(9.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Důvodem, pro který jsem interpelaci podával, byla záležitost, která si zaslouží vaši pozornosti. Nemyslím si, že je vhodné, aby kdokoliv, byť to není přímo pracovník ministerstva nebo jeho nejvyššího manažerského sboru, prohlásil, že "zámky patří turistům, smrt ústavům". Já jsem přesvědčen, že tato slova pana Drexlera poznamenala vůbec začátek této kauzy.
Dovolte mi říct několik zásadních věcí, a proč jsem odmítl oněch šest odpovědí na mých šest otázek od pana ministra. Zámek v Chrlicích, nebo Ústav sociální péče v Chrlicích je ústavem sociální péče pro zrakově postižené. Původní zámeček nakoupil spolek slepců hned po první světové válce a byl přestavěn ve 30. letech minulého století za pomoci státu, ale ještě pořád pod gescí spolku slepců. Po druhé světové válce prošel určitou transformací, až po roce 1960 se stal zcela státním majetkem a také se stát o něj staral. V tomto ohledu výhrůžka, že tento ústav sociální péče pro zrakově postižené bude zrušen - nevím komu by zámeček stát prodával vzhledem k tomu, jak ho nabyl. Bylo by velmi podivné, kdyby se stal předmětem prodeje státního majetku a neměl by sloužit zrakově postiženým. Takže to je jedna věc, kterou bych rád věděl a na kterou mi pan ministr neodpověděl, protože to nebylo součástí jeho odpovědi na mou první otázku.
Přitom samozřejmě pan ministr určitě ví, že tento ústav je zařízení zcela specifické, a po poslední rekonstrukci není pravda, jak říká paní transformátorka Kloučková v únoru letošního roku: Kdo z nás žije na zámku. A je neekonomické vytápět velké chodby a jídlo ve společné jídelně. - Nechápu, jak může někdo takový vůbec být pozván do týmu, který má něco transformovat, když si neuvědomuje, že zámek opravdu není zámkem více než 80 let, chodby jsou přiměřené potřebám nevidomých a nejsou vytápěny a společné jídelny mají nejen smysl jídelny, ale mají zejména terapeutický význam. Uživatelé musí vlastně neustále procvičovat prostorovou orientaci, drží společenské kontakty, vazby a dovednosti.
K tomu mi dovolte říct, že i ve druhé otázce pan ministr nebyl úplně důsledný. Připomínám, že v České republice žije něco přes 60 tisíc těžce zrakově postižených osob, ale jenom 300 z nich využívá díky svým potřebám, protože takové je jejich zrakové postižení, pobytové služby. A myslím si, že pokud by měla transformace vést až k tomu, že všechny pobytové služby včetně tedy Ústavu sociální péče v Chrlicích by měly být zrušeny, tak to považuji docela za hyenismus. Dovolím si to slovo říct, protože těžce zdravotně postižení lidé potřebují využívat nikoliv péči kohokoliv, ale péči kvalifikovaného personálu. A tady musím říct, že pan ministr mě ve svých otázkách uspokojil, protože narazil na stejný zákon jako já, na zákon č. 108/2006 Sb.
V tomto ohledu je tedy potřeba připomenout, že z pěti ústavů, které jsou dále zřizovány Ministerstvem práce a sociálních věcí, jsou skutečně všechny v podstatě zařízeními, která využívají jenom těžce zdravotně postižení. Já jsem se na to připravil, musel jsem si nastudovat metodický pokyn, doporučený postup z roku 2010, který má spoustu dotazníků. Samotný pokyn má asi jenom dvacet stran, ale podstatné jsou dotazníky. A už ty dotazníky ukazují, když si vezmeme mezinárodní pravidla, že skutečně je potřeba, abychom se zabývali tím, že z 60 tisíc tady opravdu zůstane určitá část, která nemůže být zařazena řekl bych do běžné komunity. To je realita a k tomu také povede mé vystoupení.
