(20.50 hodin)
(pokračuje Holík)
Odbočím zase. Opakovaně jsem se setkal s tím, že jsme přijeli do domácnosti a od vstupu do dveří celý náš zásah si rodina nahrávala na videokameru. I takové případy již jsem zažil. Bylo to sice jenom dvakrát, ale zažil jsem to. Uznejte, že za takových podmínek se nedělá zrovna dobře. Každý zákrok, už jenom napíchnutí žíly, abychom mohli podat léky nebo infuzi, přece jenom je to další stres, který přistupuje k těm stresům, které vyplývají už z vlastní činnosti.
Za další. Tento lékař musí zvládnout všechny odbornosti, se kterými se může venku setkat. Neříkám že do hloubky, ale musí umět reagovat na všechny situace, které ho mohou venku potkat. Na základě výzvy vyjíždí k nějaké příhodě, kterou popisují laici, a až na místě zjišťuje, co přesně se stalo, o co přesně jde, a musí adekvátním způsobem zahájit činnost, poskytnout první neodkladnou nemocniční lékařskou pomoc, není to laická pomoc. To znamená, pomoc musí být adekvátní už z toho důvodu, že právní povědomí v současné době je na tak vysoké úrovni, že jakékoliv pochybení samozřejmě automaticky nese minimálně stížnost, ne-li další kroky směřující k tomu, aby byla dosažena nějaká finanční kompenzace. Takže to je další moment.
Za další, ta práce je ve dne, v noci, ve světle, ve tmě, v místnostech, venku, v létě samozřejmě za vedra, v zimě klidně ve sněhu. Samozřejmě jakožto lékař teď jenom, jako anesteziolog - intubace na operačním sále, když pacient leží na operačním stole - ono je to sice komplikované vždycky, ale pohodová záležitost. Když ten samý výkon, intubaci, musíte provádět venku, na zemi, nejlépe v kaluži, v blátě a ještě za povzbuzování veřejnosti, která může být někdy rozjařená, na to musí mít člověk nervy a hlavně, musí se s tím vypořádat. Proto když jsem dojednával smlouvy s lékaři z nemocnice, řada lékařů mi řekla: Já bych šel, já bych šel, ale já bych tam asi venku to nezvládl. Ten pocit, že jsem tam sám, ten pocit, že jsem pod kontrolou rodiny nebo veřejnosti, raději ne! Takže v situaci, kdy lékař v nemocnici je finančně stejně hodnocen jako lékař na záchranné službě, myslím si, že lékař na záchranné službě by si zasloužil víc, už jenom na platu. Ale dobře, finanční prostředky jsou takové, jaké jsou. Kraj má jisté možnosti, nemocnice má jisté možnosti, nezasahujme do toho! Ale podpořil bych to, že práce na záchranné službě není práce, na které by člověk zbohatl. To musí dělat člověk z jistého nadšení, ze zájmu, troufám si říct, že z fandovství, a to u všech kategorií pracovníků, ať je to lékař, střední zdravotnický pracovník nebo řidič.
Proto svým nasazením za těchto povětrnostních podmínek - zase, je tam tříčlenná posádka. Máme samozřejmě i dvoučlenné posádky, ale součástí jejich práce je přenesení pacienta. Ano, když je to pacient jaksi normálně rostlý, normálně vážící, je to dobré. Horší je to, když je to pacient jaksi nadstandardní velikosti a musíme se s tím nějak poprat, nejlépe v nějakém paneláku - čtvrté šesté patro, výtah nejede, pomozme si! Jasně, když je úplně nejhůř, máme možnost zavolat hasiče, ale ty také si nemůžeme dovolit volat ke každému výjezdu, aby nám pomohli donést pacienta do sanitky, to by asi také nedopadlo dobře.
Směřuji k tomu, že dochází k opotřebení organismu. Člověk tam nastupuje, já nevím, mladý, plný elánu, samozřejmě zdravý, všechny klouby fungují, páteř funguje. Postupně docházíme do věku 30, 40, 50 let, a najednou se začínají ozývat potíže - a co teď? Dobře, jako lékař na záchrannou službu musí přijít už minimálně s první atestací, jinak by nemohl samostatně jezdit na výjezdy. Z toho plyne, že má nějakou odbornost, a pokud je aspoň trošku chytrý, tak si tu svoji odbornost drží, aby až mu fyzický stav nedovolí dále jezdit na záchrance, mohl dělat to, z čeho atestoval. Horší to mají střední zdravotničtí pracovníci, zejména záchranáři, diplomovaní specialisté. Těm zatím není umožněna jiná práce než práce na záchranné službě. Je to také jenom člověk, navíc je to střední zdravotnický pracovník. Pokud je v posádce žena ve smyslu lékaře, lékařky, tak na toho středňáka zůstává daleko víc fyzické práce a dochází k opotřebování organismu. A tento původně mladý člověk po 10, 15, 20 letech na záchrance zjišťuje, že už nemůže - ale co teď? Co teď s ním? Jeho odbornost mu nedovoluje pracovat ani v ambulanci praktického lékaře, ani na nemocničním oddělení a najednou máme tady sociální problém, co má dělat. Má se rekvalifikovat, když celý život pomáhal ostatním a najednou společnost se mu odvděčila tím, že odchází do důchodu řekněme invalidního, ať už plného, nebo částečného? I takové případy máme. Většinou to končí operacemi plotýnek, protože páteř trpí nejvíce.
