(12.20 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Zajímavý faktor, který tady nebyl zmíněn, je, že obsah této smlouvy se interpretuje jako průlom, ale zcela v tichosti prošlo, že velmi obdobný obsah byl projednán a schválen už koncem loňského roku, v listopadu, a to v podobě pěti nařízení a jedné směrnice, tzv. six-pack, který znamená, že vlastně už jsme vázaní těmito směrnicemi a nařízeními a měli bychom je implementovat v určeném termínu, jak už to tak se sekundárním evropským právem bývá.
Takže o čem se tu vlastně bavíme? Jde o ohrožení prestiže České republiky? Nebo jde o to, vytvořit si pozice pro určitý obchod, jak naznačují některé hlasy, které říkají, že podpis na této smlouvě může být zobchodován za uvolnění zablokovaných evropských zdrojů, a že tedy vyměníme pakt za dotace? To by určitě nebylo v pořádku.
Hodně se tu diskutovalo na téma, jestli smlouva je revolucí v Evropské unii, jestli vzniká fiskální federace. Já bych s tím slovem šetřil, i když já osobně nemám z toho slova strach. Koneckonců nejenom Spojené státy, Kanada, Brazílie, spousta významných celků funguje na federálním principu a federalizace nemusí být nutně byrokratická a nedemokratická, ale chápu, že u někoho spouští podmíněné reflexy. Tudíž nebavme se o nějaké federální perspektivě, ale řekněme si jasně, že nám jde o to, aby Evropská unie - protože tak byla koncipována - fungovala reálně jako unie hospodářská.
Jestli zalovíte v paměti, určitě si vzpomenete, že ve smlouvě Evropské společenství, které stály (?) na vzniku Evropské unie, je pojem hospodářské unie, a že když vznikla Evropská unie, tak se k hospodářské unii v podstatě měla etapovitě blížit. První etapa 1993, druhá etapa 1999 a dále. Čili bojíme se toho, co jsme sami odsouhlasili tím, že jsme souhlasili s Evropskou unií? Tomu moc nerozumím.
Já se obávám, že spíš nemáme jasno, co to hospodářská unie je, co takovou hospodářskou unii definuje, jestli je to společná hospodářská politika, protože k tomu máme opravdu ještě hodně daleko, anebo zda v tuto chvíli neděláme kroky směrem k lepší koordinaci hospodářských politik, protože to je stav, který dnes v unii dominuje, a v podstatě se snažíme najít lepší nástroje ex ante, jak určitým konzultativním tlakem a lepší výměnou informací dosáhnout některých parametrů rozpočtové politiky. To je i zmiňovaný článek 5, kde se hovoří o programu partnerství zejména v oblasti provádění hospodářských reforem.
Bohužel, tady si nerozumíme v základních konceptech, protože opět se nám tady rozevírají nůžky. Jedna skupina - nemusím, myslím, příliš naznačovat, kde asi je usazena - cítí stále intenzivnější potřebu, že bychom od myšlenky hospodářské unie, která je v základech Evropské unie, měli couvnout někam k neregulované unii liberálního byznysu. V podstatě EFTA, Evropské sdružení volného obchodu. Někteří to tak dokonce otevřeně pojmenovávají. Druhá skupinka nepříliš ekonomicky racionálně předřazuje unii sociálních transferů hospodářské unii, aniž by domýšlela, že bez fungující ekonomiky území Evropské unie může jen těžko sociální transfery dostatečně kvalitně saturovat.
Tohle není dobré východisko pro to, abychom si rozuměli. Před námi je pakt, který v základě znamená dluhovou brzdu. Snaží se být vylepšením Paktu stability, a tudíž si jasně řekněme, že pokud se usiluje o konsolidaci veřejných financí, tak to samo o sobě není nic špatného, protože konsolidace nemusíme dosahovat automaticky restrikcí.
V tom dokumentu neexistuje něco, co by se dalo nazvat zákaz keynesiánské podpory poptávky. Není. Ale snaží se definovat určené mantinely, které by měly makroekonomickou racionalitu. A tady se možná dostáváme k jádru problému, protože tyto parametry z tohoto pohledu makroekonomického příliš diskutovány nebyly. Asi víte, že v Maastrichtu, pokud jde o fiskální parametry, je tam především deficit a veřejný dluh. Tady se nám objevuje, a to v rovině závazné, další kritérium a to je kritérium strukturálního schodku v článku 3 navrženého paktu. A toto kritérium strukturálního schodku vlastně by mělo umožnit určité výkyvy, které by reagovaly na odlišnou situaci v jednotlivých zemích a odlišnou fázi hospodářského cyklu, ve které se nacházíme. A teď je otázka, zda nastavení tohoto parametru, tedy v podstatě půl procenta nominálního hrubého domácího produktu, není příliš úzký koridor pro takovouto pružnost Paktu stability, která by zablokovala reálnou konvergenci jednotlivých ekonomik. Rovněž se dá k tomu říci, že tento parametr může být i různě obcházen či využíván. Může dojít k účelovému míchání toho, co přináší hospodářský cyklus, a toho, co přináší nezbytné strukturální změny, které logicky mají některé transakční náklady, a tudíž by se to mělo do tohoto parametru rovněž promítnout.
Co kritizuji především na předloženém návrhu, je, že se snaží skákat po jedné noze, že je to pouze zpřesnění Paktu stability. Neustále nám v Evropě chybí něco, co by se dalo nazvat paktem růstu. A taková hospodářská politika je logicky jednostranná. Je alibismus o tom teď mluvit jako o něčem, co možná někdy uděláme, protože to už jsme dávno měli mít naformulováno, a dokonce prolobbováno v evropských strukturách.
Měli bychom mít jasně řečeno, jaké možnosti fiskální expanze Evropská unie má. Když se podíváme do Spojených států, ty zdaleka nejdou tak restriktivní cestou. Pravdou je, že jejich ekonomická situace je dnes lepší než situace Evropské unie. Potřebujeme vědět to, že fiskální uvolnění by nemělo být směřováno do spotřeby, ale do konkrétních investičních projektů s jasnou návratností a multiplikací, a zároveň, že nechceme lákat investory na daňový a mzdový dumping. To všechno jsou parametry růstové politiky. A jestliže se jim nebudeme věnovat, jestli to nebudeme definovat, tak Evropská unie zkrátka bude držet dietu a mohla by dopadnout jako v tom vtipu: když jsme chtěli naučit kozu, aby méně jedla, tak už to skoro uměla, ale bohužel nám na to chcípla. To bychom Evropské unii rozhodně nepřáli. Myslím si, že tu druhou nohu bychom měli do pravidel makroekonomického ovlivňování hospodářského prostoru na evropské úrovni rozhodně chtít doplnit.
Je samozřejmé, že prosincový summit se věnoval i stabilizačním nástrojům, které byly patřičným způsobem posíleny. My jsme to zažili debatou půjčky Mezinárodního měnového fondu. Tam je otázka - ono to samozřejmě souvisí s tématem -, zda tento polštář, jakýsi airbag, který slouží především pro finanční sektor, je tím záchranným kruhem, který Evropská unie v tuto chvíli především potřebuje, protože jsou oprávněné obavy, že tyto peníze nepomohou, ale pouze protečou takzvaným banksterům, kteří i tak mají zisky dostatečné, místo aby se zapojily daleko větším podílem do stabilizace a rozvoje Evropy. Možná, kdybychom více věnovali pozornost i takovým věcem, jako je větší výmaz dluhu ze strany soukromých bank, popřípadě zavedení bankovních daní, tak bychom těmto obavám ze strany veřejnosti ani tolik čelit nemuseli. ***