(18.40 hodin)
Poslanec Jan Hamáček: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, pane ministře, dámy a pánové, já bych se rád věnoval této problematice z poněkud jiného úhlu a z toho důvodu se vrátím trochu do historie, konkrétně do roku 1848, ve kterém sílily snahy o vymanění církve z područí státu, ve kterém se po josefínských reformách ocitla, a tyto snahy vyvrcholily uzavřením konkordátu s Vatikánem v roce 1855. Církvi tím bylo zaručeno svobodně nabývat a spravovat svůj majetek. K jeho zcizení však bylo potřeba souhlasu papežova i panovníkova. Jmění náboženského fondu, do kterého bylo kabinetními listy Josefa II. z roku 1782 soustředěno především jmění ze zrušených klášterů a který měl přispívat na úhradu nepokrytých církevních potřeb s eventuální dotací státu, zůstalo zcela pod správou státu.
Ústavní ustanovení z roku 1867, zákon č. 50/1874, o vnějších právních poměrech církve katolické, a ministerská nařízení z roku 1860 omezila vlastnické právo katolické církve účelovostí. Majetek měl sloužit k činnosti kultové, vyučovací a dobročinné. Péči o zachování účelovosti tohoto majetku měl mít kromě vlastníka také stát. Církev sice měla právo majetek vlastnit, ale platilo, že požívá takové státní ochrany, jakou měly veřejně prospěšné nadace. Stát dozíral na to, aby se základní jmění kostelů a církevních institucí zachovalo. Závažnější majetkoprávní úkony církví musely být předem odsouhlaseny ze strany státní správy. Dispoziční možnosti církví tedy byly zákonem výrazně omezeny a budova kostela, která sloužila k veřejným bohoslužbám státem uznaných církví, byla považovaná za věc veřejnou, přestože byla v soukromém vlastnictví církve. Podléhala také obecnému režimu zvýšené ochrany věcí veřejných.
Dalším významným projevem státní ochrany poskytované podstatné části katolického majetku bylo jeho zastupování ze zákona, ex lege, v civilním soudním řízení a tyto principy platily bez větších změn na území Čech a Moravy až do roku 1949. V roce 1949 byly sice zrušeny všechny předpisy upravující poměry církví, nová legislativní úprava však v podstatě dosavadní principy zachovala. Majetek církví byl pod dozorem státu a ke zcizení takového majetku bylo třeba souhlasu státní správy. Stát podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, stanovil, že stát na tento majetek dozírá s tím, že zkoumá církevní hospodaření a vyhrazuje předchozí schválení všech důležitých majetkoprávních jednání. Podle vyjádření generální prokuratury z roku 1954: "Majetek církví a náboženských společností není socialistickým vlastnictvím ani vlastnictvím osobním. Církevní majetek nebyl zestátněn, vlastnictví církví trvá a stát na majetek toliko dozírá. Jde tedy o vlastnictví soukromé."
Není tedy pravdou často opakované tvrzení, že by církve o svůj majetek v minulosti přišly nějakým cíleným normativním předpisem. Jejich majetek byl omezován v kontextu jiných, šířeji pojatých úprav, například pozemkovými reformami. Po roce 1992 však u nás nastala situace, která zde od doby minimálně Josefa II. historicky nikdy neexistovala. Zákon totiž dnes neupravuje dohled státu nad dispozicí s majetkem církví a také nevyžaduje předchozí souhlas státní správy k majetkovým dispozicím s církevním majetkem. Církve tedy dnes mohou se svým majetkem nakládat zcela volně.
