav, a tím vyvoláváme jiné křivdy. Jedním z problémů je samotná identifikace majetku, a zejména jeho ocenění. Nerespektování zákonů je základem pro nastolení ústavní nerovnosti vůči jiným, dřívějším restituentům. Nerespektováním zákonů před 25. únorem 1948 může dojít k prolomení této hranice a tichou cestou může dojít k prolomení Benešových dekretů.
Já se však také obávám, že dojde k výraznému poklesu prestiže církve v naší společnosti. Církve v honbě za majetkem riskují, že ztratí své věřící, kteří sami považují navržené restituce za nespravedlivé.
Ovšem základním problémem je skutečnost, že současná Ústava ČR stojí na demokratických hodnotách. A pokud tyto hodnoty narušíme, pak zákony vzniklé z tohoto narušení ústavních principů budou vytvářet nerovnováhu. A toto se právě týká návrhu zákona, jejž dnes projednáváme.
Vážení členové vlády, vážené poslankyně a poslanci, Parlament ČR není vázán žádnými ústavními či jinými zákony ve vztahu k církevním restitucím. Zákonodárci jsou vázáni pouze svým slibem věrnosti. Tady chci připomenout poslancům a poslankyním zvoleným za Věci veřejné, že sami před volbami v roce 2010 předkládali řešení tohoto problému. Navrhovali převést majetek na obce a na stát a umožnit zavedení církevní daně určené na činnosti církví v naší zemi. Jsem opravdu zvědav, jak jednotliví představitelé této strany budou nakonec hlasovat a zda u nich zůstane, tak jako je tomu často, pouze u slibů.
Pokud v roce 1991 zákony otevřely cestu ke svobodě církvím, o což usiloval tehdejší kardinál Tomášek, pak dnes se mění vztah církví vůči demokratickému státu. Taktéž mi schází přijetí restituční tečky. Vyřešení financování duchovních či oprav církevních kulturních památek. Podle mého názoru nelze přece z ideologických důvodů měnit současný stav, a tím vytvářet budoucí jiné křivdy a nespravedlnosti.
Je nutno si uvědomit, že nelze odstranit všechny křivdy, ale lze je pouze zmírnit. Je možné i symbolické vyrovnání. To byla přece zásada restitucí, přijatých od listopadu 1989.
Vážení zákonodárci, pokud dojde k odsouhlasení tohoto návrhu zákona, pak jeho filozofie jde proti smyslu českých dějin. To bychom si měli uvědomit všichni. Restituce totiž nemají nic společného s vírou, ale s přesunem majetku, který není transparentně vymezen a ohodnocen. Taktéž není řešena odluka církve od státu komplexně a vyváženě. Není totiž brána v potaz současná ekonomická a společenská realita. Nemohu pochopit, že sama církev a vláda si nejsou vědomy tíživé ekonomické situace naší země a že církevní restituce nadále tlačí jako politickou prioritu České republiky. Vždyť plná náboženská svoboda je již dnes zajištěna Ústavou ČR.
Závěrem nám všem chci připomenout poslanecký slib: "Slibuji věrnost České republice, slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." Chci věřit, že se podle tohoto slibu zachováme.
Děkuji za pozornost. (Potlesk části poslanců.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď dám slovo paní poslankyni Strnadlové, která se přihlásila s faktickou, ale ještě řeknu, že pan poslanec Sklenák má náhradní kartu č. 55. A paní poslankyně má nyní slovo. Pouštím dvě minuty.
Poslankyně Miroslava Strnadlová: Děkuji za slovo, pane předsedající. Mně celou dobu zní v uších slova pana ministra zahraničí, která nám tady řekl, tak bych mu chtěla říci toto: Pane ministře, my se možná nevyjadřujeme tak vulgárně, jak si tady osobuje TOP 09. My vám tady prostě slušně říkáme, že opravdu nechceme restituce, nechceme restituce na úkor starobních důchodců, na úkor osob se zdravotním postižením, na úkor platů hasičů, policistů a jejich technického vybavení, na úkor všech těch úspor, které vy v této zemi zavádíte. A je nutné, aby tito lidé věděli, že vy sice ty restituce chcete, ale na ty obyčejné lidi kašlete, a jste to vy, kdo jim dává najevo, jak málo vám na nich záleží. My tady bojujeme za jejich slušný život. Myslím si, že církve na tom nejsou tak špatně, aby všichni tito lidé museli kvůli těmto restitucím sahat tak hluboko do kapsy.
Děkuji. (Potlesk zleva.) ***