Takže tady bych se přimlouval za to, aby byla dodatková dovolená alespoň jednoho týdne na rehabilitaci. Zase, ostatní složky integrovaného záchranného systému ji mají. Nic ve zlém. Já vím, nechci se dotknout hasičů. Jsme s nimi na jednom dvoře, vycházíme velice dobře, tak aby se mi to nevrátilo. Ale kolik oni nanosí v takto omezeném počtu ať už těžkých pacientů, nebo jiných předmětů? Když si zavoláme hasiče, aby nám pomohli, přijede jich pět. Ano, oni toho pacienta dopraví. My jsme tam dva nebo tři. Takže to je ten rozdíl. A znovu opakuji, to opotřebení lidského těla je následně velice velké.
Vzpomenul bych ještě odchodné. Bavili jsme se o odchodném. V první fázi byla vůle, následně vůle se vytratila. Odchodné, které v dané situaci není nic moc, co si budeme povídat, ty podmínky tady byly už několikrát řečeny: po dovršení věku 50 let, odsloužení 15 let na záchrance odchodné ve výši jednoho platu, což u středního zdravotnického pracovníka znamená, no, ať má 25 tisíc! To si myslím, že jako poděkování není pro tyto lidi nic moc. To je další věc. Odchodné.
Dodatková dovolená, o tom jsem mluvil. Já si myslím, že pokud nebudeme alespoň trošku se na nás dívat jako na ostatní složky integrovaného záchranného systému, pořád v této společnosti budeme hrát druhé, ne-li třetí housle.
Práce lékaře v nemocnici je od tohoto všeho oproštěna. Tam lékař pracuje v suchu, teple, v pohodě, a teď musím říct, protože, znovu říkám, pracuji tam: Když se něco nedaří mně jako lékaři na oddělení, mám za sebou dalšího kolegu, mám za sebou primáře, mám za sebou lékaře dalších odborností. Takže tady psychická zátěž je daleko menší než u lékaře tam venku na ulici, který situaci musí vyřešit sám a ještě tak, aby si zdůvodnil, že postupoval tak, nebo tak.
Čas už mi asi nedovolí třeba nějaké konkrétní věci. Prostě práce na záchranné službě bez toho, že by člověk byl jistým fandou a nadšencem, tak se dělat nedá. Proto také, a už budu muset končit, práce na záchranné službě pro lékaře - navíc po něm teď chceme atestaci z urgentní medicíny, takže musí mít atestaci ze základního oboru plus atestaci z urgentní medicíny. To jsou v podstatě už dvě atestace. Lékař v nemocnici se dvěma atestacemi už dělá nějaké vedoucí místo. Myslím si, že nároky kladené na lékaře jsou opravdu velké.
Bojím se jedné věci, a teď už opravdu budu končit. Toho se bojím, že když jsme začínali, byla to taková v té době okřídlená věta, vysunuli jsme lékařskou péči se všemi přístroji, léky a pomocnými zařízeními z nemocnice k pacientovi ven. Samozřejmě, je to model náš, je to model evropský - myslím si a bojím se toho, nebo bojím se toho, samozřejmě pokud se nastaví jiná pravidla, zase to bude fungovat. V Americe mají jiný model. Tam mají model paramediků. To znamená, lékař nejezdí v sanitce, nejezdí na místa zásahu. Jezdí tam vyškolení záchranáři. Určitě sledujete americké filmy, a vždycky se musím usmívat trošku tomu, že přijede sanitka a jediné, co udělá, naloží pacienta na nosítka, dá mu kyslíkovou masku na nos a rychle jedeme. Náš postup byl zcela opačný. Přijet na místo a pracovat na místě. Ne vždy to lidé chápali. Opakovaně se mi stávalo, že bouchali na sanitku, tak už jeďte, tak už jeďte. Ale vždycky jsem razil teorii: sanitka z místa odjede, až bude pacient zajištěn. Nemá cenu spěchat s nezajištěným pacientem a za jízdy se toho v sanitce moc neudělá.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Pane poslanče, čas vám vypršel.
Poslanec Pavel Holík: Děkuji. A to jsem měl ještě několik případů, kterými bych konkretizoval, jaká lahůdka je práce na záchrance.
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: Bylo by to určitě krásné, ale bohužel.
Poslanec Pavel Holík: To můžu říct potom osobně. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: A dále vystoupí pan poslanec Ladislav Velebný. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ladislav Velebný: Děkuji za slovo, vážená paní předsedající. Mé vystoupení bude svým způsobem k bodu 89, sněmovní tisk 315.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení přítomní i ostatní nepřítomní ministři vlády, projednáváme a budeme ještě projednávat celý balík zákonů, které nám vrátil Senát Parlamentu České republiky. V podstatě bychom se nyní měli bavit o jednotlivých konkrétních tiscích od reformy penzijního systému přes pomoc ve hmotné nouzi, daň z přidané hodnoty až po zákoník práce. K některým těmto předpisům bych rád ještě vystoupil a řekl více, ale nyní bych chtěl poznamenat několik poněkud obecnějších myšlenek. ***