(10.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
"Strana Věci veřejné," cituji stále Radka Johna, "na základě analýzy katastrofální ekonomické situace České republiky a vůle jejích obyvatel nabízí kompromisní řešení vycházející ze stejné filozofie jako u ostatních majetkových křivd: Ne vše dokážeme nahradit. Pokusme se historické křivdy alespoň zmírnit. Vraťme církvím ukradené kostely a fary, kromě katedrály sv. Víta zainvestované panovníkem, tedy světskou mocí. Zbývající majetek církví, polnosti a lesy, převeďme obcím a státu sužovanému ekonomickou krizí. Státní rozpočet tak bude posílen o majetek v hodnotě 80 miliard a církve prokážou svoji solidaritu s obyvateli ČR, z jejichž kapes byly po listopadu 1989 vyplaceny na fungování církví desítky miliard."
Za zmínku stojí i jeho následující slova: "Přijetí našeho návrhu na zmírnění majetkových křivd církví tedy přinese snížení katastrofálního schodku veřejných rozpočtů o 80 miliard a současně umožní církvím solidaritu s obyvateli ČR sužovanými státním dluhem ve výši jeden bilion dvě stě miliard korun. To vše výměnou za odluku církví od státu, po které volají."
Dámy a pánové, nevím, jak se dnes zachová reprezentace Věcí veřejných, i když jsme tu určitý signál už zaznamenali. Možná nám někdo z její reprezentace připomene ono známé "jen idiot nemění své názory" a Radek John k tomu pak lakonicky možná dodá, že kromě komunistů může vyzrát každý. Možná jim však nebude cizí názor, že jedinou funkcí demokraticky zvoleného parlamentu má být přijímání zákonů, které jsou v souladu s obecnou vůlí, tedy obecným zájmem lidu, který má každá svrchovaná státní moc prosazovat. Je ovšem nejisté, od jakého bodu můžeme mluvit o existenci demokracie, tj. od jakého procenta aktivních a pasivních občanů. Sama existence parlamentu pak o tom jen málo vypovídá, zejména v době, kdy vztah mezi občany a těmi, kdo dnes v ČR vládnou, je značně rozporuplný.
"Všechny řeči o tom, jak je třeba jít blíž k lidem a pak bude všechno skvělé," prohlásil svého času liberální odpůrce referenda Vojtěch Cepl, "považuji za hloupé fráze, nebo v lepším případě za omyl. Vývoj jde naopak k tomu, že hlas lidu je u nás stále více manipulován médii, různými zájmovými skupinami, všemožnými skrytými přesvědčovateli a hlavně penězi." Jde nepochybně o empirický popis a otázkou je, zda může být východiskem k interpretaci naší ústavy. Naše pozornost by se pak soustředila pouze na mocenské aspekty ústavy, nikoliv na její zdroj, kterým by měl být svrchovaný lid.
Dámy a pánové, není žádným tajemstvím, že v posledních 22 letech si majetek státu a peníze občanů rozebíraly, tunelovaly a mnohdy otevřeně rozkrádaly svérázné skupiny vyvolených. A tak se stalo, že ČR je nyní značně sužována až neuvěřitelným státním dluhem ve výši jeden bilion pět set miliard korun, přičemž roční úrok představuje přibližně 90 miliard korun. Když se nyní k těm svérázným skupinám zájemců o státní majetek přiřadili i nejrůznější církevní preláti a lobbisté, nenazývejme to majetkovým vyrovnáním státu s církvemi. Je třeba otevřeně přiznat povahu tohoto kšeftu s tím, že jde o dohodu vybraných 17 církví se třemi stranami vládní koalice. To ovšem znamená, že většina, která to zaplatí, byla či bude zcela nedemokraticky zbavena svého práva spolurozhodovat.
A právě v této souvislosti chci připomenout věty kardinála Františka Tomáška pronesené v katedrále sv. Víta při děkovné bohoslužbě za svatořečení Anežky Přemyslovny dne 25. listopadu 1989. "V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v našich zemích jsem já i katolická církev na straně národa. Nikdo z nás by neměl zůstat stranou, když jde o lepší budoucnost národa. Prosím vás, abyste v tyto dny spojovali odvahu s moudrostí a odmítali cestu násilí." O měsíc později, 23. prosince 1989, v souvislosti s případnými majetkovými požadavky katolické církve kardinál Tomášek prohlásil: "O tom se zatím nejedná a ani se to neplánuje. Doufáme však, že ze strany státní správy bude větší otevřenost a že pro církevní činnost poskytne stát širší možnosti." Konkrétním výrazem jeho požadavku bylo jednání místopředsedy vlády Československé socialistické republiky Josefa Hromádky ve Vatikánu, jehož výsledkem bylo nastoupení cesty k rychlému obsazení dlouhodobě uvolněných biskupských stolců římskokatolických diecézí. Byla to nepochybně jasná reakce na to, že po únoru 1948 došlo k fatálnímu střetu římskokatolického kléru a Vatikánu s československým státem.
"Léta pronásledování nebyla jen zkouškou, v níž církev obstála," napsal pak 7. března 1991 Tomáš Halík, "ale také trestem za minulé selhání a příležitostí k pokání, očistě a zrání. Ani církev nemůže vystoupit v roli neposkvrněného proroka." Cituji stále jeho slova. "Má-li církev napomoci k obnově národa," dodal Tomáš Halík, "musí sama poctivě usilovat o vlastní obnovu a očistu jako církev činící pokání." V této snaze o uzdravení minulosti položil Tomáš Halík důraz i na to, aby se katolická církev poctivě a kajícně, ač to prý bude velmi bolestné, znovu vrátila k problému upálení církevního reformátora mistra Jana Husa, tím spíš, že to znovu nastolil sám papež, a pobělohorské násilné rekatolizaci Čech, o které mluvil již kardinál Beran.
Je ovšem skutečností, že v rámci majetkového převratu, a to na základě výčtového zákona č. 298/1990 Sb., a jeho novely č. 338/1991 Sb., které přijalo Federální shromáždění ČSFR, byl přece jenom předán jistý majetek řeholním řádům, kongregacím a Olomouckému arcibiskupství, celkově 170 objektů. Právě v době projednávání těchto zákonů, živě si na to vzpomínám, padla následující slova kardinála Františka Tomáška: "Je to poslední nárok, který církve vznášejí." "Budeme muset být solidární s lidmi," dodal k tomu 10. března 1991 tehdejší provinciál dominikánského řádu Dominik Duka, "kteří budou mít hluboko do kapsy, kteří budou hledat práci, ztrácet naději." Zároveň však označil navrácení některých objektů jako první krok. ***