(13.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane poslanče. Nyní slovo dostane pan poslanec Miroslav Svoboda. Prosím.
Poslanec Miroslav Svoboda: Děkuji za slovo, paní místopředsedkyně. Vážená paní místopředsedkyně vlády, vážené kolegyně, kolegové, dovolte, abych i já přispěl svým příspěvkem k tomuto tématu.
Vláda nám předložila návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Podle návrhu zákona, který vychází z loňské dohody tří vládních stran se 17 českými církvemi, má stát vyplatit těmto církvím od roku 2013 za 30 let 59 mld. korun. To tady řeklo již mnoho mých předřečníků. V úvahu je samozřejmě také brána nebo uvažována inflace, která tuto částku může zdvojnásobit, popřípadě až ztrojnásobit, proto opět není částka nová, když se bavíme až o horní hranici 135 mld.
Církve mají dostat zpět 56 % majetku, o který přišly za minulého režimu. Cílem majetkového vyrovnání je sice i ukončení státního financování církví. Přechodné období před odstřihnutím financování církví od státního rozpočtu by podle dohodnutých předpokladů mělo začít v roce 2013 a mělo trvat 17 let. To vše má být ale odstartováno v době, kdy se vláda údajně snaží šetřit, kde se dá, na důchodech, na zdravotně postižených a tak dále. Jak křesťanské!
Hlasování o církevních restitucích prý bylo nakonec ve Strakově akademii jednomyslné. Pro církevní restituce zvedli ruku i ministři za Věci veřejné, kteří s podporou samozřejmě dříve váhali, jak jsme byli svědky z mediálních výstupů. Ale nakonec prý uvěřili zárukám premiéra Nečase, že finanční účast nebude mít nepříznivý dopad na občany.
Není stále jasné, odkud státní kasa vezme po dobu 30 let 2 mld. korun ročně na platby církvím v současné nejednoduché ekonomické situaci. Tady kolega z TOP 09 říká z progresivního zdanění. Je vidět, že dochází k určitému polepšení v myšlení právě pravicových koaličních stran, tak jen doufám, že dojde i k legislativním naplnění. Děkuji za poznámku, pane kolego.
Já se jenom bojím, že se tomu tak nestane. Jinými slovy, jak říkával v těchto lavicích nebo u tohoto pultu Miloš Zeman, že to spíš bude zase otázka horních, respektive spodních 10 mil. Církve na těchto požadavcích ale stále trvají. Opět zdůrazňuji: Ó, jak křesťanské! Vždyť i ministr financí prohlásil, že nemůže garantovat, že se tam či onde nebudou snižovat výdaje, ale údajně se podle něho nebudou snižovat na úkor peněz, které budou právě vypláceny církvím. Navíc, opravdu bude převod církevního majetku a nakládání s ním transparentní? Proč tedy není výčet tohoto majetku?
Také většina občanů České republiky, jak tady již bylo řečeno, a to je přes 70 %, si myslí, že stát by v tuto těžkou dobu neměl církvím tento majetek či tuto náhradu vyplácet. Jsou slyšet i takové hlasy, které tvrdí: "Církev by se měla stydět, jestli si to v tak pro lidi obtížné době nárokuje, tedy pokud jí o lidi vůbec jde." Mohla by udělat i gesto, ale bohužel jsme tady již dlouho, takže není předpoklad, nebo respektive tímto optimismem tady asi trpí málokdo, respektive nikdo.
Podle prezidenta Václava Klause ale z debaty o majetkovém vyrovnání s církvemi zmizela kvůli mediálnímu a politickému balastu racionální podstata. S tím by se dalo souhlasit, avšak k tomu, aby se do debaty ona racionální podstata vrátila, by bylo dobré být poučeni objektivními renomovanými historiky, například Historického ústavu Akademie věd České republiky. Církevní majetek je už vlastně záležitost prvotního působení církve. Už v prvních křesťanských obcích byly ekonomické poměry nastaveny tak, že už první křesťané dávali svůj majetek do společného, a už z tohoto se vytváří základ pro materiální fungování církve. Tedy už v počátku existence církve, můžeme mluvit o prvním století, se začíná vytvářet zárodek církevního majetku.
