(11.10 hodin)
(pokračuje Nečas)
K rozhodnutí nepřipojit se zatím k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i aspekty zcela věcné povahy. Z obsahových důvodů lze třeba uvést:
Co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kritérium. Článek 7 neboli tzv. hlasovací kartel - to není termín můj, ale takto toto ustanovení označil liberální europoslanec a šéf liberální frakce v europarlamentu Guy Verhofstadt - je sám o sobě masivní změnou ve fungování Evropské unie, která může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud s ním ovšem máme souhlasit, tak by takováto změna měla mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se článek vztahoval na země překračující kritérium veřejného dluhu, to znamená maximálně 60 % hrubého domácího produktu, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, to znamená deficit maximálně 3 % hrubého domácího produktu.
Zde bych chtěl, dámy a pánové, také doplnit, že stávající krize v eurozóně, krize některých států eurozóny, je primárně způsobena dluhy, je to dluhová krize, nikoli pouze krize deficitu, jakkoli deficity k nárůstu těchto dluhů vedou. Čili tato smlouva v tomto neřeší jádro problémů eurozóny, protože neřeší dluhovou krizi, která je v základech stávajících problémů eurozóny.
Stejně tak se nepodařilo k naší spokojenosti upravit ani podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z francouzsko-polského kompromisu, který Polsko vyjednalo bez nás. Musím říci, že mám pocit také z těch následných analýz, že ne zcela se našim polským přátelům tento kompromis podařil, a myslím, že to teď také zpětně zjišťují. Na summity budou nečlenové eurozóny zváni tehdy, půjde-li o téma konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, to znamená, zda pozvou, nebo nepozvou nečleny eurozóny. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci - čili nikoli hned po podpisu, ale až po naší ratifikaci. Do příštího roku tudíž smlouva tak jako tak nemůže v daném ohledu přinést České republice benefity, pokud bychom přistoupili na používanou logiku argumentů, že je důležité být takzvaně u toho.
Řada ustanovení smlouvy má navíc povahu jakýchsi blanketních norem, jejich skutečná povaha se ukáže až následně v podobě aktů sekundární legislativy Unie nebo rozhodovací praxe unijních institucí. V tuto chvíli nevíme, co jsou tzv. společné principy z této smlouvy pro korekční mechanismus dle článku 3, jak bude vypadat tzv. program rozpočtového a ekonomického partnerství dle článku 5, jak dopadne spojení řízení rozhodčí povahy se sankčními ustanoveními dle článku 8 atd. atd. Nevíme to nejen my, neví to prakticky nikdo. Jinými slovy, v obsahu smlouvy zůstává příliš otevřených neznámých.
To, co víme, je, že dochází k přenosu nových významných pravomocí na unijní instituce a že se povaha evropské spolupráce mění směrem k fiskálnímu federalismu.
Mimochodem, je třeba si uvědomit, že sám hlasovací kartel v čl. 7 pomáhá hlavně dvěma největším státům eurozóny, a je potřeba si to otevřeně přiznat a otevřeně pojmenovat. Ty se totiž mohou společně s Evropskou komisí domluvit na určitém doporučení či návrhu vůči zemím v proceduře nadměrného schodku, který následně Evropská komise vydá, a všechny státy paktu budou podle této smlouvy povinny pro ně hlasovat. Pokud je zajištěna podpora těchto dvou největších států Evropské unie, nikdo již nedokáže návrh Evropské komise zvrátit, ať bude obsah doporučení jakýkoli. Nikdo! Znovu opakuji: Pokud se Evropská komise dohodne s největšími dvěma státy Evropské unie, nebude možnost všech ostatních toto rozhodnutí jakkoli zvrátit. K tomu se zaváže ten, kdo podepíše tuto smlouvu. Právě tento obsah může mít přitom velmi politický charakter.
