(11.40 hodin)
(pokračuje Hašek)
Je tady celá řada otázek, na které vláda buď dluží odpověď, nebo na které představitelé této nebo jedné z minulých vlád, neboť tento návrh je velmi podobný návrhu Topolánkovy vlády, nedokázali uspokojivě odpovědět. Například jsme nezaznamenali žádné přesvědčivé vysvětlení ze strany vlády, jaký konkrétní soupis církevního majetku byl využit pro nastavení parametrů vyrovnání s církvemi.
Já si v této souvislosti vybavuji rozhovor bývalého náměstka kultury jedné z bývalých vlád, konkrétně pana Talíře, který na způsob, jakým k ocenění majetku došlo, do písmene řekl: "Od samého začátku bylo jasné, že nemůže jít o výčtový zákon, ale že to bude ocenění politickou dohodou." Já jsem nezaznamenal, že by někdo z politiků současné vládní koalice tento způsob určení výše zásadním způsobem zpochybnil. Mimochodem, ten samý pan náměstek, tehdejší náměstek na Ministerstvu kultury, v dobré víře dodal, že hlavní slovo při vytváření tohoto soupisu pro politickou dohodu neměli představitelé státních institucí nebo například pozemkového fondu, ale zástupci a ekonomové jednotlivých církví.
Zároveň není zcela jasné, jak bylo prokázáno, že majetek, který má být nyní církvím navracen, byl skutečně církevní, a nikoliv veřejný. Existuje celá řada právních analýz, které říkají, že církevní majetek, jehož vyrovnání dnes řešíme, nebyl v pravém slova smyslu církevní, a jediným argumentem je tvrzení církví, že to není pravda. Velmi relevantní právní názory například tvrdí, že uvažovaný majetek na vrácení byl již v dobách rakousko-uherské monarchie považován za majetek veřejný. Sice vlastněný a užívaný církví, ale nakládání s ním, jeho zcizení nebo zatížení bylo vždy ze strany státu přísně kontrolováno a regulováno. Tuto právní úpravu z rakousko-uherského práva recipovala v nezměněné podobě i Československá republika. Majetek obhospodařovaný církví a výnosy z něj mohly být užity jenom v zákonem specifikovaných způsobech - k zajištění úkolů bohoslužebných, pastoračních, dobročinných, školských a administrativních. Tolik krátká historická reminiscence. Teď už zpět ke konkrétnímu návrhu, o kterém jednáme.
Tento zákon bohužel je napsán jako zákon nespravedlivý a vybočující zcela z dosavadní filozofie restituční legislativy, která byla přijata v Československu a posléze v České republice po roce 1989. Premisou dosavadní restituční legislativy byla totiž vždy částečná - a já znovu zdůrazňuji, částečná - náprava křivd a jejich odškodnění za dobu od 25. února 1948, do 17. listopadu 1989. Navržený zákon fakticky restituční období významně zpochybňuje a prolamuje restituční lhůty před 25. únorem 1948, protože předmětem navracení a náhrad je majetek, který přešel na československý stát na základě Masarykovy pozemkové reformy z roku 1919 a její revize, která byla provedena ještě před komunistickým převratem v roce 1947.
Zdůraznil jsem slovo částečná, protože návrh vyrovnání se s církvemi v předloženém pojetí předpokládá a při výpočtu náhrad vychází z toho, že se vyrovnává téměř 100 % tzv. odebraného církevního majetku. To je, dámy a pánové, velmi významný průlom v dosavadní filozofii restituční legislativy v České republice jako celku. Navíc, církve a řády by tak byly jedinou nefyzickou osobou, které bylo možno restituovat, protože dosavadní pojetí umožnilo restituci toliko fyzickým osobám. Restituční proces vůči fyzickým osobám předpokládal odstranění a zmírnění některých majetkových křivd. Téměř plné vyrovnání majetku církví by tak mohlo být precedentem pro domáhání se rovného postavení i dalších fyzických restituentů a otevření celé řady nových soudních sporů týkajících se jinak dosud odmítaných restitucí nefyzickým osobám.
Zákon vnáší do českého právního řádu významnou nerovnost před zákonem mezi restitucí církví a náboženských společností v porovnání s restitucí fyzických osob. Fyzickým osobám byly navráceny pouze některé majetky a bylo poskytnuto pouze částečné odškodnění na základě konkrétně prokázaných skutečností. Odškodnění, které zákon navrhuje, je nejenom za hranicí obvyklou u dosud prováděných restitucí, ale církvím přiznává majetek mnohem vyšší.