O způsobech jeho nabytí bychom mohli vést sáhodlouhé diskuse. Samozřejmě tím rozhodujícím impulsem je pak uznání křesťanství jako římského náboženství ediktem z roku 313. Pak samozřejmě dochází k dalšímu provazování církve a státu, z čehož samozřejmě plyne i získávání daleko většího církevního majetku a také moci, a nakonec pan vzniká i zárodek Vatikánu. Jde tedy především o majetek církve římskokatolické. V celé debatě jsou pak také její hlasy nejvíce slyšet, vždyť v jejím případě jde v rámci restitucí o částku v nominální hodnotě 47 mld. 200 mil. korun.
Dá se říci, že ono získávání církevního majetku historicky hodně souvisí s politickými poměry, s charakterem vztahů církve a státu. V dobách velice příznivých vztahů dochází k posilování církevního vlivu i majetku. Typická byla doba Přemysla Otakara II. a doba Karla IV. První velký zlom v historii nakládání s církevním majetkem, kdy se majetek přesouvá do rukou aristokracie, je doba husitství. Druhý zlom přichází v době vlády Josefa II. Jeho snahou je také zefektivnit církevní správu, takže síť farností, která vzniká v době Josefa II., v podstatě funguje až do současnosti. A tyto farnosti byly dotovány právě z takzvaného fondu Náboženské matice. Dá se říci, že tím církev přichází o pozici tohoto zcela suverénního vlastníka. Kdybychom hovořili o ostatních církvích, tak dohromady vznikly z tohoto majetku, který je teď předmětem diskusí, asi 2 %, takže je vidět, že tím rozhodujícím hráčem a rozhodujícím ekonomickým vlastníkem byla vždy římskokatolická církev.
Co se týče ostatních křesťanských církví, tak tam dochází k velkému rozvoji právě v době po Josefu II., po vydání tolerančního patentu. K plnému rozvoji pak dochází v době Československé republiky, kdy se ona reformační tradice stává nosnou tradicí nově vzniklého státu. Je to doba, kdy se vznikem samostatného československého státu vznikají nové církevní instituce například Československá církev husitská.
Při úvahách o tom, co bude s restituovaným majetkem, bychom se měli poučit z historie. Za tím účelem by mohl být vytvořen určitý veřejnoprávní fond, z něhož by činnost církve byla financována, a to například v oblasti vzdělávání, zdravotní a sociální péče či památkové péče.
V souvislosti s předkládaným zákonem je důvodná obava, že by církevní restituce, jak už tady také bylo řečeno, šly v čase až před rok 1948 a k revizi pozemkové reformy z roku 1946, dokonce až do doby první republiky a k revizi pozemkové reformy z roku 1919, či dokonce Rakouska-Uherska za císaře Josefa II. Problém také je, že v mnoha případech církev nebyla přímo vlastníkem majetku, ale jeho uživatelem či jeho správcem. Proto součástí předlohy by nutně měl být soupis předmětného majetku. Musíme si však uvědomit a přiznat, že není možné do detailu zkoumat všechny křivdy, které se staly v minulosti, a není ani možné se vždy dopátrat původních vlastníků. Nelze se ani do detailů dopátrat toho, nakolik církve převedly v dávné minulosti na stát majetky pod tlakem a nakolik výměnou za trvalé zabezpečení ze státního rozpočtu. Ačkoliv křivdy se mají napravovat, je potřeba se vyvarovat toho, aby to nebylo za cenu křivd nových.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane poslanče. Dříve než přistoupí k mikrofonu další řádně přihlášený řečník, tak vás chci ještě seznámit s jednou omluvou. Omlouvá se do konce dnešního jednacího dne paní poslankyně Ivana Weberová.
A nyní prosím pana poslance Skopala, aby se ujal slova.
Poslanec Ladislav Skopal: Děkuji. Paní předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, spravedlnost by měla zůstat spravedlností a měla by být pro všechny stejná. Spravedlnost je totiž jenom jedna. Chtít dosáhnout spravedlnosti stoprocentní v každém případě by bylo velmi, velmi naivní, ale rozhodně bychom se měli všichni společně pokusit o naplnění spravedlnosti optimální měrou. ***