Tady chci připomenout, že když v roce 2003 překročil deficit státního rozpočtu Portugalska 3 %, Evropská komise okamžitě uvalila vůči Portugalsku sankce. Když stejný deficit překročily rozpočty Francie a Německa, Evropská komise o dva roky později žádné sankce nevyhlásila. Čili tato rozhodnutí Evropské komise mají bytostně politický charakter a to bychom si měli přiznat. Nejde tu tedy zdaleka jen o automatické sankce, jež jsme vždy podporovali, ale o to, že se Evropské komisi a dvěma největším státům dává fakticky do rukou zásadní pravomoc vůči státům se schodkem prosadit téměř jakoukoli vlastní představu toho, co je správné učinit, např. zvýšit daně. I když formálně nadále hlasuje Rada, fakticky je to Evropská komise, kdo rozhoduje, pokud má zajištěnu podporu těchto dvou největších států. Jak správně během jednání Rady některé státy upozorňovaly, z doporučení Evropské komise se fakticky stává závazné rozhodnutí. To znamená, z doporučení, které můžete, ale nemusíte respektovat, se stává rozhodnutí, které jste povinen - povinen! - implementovat. Dochází zde k přenosu významných kompetencí na Evropskou komisi, protože ona v tomto případě, má-li zajištěn souhlas dvou největších států, rozhoduje.
Totéž platí i pro článek 8. Ten je přitom sám o sobě interpretačně tak nejasný, že státy nyní zjistily, že se musí dohodnout na tom, co v něm vlastně stojí. Kromě dojednané smlouvy bude tak zřejmě v březnu schvalována a podepisována i její závazná interpretace, která ji ovšem podstatně doplňuje a mění. Fakticky tak budou schvalovány a podepisovány hned dva právní dokumenty. V nově projednávané interpretaci se pak již jasně píše, že žalobu na jiné státy budou muset smluvní strany provádět i proti své vůli. Určí se klíč pro výběr zemí, které tohoto černého Petra ponesou. Zřejmě to bude předsednické trio. Uvědomme si, jak to může být citlivá věc. A to se projednává jen jaksi mimochodem po summitu, až v těchto dnech.
Vtipné je, že během jednání jsme na tento problém upozorňovali pouze my a Německo, země s vysokou právní kulturou, a ostatní se na nás dívali nechápavě. Teprve poté, co všichni závazně souhlasili s podpisem, nám dali za pravdu. Čili až poté. Nyní se dohadují o tom, co ve smlouvě vlastně je. Aby někdo hned nekritizoval, že jsme mimo hlavní proud, chci připomenout, že k těmto jednáním jsme přizváni, to znamená i Česká republika je těchto jednání účastna. Zcela to ale potvrzuje, že můj postup byl v souladu s mandátem.
Ze zmíněných skutečností vyplývá naprosto zásadní skutečnost. Povaha našeho závazku přijmout euro se touto smlouvou stejně jako vytvořením systému Evropského mechanismu stability významně mění. Jelikož naše ústava zmiňuje explicitně nikoliv obecné referendum, ale právě referendum k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci, domnívám se, že i v souvislosti se zásadní změnou povahy evropské integrace musíme dnes tuto otázku naprosto legitimně otevřít. Ne snad nutně s touto smlouvou, to je jenom část mozaiky, jenom bič doplňující cukr v podobě Evropského mechanismu stability, z něhož mohou země v rozpočtových potížích čerpat peníze a rozpočtově odpovědné země do něj musejí platit. Plné důsledky proměny měnové unie samozřejmě budou spojeny se vstupem do eurozóny, kdy bude teprve tato smlouva účinná.
Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že se pravidla fiskálního kompaktu a krok k fiskální federaci začnou uplatňovat i ve vztahu k České republice, pak si otázku legitimity a dostatečnosti referenda z roku 2003 musíme položit naprosto oprávněně a je to otázkou dalších politických diskusí na české politické scéně. Ostatně v Dánsku a Švédsku, dvou neeurozónových státech, s nimiž se chceme v této věci srovnávat, s referendem o přistoupení k měnové unii již počítají, resp. žádný jiný postup nepřipouštějí. Navíc není důvod situaci dramatizovat. V důsledku aktivity našich vyjednávačů došlo ke změně článku 15 tak, že smlouva je otevřena k přístupu smluvních stran i po jejím březnovém podpisu bez omezení. Není tak pravdou, že jakýmsi způsobem teď bylo učiněno fatální rozhodnutí. Kdykoli v budoucnosti může Česká republika k této smlouvě přistoupit. ***