Dovolte mi tedy, abych ve světle výše citovaného konstatoval, že legislativní návrhy, které dnes projednáváme, směřují k tomu, že stát předmětný majetek v hodnotě mnoha miliard korun předává církvím bez jakékoliv možnosti nadále nakládání s tímto majetkem spoluovlivňovat a historicky dlouhodobě založené právní konstanty, které v této oblasti existovaly a existují od konce 18. století, tím definitivně přestanou reálně platit.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď bych požádal pana poslance Grospiče a připraví se Jiří Paroubek.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, vážená vládo, chtěl bych říci, že velice citlivě vnímám návrh zákona, který dnes projednáváme a který nám předkládá vláda. Otázka takzvaného vyrovnání se s křivdami, které byly údajně páchány na církvích a církevním majetku, je bezpochyby velkým tématem a také se bezpochyby dotýká téměř všech občanů v České republice.
Chtělo by se možná jenom pro úvod připomenout, že to byl právě současný prezident Václav Klaus, který se valnou část doby, kdy zůstával v politice, bránil tomu, aby reálně proběhly církevní restituce a po kuponové privatizaci aby se stát dále zatěžoval dluhy ve prospěch církevních organizací. Počátkem tohoto roku však došlo k určitému souznění, které našlo své opodstatnění na svatováclavské pouti minulého roku, kdy našel otevřeně stejnou notu s vedením římskokatolického kléru v České republice. Václav Klaus podotkl 12. ledna, že v posledních dnech a hodinách na toto téma, kterým jsou církevní restituce, bylo naneseno tolik mediálního a politického balastu, že z toho jakákoliv racionální podstata této věci vymizela, a proto nemá žádnou jednoduchou větu, kterou by něco takového mohl zareagovat, což se odehrává na české politické scéně a ve veřejnosti a ze strany sdělovacích prostředků, ale zároveň prezident, a tak to přiznaly i sdělovací prostředky, v poslední době v řadě otázek souzněl právě s pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Bylo to zvláštní, ale nikoliv překvapivé, kdo sledoval vývoj na české politické scéně, že dříve zdaleka tak vstřícné postoje k církvi nezastával a s Dukovým předchůdcem Miroslavem Vlkem v otázce církevních restitucí léta nenašel společnou řeč.
Možná že tuto věc dokresluje vyjádření vedoucího správy majetku Pražského arcibiskupství Karla Štichy, který řekl, že turistika je například jedním ze směrů, kterým bude katolická církev rozvíjet své podnikání, až získá zpět majetek na základě rozhodnutí vlády o církevních restitucích, a potom s povděkem kvitoval, že církev bude moci vstoupit do turistického ruchu poté, co vláda rozhodla předložený návrh zákona v rámci koaliční dohody odsouhlasit a předložit Poslanecké sněmovně. A tak se možná skutečně dočkáme něčeho podobného, co je běžné v jiných zemích, že se třeba v Čechách bude opět vařit církevní pivo a jezdit na církevních sjezdovkách. Možná že by stálo za povšimnutí a za pozornost, aby nezapadlo jiné vyjádření představitele římskokatolické církve pražského arcibiskupa Dominika Duky, který sdělil žoviálně veřejnosti, že to nebude římskokatolická církev v Čechách, která bude tento majetek spravovat, ale že vlastnická práva k takto velkoryse vládou darovanému majetku bude spravovat přímo Vatikán.
Možná že v této replice stojí za povšimnutí právě jedno z ustanovení navrhovaného zákona, kde se hovoří o tom, že nikoliv jenom tradičně vyčítané a výčtem stanovené taxativně takzvané křivdy, které byly páchány na majetku církvím v letech, která zákonem byla prohlášena za opovrženíhodná, patří také hned na prvém místě v § 5 písm. a) tento text: "odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy". Nechci tady v této souvislosti citovat historický výčet skutečností a také toho, zda církev spravovala reálně svůj majetek, nebo ne. Možná je třeba oněch téměř 135 mld. dát právě do kontextu se současnou hospodářskou situací a s tím, jak se vláda na jedné straně snaží šetřit a na druhé straně se chystá zatěžovat občany další daní a dalším zpoplatněním jejich příjmů, aby mohla saturovat majetek organizacím, které z velké části tento majetek nikdy nespravovaly a pouze měly v držbě nebo ve správě a který ani po formální stránce nebyl církvím v podstatě odňat. ***