A teď prosím poslouchejte, v čem tkví tento argument. Zákon přiznává církvím náhradu za zhruba 72 tis. hektarů zemědělské půdy a 181 tis. hektarů lesní půdy. Podle historických pramenů samotné církve přihlásily do pozemkové reformy v roce 1919 58 tis. hektarů zemědělské půdy a 178 tis. hektarů půdy lesní. S trochou nadsázky se tak dá říct, že se nyní nebudou napravovat pouze křivdy za Klementa Gottwalda, ale s vysokou pravděpodobností i za Tomáše Masaryka. Přičemž v tomto případě by se mohlo jednat i o možné prolomení Benešových dekretů.
Připomenu, že dokonce v původním návrhu, který byl předmětem legislativního posuzování, existoval explicitní paragraf, který měl řešit dosud živou, neuzavřenou soudní kauzu týkající se restituce jednoho z náboženských řádů. Upozorňuji, že se jedná o poměrně rozsáhlé majetky, které by mohly prolomit i hranici 25. února 1948. Jenom pro ilustraci: například u řádu německých rytířů se jedná o rozsáhlý majetek na severní Moravě zahrnující 28 tis. hektarů lesů, 6 000 hektarů zemědělské půdy, hrady Sovinec, Bouzov, Lázně Karlova Studánka a o to vše se neúspěšně domáhá řád soudně už od roku 1996.
Kde spatřuji další velkou nespravedlnost tohoto návrhu, je rozpor mezi dosavadním přístupem k ostatním restituentům a přístupem k církvím v oblasti ocenění. Zatímco fyzickým osobám byl a je dodnes restituční nárok a nárok na odškodnění stanoven podle konkrétního oceňovacího předpisu z roku 1990, kdy se za výchozí stav se bere skutečnost ke dni odnětí majetku, církvím a náboženským společnostem se majetek i nárok na náhradu počítá podle současných tržních cen. Při stanovení hodnoty majetku církví byly účelově použity ceny zemědělské půdy a lesů, které neodpovídají ani současné tržní realitě, a církve jsou tak z neznámých a neobjasněných důvodů z veřejných peněz fakticky přepláceny. Metr čtvereční zemědělské půdy je v návrhu oceněn na 44 korun 48 haléřů. Reálná průměrná cena zemědělské půdy se pohybuje v České republice podle bonity od 6 do 13 korun. Myslím, že pokud by stát navrhl výkup zemědělských pozemků za tyto ceny, nejen český sedlák a farmář by své řemeslo pověsil na hřebík, své pozemky za tyto ceny prodal státu a odjel si užívat získané prostředky někam do teplých krajin. Stejně tak lesní pozemky byly oceněny cenou 27 korun 74 haléřů, zatímco podle studie Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky se jejich průměrná cena v České republice pohybuje kolem 11 korun 26 haléřů.
Aby bylo jasno, o jak velké rozdíly jde, tak základní čísla: Celková kompenzace předpokládaná podle vládního ocenění 134 mld. korun, finanční kompenzace 59 mld. Pokud bychom nezpochybňovali rozsah majetku, který uvádí vládní materiál, za použití tržních reálných cen je nárok 81 mld. korun a finanční kompenzace vychází na nějakých 47 mld. korun. Ono platí v těch celkových číslech, dámy a pánové, že suma sumárum nám tam falíruje nějakých 53 mld. korun v neprospěch státu, tedy v neprospěch daňových poplatníků, v neprospěch občanů České republiky.
Pokud bychom přistoupili k hodnocení majetku metodou, která byla uplatněna a je dodnes uplatňována u fyzických osob, a použili pro církev nejvýhodnější variantu, tak potom by celková kalkulace náhrady byla 65 mld. korun, finanční kompenzace 32. Při variantě reálných restitučních cen klesá celková kompenzace na 30 mld. a finanční kompenzace na 17 mld. korun.
Pokud tedy současná vláda navrhuje, že stát církvím vrátí 56 % zabavených budov, pozemků a lesů a 59 mld. korun jim bude splácet 30 let, tak pak, dámy a pánové, tady existuje vážná obava, že toto vyrovnání je celkově nadhodnoceno, a to o desítky miliard korun, které se prostě vláda rozhodla církvím věnovat. ***