Dotazníky mi tedy připadají podivné, zejména nakládání s dotazníky je zase otázka jiná, a myslím si, že by bylo potřeba, aby to bylo upřesněno, protože tam v jedné části metodického pokynu, nebo doporučeného postupu, jak je to nazváno, je myslím, promiňte mi to slovo, vybočení z větné vazby, tam je, že se mají kopírovat dotazníky a využívat se v dalších systémech. V tom případě mi ale pan ministr nesprávně odpověděl na mou otázku, jak bude zajištěna ochrana osobních údajů těch, kteří je vyplní, a i nucení vyplňovat dotazníky je poměrně problematická záležitost.
Ale já se vrátím k tomu, co je smyslem mé úvahy. Třeba ve vztahových věcech, dotazník č. 5, je samozřejmě v otázce A - vaše rodina, vaši přátelé, tam se začíná od toho "nepotřebuji žádnou pomoc v tom, abych mohl navštěvovat svoji rodinu" až po "při každé návštěvě rodiny nebo přátel potřebuji někoho dalšího, kdo mi po celou dobu pomůže". A škála je samozřejmě taková, že je potřeba, abychom si uvědomili, že zdravotní postižení může být opravdu velmi velkého rozsahu, může být kombinované, slepý může být hluchoslepý občan České republiky, uživatel této péče, a v tomto případě tedy není možné, aby zařazování do běžné komunity probíhalo způsobem, který si někdy představujeme docela jednoduše.
Já se ještě vrátím k záležitosti, kterou jsem řešil ve své poslanecké kanceláři v Českých Budějovicích. Uvedu to beze jmen. Obrátila se na mě paní z Českých Budějovic těžce zdravotně postižená slepotou, kterou okradla její pečovatelka. Zneužila toho, že o ni pečovala, nechala ji podepsat dohodu o úvěru. Úvěr vybrala a ztratila se. Protože podpis na tom byl samozřejmě slepé paní, který byl takový, jaký je uváděn, nebyl u toho podpis pečovatelky, tak v tomto ohledu samozřejmě rodina slepé paní platí 300 tisíc korun, které nikdy neviděla. Když se na mě obrátila, dali jsme trestní oznámení Policii České republiky, ta to ale nevyšetřila vzhledem k tomu, že to bylo tvrzení proti tvrzení. A teď si vezměte, že se těžce zdravotně postižený člověk dostane do této situace a my bychom ho do té komunity vytlačili zrušením všech ústavů.
Takže to je záležitost, která je poměrně komplikovaná, a pokud někdo užívá taková expresivní vyjádření, že prostě "zámky turistům a smrt ústavům", tak si myslím, že nepatří mezi ty, kteří by vůbec mohli pracovat pro Ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti s transformací.
A teď to není o zpochybnění samotné podpory transformace sociálních služeb. Já nezpochybňuji evropský projekt a nevyčítám zapojení České republiky do něj, ale ptám se na hranici. A to je ten druhý důvod, pro který odmítám odpověď na tuto interpelaci.
Hranice Ministerstvem práce a sociálních věcí tady nebyla žádným způsobem stanovena. Původní záměr z roku 2008 při vůbec zahájení transformačních kroků, zapojení se do projektu, byl takový, že měli být proškoleni o nových předpisech a v souvislosti s tím i pracovníci ústavů, které původně měly být v takzvané měkké transformaci, to znamená školení a přijímání dalších záležitostí, a nikoliv rušení ústavů. Po roce 2011 se dostáváme do situace, kdy skutečně jde, řekl bych, o nulovou měkkou transformaci a jde o rušení ústavů. A v tomto ohledu mi odpovědi chybí.
Mohl bych v jednotlivých odpovědích na otázky mluvit dál. Jen krátce. Pro nákladovost terénních a ambulantních služeb neexistuje zatím ekonomický propočet. Jestli je výhodnější nechat jenom těch 300 těžce zdravotně postižených v ústavech, nebo je ještě míra péče, která by musela být vynakládána v ambulantní sféře, to znamená zapojení do běžné komunity, dražší, nebo lacinější pro státní rozpočet. Říkám to, promiňte mi, asi trochu na ostří nože. ***