(10.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
A stejně je to podle mě s Václavem Havlem. I on zakládá mou sebeúctu. On napsal dopis Husákovi v době, kdy život tady byl naprosto nedůstojný a museli jsme se stydět před venkem, před sebou, že tady takto žijeme, tak on se tomu prostě postavil se všemi riziky! To zakládá dnes mou sebeúctu.
A kdysi jsem stál v Ostravě u Dolu Jeremenko, to nikdy nezapomenu, ten zážitek hrozně zvláštní. Stál jsem tam na autobusové zastávce v pět ráno, kolem byli samí horníci, bylo tam úplné ticho, jako vždycky takhle bylo v pět ráno na zastávce, kde stojí 30 lidí, a v tom tichu jeden horník řekl: A protože je celý národ posraný, tak musí být Havel zavřený! Nikdo na to neřekl ani slovo. Ale chci tím říci, že to není jenom věc elit nějakých. Byl to názor lidí.
Tenhle člověk nás zachraňuje ve chvíli, kdy se za sebe stydíme! Proto budu dnes hlasovat za uznání a za ten zákon.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji panu místopředsedovi. Řádně přihlášený je pan poslanec František Bublan. Dále se hlásí z místa paní poslankyně Zdena Horníková.
Poslanec František Bublan: Děkuji, paní místopředsedkyně. Dámy a pánové, dovolte mi také několik poznámek k tomuto zákonu. Je to jednovětý deklaratorní zákon konstatující, že Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii a stejně se vší pravděpodobností bude touto Sněmovnou schválen. Já sám podpořím tento zákon, nemám s tím žádný problém ani nechci navrhovat nějaké prodlužování projednávání tohoto zákona. Nicméně dovolím si ještě několik poznámek. Myslím si, že by tady zaznít měly.
Ta první poznámka se týká námitky, že takový zákon jde proti přirozenosti Václava Havla a že on by si určitě nepřál, aby jeho odkaz byl ztvárněn takovou formou, a tato námitka může být i pravdivá. Neumím to posoudit. Nicméně tento zákon není pouze vyjádřením vděčnosti. Je to zákon pro nás a možná i pro naše potomky. Takže možná taková ta zásluhovost, která zde byla zmíněna v úvodním slově, já bych ji moc nepřeceňoval, spíše bych dbal na ten odkaz.
Druhá poznámka se musí dotknout našeho vztahu k Václavu Havlovi. Bude taková možná trošku vůči nám sebekritická. Protože není žádným tajemstvím, že mnoho z nás, a to napříč politickým spektrem, skutečně napříč, možná ještě silněji někdy z té pravé části politického spektra, mělo k Václavu Havlovi velmi kritický vztah. Často byl vyjadřován dost posměšně. Nemusím zde připomínat zesměšňování jeho hesla. Často byl také kritizován i v době, kdy už nebyl prezidentem, kdy se soustředil na aktivity kolem Fóra 2000. Byly kritizovány osobnosti, které on zval na tyto konference, zpochybňována jejich politická příslušnost a podobně. A v době, kdy už nebyl prezidentem, on sám velmi cítil takový tlak na to, aby se utlumila jeho činnost nebo jeho osobnost. Já jsem měl možnost s ním mluvit v těch letech a byl trošku z toho takový zklamaný, že když už odešel z té funkce, tak jako kdyby se chtělo rychle na něho zapomenout. Je to určitý paradox, že mnoho z těch kritiků a možná i odpůrců Václava Havla dneska zvedne pro tento zákon ruku, ale takové paradoxy tvoří dějiny. I to se stává.
Třetí poznámka je taková trošku orwellovská. Já jsem si ji přečetl v jenom internetovém příspěvku, kde autor mluví o tom, že skutečnost, že tento zákon navrhuje tato vláda, která má minimální podporu veřejnosti, může navozovat otázku, zda tomu skutečně tak bylo, že se Václav Havel zasloužil o svobodu a demokracii, anebo dokonce zda Václav Havel skutečně žil. To je samozřejmě velmi silně přitažené vyjádření, ale může to skrývat jedno velké nebezpečí. To nebezpečí tkví v tom, že jako bychom se snažili uzavřít život a dílo Václava Havla do nějaké jednoduché teze, do černobílého obrazu nebo do nějaké ideologické definice.
A poslední poznámka se týká textu tohoto jednovětého zákona. Mně osobně by se lépe líbilo, kdyby v kontextu byla vyjádřena skutečnost, že Václav Havel se zasloužil o naplňování lidských práv. Svoboda, demokracie a lidská práva jsou v sobě navzájem obsaženy a propojeny a dovolím si tvrdit, že lidská práva byla pro Václava Havla obsažnějším a hlubším motivem jeho činnosti, navíc se jim věnoval větší část svého života. Pod pojmem svoboda si může někdo představit friedmanovské pojetí tržní ekonomiky, někdo zase spíše osvobození od útlaku, od hladu a bídy, od strachu, od lži a násilí. A Václavu Havlovi bylo bližší to druhé. A naplňování této svobody je stále ještě před námi.
Václav Havel se nemůže ztotožnit s idejemi jednotlivých politických stran v této Sněmovně. Nikdo z nás si jej nemůže přivlastnit - on se totiž nikam nevejde. Přivlastněme si alespoň jeho myšlenky a podpořme tento zákon s vědomím určité otevřenosti, abychom tímto zákonem kapitolu Václava Havla neuzavřeli, ale nabídli lidem jeho odkaz k přemýšlení a k vlastnímu posouzení.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji panu poslanci Bublanovi. Teď tady mám přihlášku paní poslankyně Horníkové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Zdeňka Horníková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem si připravila takové kratičké zamyšlení do historie. A vlastně i pan kolega Filip zde říkal, že věc, kterou dnes projednáváme, je jednak otázkou rozhodnutí Parlamentu a možná velmi dlouhou věcí k zamyšlení u historiků. Já mám takové kratičké zamyšlení do historie.
Ocenění zásluh československých prezidentů je možné považovat již za určitou tradici, která byla založena přijetím tří zákonů. Zákona o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka o stát u příležitosti jeho 80. narozenin v únoru 1930, zákona o zásluhách Štefánika z roku 1990, který byl přijat ve Federálním shromáždění, zákon o zásluhách Edvarda Beneše v roce 2004, známý jako lex Beneš. Zákon o zásluhách Tomáše Garrigua Masaryka byl výjimečný tím, že Masaryk ještě žil. Ocenění bylo též spojeno s finanční částkou na dar k jeho narozeninám a to bylo kritizováno daleko víc než samotný zákon. Nicméně dobrovolně se zákon považoval za svého druhu vyznamenání. Již tehdy se ukázalo, že v takových debatách nejde jen o osobu jako takovou, ale o myšlenky, které symbolizuje, a to by mělo být hlavní historickou paralelou, kterou bychom si mohli z historie vzít. Právě tato úvaha by měla vést k rozhodnutí o přijetí tohoto zákona. ***