(16.10 hodin)
(pokračuje Votava)

Myslíte si, vážená vládo, že máte stále oprávnění provádět zásadní reformy sociální, daňové, zdravotnické či provádět majetkové přesuny, jako například církevní restituce, když vám nevěří 80 % obyvatel této země? Osmdesát procent obyvatel této země žádá váš odchod. Jediným a skutečným východiskem, poctivým východiskem z tohoto stavu, a to ve prospěch České republiky a ve prospěch jejích občanů, jsou nové volby do Poslanecké sněmovny, a to volby v co nejkratším termínu.

Vážená vládo, nevážená vládo, odejděte! Tato vláda nemá důvěru veřejnosti, nemá ani důvěru naši. Děkuji.

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: V rozpravě dále vystoupí pan poslanec Stanislav Grospič a připraví se paní poslankyně Strnadlová.

 

Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážené kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se také vyjádřil k bodu dnešní schůze Poslanecké sněmovny, to jest k žádosti vlády o důvěru této Poslanecké sněmovny. Možná by bylo příhodnější říci, že vláda ani nežádá Poslaneckou sněmovnu, že žádá zbytky své vládní koalice, aby ještě potvrdily, zda nějaký ten čas mohou setrvat ve svých vládních funkcích a v zájmu těch, jejichž zájmy hájí, a které tak velice dovedně vyjádřil předseda vlády Petr Nečas ve svém úvodním slově, ještě splní to minimum, které jsou jím vázáni. Dokončí ony protilidové reformy, proti kterým lidé protestují, provedou církevní restituce, aby dali zejména církvi římskokatolické velkorysý dar ve výši 34 mld., a připraví na dlouhou dobu neměnnost podmínek v České republice pro jakoukoli následující vládu.

Chtěl bych říci, že na rozdíl od Petra Nečase se snažím být s lidmi, hovořit s lidmi, a to zejména s onou velkou většinou lidí, která nepatří k té úzké části, která se schází po večerech nebo rozhoduje v bankovních radách o osudu České republiky. Jezdím často vlakem a hovořím s lidmi o jejich každodenních problémech. Chtěl bych říci, že jenom než vlak vyjede z Hlavního nádraží ven z velké Prahy, tak projíždí téměř pěti ghetty. Některá jsou vedle nových administrativních center. Co je závažné, že v nich přibývá stále více obyvatel, kteří žijí takto nuzným životem. Možná že právě proto ono srovnání, že dnes Česká republika patří ke státům v Evropské unii s nejnižší mírou chudoby, je vysoce relativní. Měli bychom ji měřit přinejmenším standardem životní úrovně, který tady byl před dvaceti lety, kdy nebylo v České republice ghett. Ale to možná tato vláda ani Petr Nečas nechtějí, protože by to hovořilo o bídě politické úrovně, o mafiánském kapitalismu, klientelismu a korupci, který se jako červená nit vine od privatizace, kterou zahájil Václav Klaus. Ano, tento majetkový podvod, největší z konce minulého století, poznamenal na dlouhou dobu i českou politickou sféru.

To, co dnes zažíváme, není ničím jiným než bojem určitých skupin prolnutých právě z kruhů oligarchie do určitých poslaneckých míst, která tvrdošíjně hájí své zájmy a zájmy svých chlebodárců a nechtějí slyšet veřejné mínění.

Chtěl bych v této souvislosti říci, že otázka sociální je nesmírně důležitá. Jestliže se chce někdo spoléhat pouze na to, co mu říkají nadnárodní ratingové společnosti, banky a možná deset největších vývozců České republiky, pak zcela účelově pomíjí ony tisíce malých a dobrých podnikatelů, téměř 600 000 osob samostatně výdělečně činných, a zejména ony 2,5 mil. starobních důchodců a 4 mil. lidí v zaměstnaneckém poměru. Ale pro ně je velice podstatné, že ceny za poslední období vzrostly u plynu o 20,1 %, čisté nájemné se zvýšilo o 5,5 % a z toho regulované o 14 %. Také je pro ně podstatné, že ceny energie vzrostly o 4,8 %, vodné o 11,9 %, stočné o 10,4 %, teplá a studená voda o 7,4 %. Možná je také podstatné pro tyto lidi, že ceny pekárenských výrobků, zejména chleba, byly vyšší o 17,5 %, běžného pečiva o 19,1 %, cukru o 28,6 % a podobně tomu bylo i u ostatních komodit. Možná je pro tyto lidi podstatné, že se zvedly náklady na vzdělání pro jejich děti a že rostly náklady, které musí přímo platit za své každodenní ošetření, ať už ve formě zvýšených poplatků, nebo doplatků na léky. To jsou věci podstatné, zvlášť stagnuje-li reálný růst mezd a platů a vytváří-li vláda všechny předpoklady, např. loňskou novelou zákoníku práce, k tomu, aby srazila náklady na práci, kterou vydávají zaměstnavatelé, jinými slovy, aby snížila růst mezd a platů, a reálně tím i koupěschopnost většiny obyvatel. Snižuje tím však i jejich životní úroveň.

Možná není bez náhody, že tato vláda v momentě, kdy získala důvěru Poslanecké sněmovny v roce 2010, okamžitě porušila sociální smír a vyvolala válku v rámci sociálních partnerů, ať už to byli zástupci zaměstnavatelů, tak zejména zástupci zaměstnanců. Nemůže se divit, že především zástupci zaměstnanců, tedy odbory, se odmítají dále účastnit jednání tripartity, protože podvodů ze strany vlády bylo tolik, že není možné z jejich strany mít už důvěru k někomu, kdo se tváří, že chce jednat, a bezostyšně na tato jednání a na jejich připomínky předkládá jeden reformní zákon do Sněmovny za druhým a prohlasovává je tváří v tvář realitě i dohodnutým závazkům. Možná že by v této souvislosti stálo také za to připomenout velkou reformu úřadů práce, kterou tato vláda ve vší tichosti nechala projednat Poslaneckou sněmovnou ve svém základě jako návrh poslanecký. Její důsledky byly katastrofální. O to víc je zarážející jednání ministra práce a sociálních věcí pana Drábka ve vztahu k pracovníkům úřadů, kdy vytváří atmosféru psychózy a strachu a nechce slyšet objektivní názory a připomínky těchto zaměstnanců.

V jaké situaci jsou asi lidé bez práce, kteří díky novému systému se musí chodit hlásit na pošty, a na druhou stranu když lidé, kteří celý život poctivě pracovali a přišli o práci nikoli svou vinou, vidí, jak vláda setrvává neměnně na svých pozicích a pohrdavě přehlíží jakékoli jejich oprávněné zájmy. O ničem jiném nebyl přístup vlády k veřejným protestům v roce 2010, v roce 2011 v květnu a v červnu, ale o ničem jiném není ani snaha vlády přehlížet protesty z 21. dubna letošního roku v Praze. Pro někoho 100 tisíc, pro někoho možná více než 120 tisíc lidí vyjádřilo nesouhlas s vládní politikou. Položilo tři základní požadavky. Zastavení reforem, odstoupení vlády a vypsání předčasných voleb. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP