(15.50 hodin)
(pokračuje Grospič)
Může mít vztah k oné hranici února 1948, zákona 142/1947, v platnosti Benešovy dekrety, zejména dekrety číslo 12, zcela historizující efekt, protože může přijetím této novely naopak nikoliv zamezit, ale spustit větší množství žalob, které nebudou směřovány nejen ve vztahu k církvím, ale k oprávněným tzv. žádostem odsunutých sudetských Němců, a zakládat v podstatě složitější majetkoprávní situaci pro český stát i pro otázku české státnosti a poválečného uspořádání.
V této souvislosti si myslím, že je zcela evidentní, že vláda ani Ministerstvo kultury nebyly schopny předložit seznam majetku, který by měl být vydáván církevním institucím. Na jednání ústavněprávního výboru byl předložen pouze ad hoc seznam pozemků, který byl členěn podle jednotlivých okresů, které nejsou administrativní jednotkou z hlediska vedení katastru nemovitostí ani pozemkových knih a z něhož se nebylo možné dočíst, ke kterému datu byl tento soupis udělán a podle jaké cenové hladiny a jakého roku se odvíjelo ono ohodnocení pozemků. Je tedy neskutečně závažným momentem, že církevní restituce, tzv. narovnání, vypořádání s církevními a jinými náboženskými organizacemi, se má dít pouze na základě jednostranného doložení či potvrzení určitého nároku, aniž bude brána v potaz historická skutečnost vývoje církevního majetku a doložení oprávněných zápisů v pozemkových knihách či pozdější evidenci.
V této souvislosti bych chtěl říci, že i všeobecný občanský zákoník z roku 1811 upravil postavení římskokatolické církve jako veřejnoprávní korporace. Na základě tohoto tato dikce se přenesla i do prosincové ústavy z roku 1867 a především do tzv. květnových zákonů roku 1874. Pro ty, kteří nepovažují za podstatný tento historický exkurz, bych chtěl říci, že se to týká zákona číslo 50/1874 Sb., o vnějších poměrech katolické církve. Církve nevlastnily, toliko spravovaly svěřený majetek přímo či prostřednictvím farností či náboženských organizací a spolků či jiných podpůrných občanských sdružení.
V těchto intencích byla přijata odluka církve od státu 9. prosince 1905. Co je k tomu třeba dodat. Možná pro někoho zanedbatelnou skutečnost, zejména pro vládu České republiky a Ministerstvo kultury, že první Československá republika vycházela z právní kontinuity s rakousko-uherskou monarchií a pro první Československou republiku to přineslo i právní dualismus v úpravách občanskoprávních vztahů i majetkového postavení církví odlišného charakteru pro země slovenské a pro země české. Zákon číslo 25/1919 Sb., tzv. záborový zákon o pozemkové reformě, který hovořil o tom, že budou zabrány majetky do 150 hektarů zemědělské půdy a 250 hektarů veškeré půdy včetně lesů a rybníků, ponejvíce zápasil právě s doložením tohoto historického církevního majetku, protože se ve větší míře ukazovalo, že církve nejsou zapsány jako vlastníci tohoto majetku a že ho mají právě pouze ve správě nebo držbě.
Obdobně přistupoval k těmto otázkám i dekret prezidenta republiky číslo 12/1945. Obdobně také zákon číslo 142/1947 o revizi první pozemkové reformy. Je třeba říci, že otázku hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností, tak jak přinesl zákon 218/1949 ve vztahu k uplatňování zákona o revizi první pozemkové reformy, mělo se díti za náhradu, ale touto náhradou byla považována hospodářská saturace zabezpečení církví a náboženských společností.
Pokud se děly věci v rozporu s těmito právními předpisy, určitě stojí za zmínku i ony nálezy Ústavního soudu, které zde byly dnes tak často citovány ve vztahu k tomu, že církev má možnost domáhat se podle pohledu českého právního řádu neoprávněně zabraného majetku jednotlivými žalobami. Možná by to bylo mnohem průkaznější, možná by to bylo pro veřejnost mnohem srozumitelnější a možná by to nezavdávalo onen velkorysý dar v podobě 134 miliard, který není ani zohledněn v návrhu úvahy státního rozpočtu a státního rozpočtového výhledu. Možná by to také vyjasnilo vztahy českého státu s náboženskými organizacemi a církvemi a dalo by to průchod jistotě právního řádu.
Chci říci, že poslanci Komunistické strany Čech a Moravy na jednání ústavněprávního výboru nepodpořili žádné pozměňovací návrhy. Domníváme se, že není možné tak špatnou normu, která svými dalekosáhlými důsledky může jít na zpochybnění samotné české státnosti, vylepšovat pozměňovacími návrhy, a budeme hlasovat pro zamítnutí předložené novely.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Vážení kolegové, nyní je o slovo přihlášený poslanec Antonín Seďa. Sděluji vám, že v obecné rozpravě jsou přihlášeni ti čtyři červení, jak tam svítí. Takový je stav obecné rozpravy. Pan poslanec Seďa a pak ještě další čtyři vystupující.
Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane předsedající. Vážený pane premiére, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové, jsem přesvědčen, že návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je zákonem, který v případě jeho přijetí bude znamenat obrovské majetkové přesuny a změnu v nazírání široké veřejnosti na církev jako takovou.
Řada vystupujících zde zdůrazňuje tézi, se kterou lze obecně souhlasit, a to že co bylo ukradeno, to musí být vráceno. Přitom sám návrh zákona nejde cestou dříve přijatých a provedených restitučních zákonů. Schází forma výčtového zákona, poprvé se vrací majetek právnickým osobám a také ohodnocení majetku je daleko vyšší než u předchozích restitucí.
Jelikož jsem předpokládal, že po prvém čtení dozná návrh změn na základě požadavků opozice, a protože k těmto změnám vládní koalice nepřistoupila, musím znovu přednést řadu argumentů, které hovoří v neprospěch současného projednávaného návrhu.
Nejprve chci zdůraznit, že předkládané majetkové vyrovnání nemá nic společného s vírou a zajištěním náboženských svobod, protože ty jsou zaručeny platnou Ústavou České republiky. Také se nejedná o odluku církve od státu, protože zákon tohle komplexně neřeší.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, katolická církev historicky, a to je nutno konstatovat, nestála na straně českého národa. Připomeňme si dobu slovanské liturgie, husitské hnutí či období pobělohorské. Násilná katolizace v našich dějinách se projevila historicky v tom, že na rozdíl od našich sousedů je Česká republika silně sekulárním státem. A opravdu nemůže existovat nějaký generální odpustek ve formě předkládaných církevních restitucí. Je otázkou, odkdy se konfiskace majetku stává krádeží a zda majetek, který církev získala právem silnějšího či právem dědictví po starých nedemokratických režimech, má být vůbec součástí majetkového vyrovnání. A pokud opravdu něco bylo ukradeno, pak je to nutno doložit dokumenty, což by výčtový zákon umožňoval. Mimochodem, v roce 1991 byl Federálním shromážděním schválen výčtový zákon, kterým se restituovaly majetky církvím a náboženským společnostem. Připomenu slova tehdejšího kardinála Františka Tomáška k přijetí tohoto zákona: To je poslední nárok, který církev vznáší.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, povstání českých a moravských stavů v letech 1618 až 1620 odráželo vůli po náboženských svobodách. 12. února 1621 byl vydán dekret císaře Ferdinanda II. Habsburského, kterým byla zřízena exekuční a konfiskační komise a kdy rozprodej zkonfiskovaných statků prováděl kníže Karel Lichtenštejn, správce země. ***