(14.30 hodin)
(pokračuje Emmerová)

Mám sousedku, která měla hnisání palce u nohy. To bývá celkem častá záležitost. A protože byla podrobena ambulantní péči, tak se u mě jednou zastavila a říkala mi: Představ si, že ten palec ještě nemám zahojený a už mě stál - já vám teď přesně neřeknu, kolik, ale hodně - několik tisíc. Protože prostě se odstranila alespoň ta regulace, že pro jeden chorobný stav, který je v ambulantní péči ošetřován, se bude platit jakýsi vstupní poplatek a případně výstupní, ale že se to nebude platit každý den, když jde na převaz. Pravda, argumentuje se tím, že to viděl lékař, a tím, že na ni sáhl a možná jí podal ruku, a jinak to dělala sestra. Tak ten má právě nárok opět na ten poplatek. Říkala mi i jiné případy, se kterými se setkávala v ambulanci u chirurga na poliklinice, který považuji za naprosto nestoudný a mělo by se v tomto smyslu něco udělat.

Chci říci, že tedy zmínka o seniorech je v našich podmínkách provázena jakousi hořkou příchutí. Prostě jsou to lidi, kvůli kterým se musí udělat zdravotní reforma, musí se zvýšit DPH, požívají nákladnou zdravotní péči atd., atd. Já vím, že si říkáte no jo, no tak vždyť ty už taky nejsi mladá, tak proto o tom mluvíš. Ale to není ten důvod. Ten důvod je takový, že i vy budete jednou v podobném věku, a ještě pokročilejším jistě. Ale tady jde o to, jaká je atmosféra v této společnosti. (Poslanci se baví mezi sebou.) Že naši předci - já nevím, přátelé, myslíte, že to není pravda, co říkám?

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Paní poslankyně má slovo, nikdo jiný ho nemá a já bych pány poslance, kteří když hovoří, neberou ohled na to, že slovo nemají, a mluví příliš hlasitě, požádala, aby tak nečinili.

 

Poslankyně Milada Emmerová: Děkuji, já už skončím, protože i tohle chování tady mě přesvědčuje o tom, že morálka v této společnosti je špatná a že mladí lidé nejsou ani ochotni naslouchat těmto řečem, protože prostě jim zatím nic neříkají. Já ale myslela, že mají rodiče a prarodiče a že je mají rádi a že snad by to i mohli na ně vztáhnout a cítit to jako nepatřičnost.

Takže to bych chtěla říct. Včera jsem vyslechla, že byl dělaný průzkum - to je jenom tak mezi řádky - průzkum mínění mladých lidí, kdy 44 % z nich se domnívá, že člověk po padesátce by do politiky už jít neměl. Tak si to každý spočítejte, kdy budeme hlásit odchod a půjdeme raději domů atd. To už je každého věc, co bude dělat. Ale v politice prý být nemá. To je podle mě také určitý deficit ve výchově. Protože žádný člověk se bez životních a profesních zkušeností nikdy nestal moudrým. Moudrým se nikdo nenarodí. A právě bychom si měli vážit těch lidí, kteří něco pro tuto společnost udělali, kteří se nějak vyznamenali a stali se určitým vzorem. Ti by rozhodně neměli být na překážku, ale ani ti ostatní, kteří se věnovali nějaké jiné práci.

Takže tolik k tomu, jak chceme nakládat se starší populací. A hlavně musíme přemýšlet o tom, abychom zajistili i to poslední, co je uvedeno v definici zdraví, i tu sociální situaci. A na tu, myslím, se myslí málo. Je potřeba, aby se myslelo na propojení a na zvýšení počtu sociálních zařízení v každém kraji. Děkuji. (Potlesk zleva.)

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji paní poslankyni a zvu k mikrofonu pana poslance Jaroslava Vandase. Prosím ještě jednou pány poslance, kteří mluví nahlas a mají pocit, že se to nerozléhá po síni - mohu je ujistit, že to velmi ruší. Možná právě proto, že jinak je tady docela klid. Děkuji jim za pochopení.

 

Poslanec Jaroslav Vandas: Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, chtěl bych tady říci pár slov k tisku 377, DPH.

Opět máme před sebou novelu zákona o dani z přidané hodnoty. Nevelkou rozsahem, avšak mimořádnou dopadem na životní úroveň občanů naší republiky. Když si přeložíme stručný obsah uvedeného zákona, přijdeme na to, že se jedná o to, čemu se dříve říkalo úprava cen, samozřejmě směrem nahoru. A ještě dříve se tomu říkalo zdražení. Každé zdražení má nějaký důvod. Ten je prostý: jde, zjednodušeně řečeno, o zajištění transferů peněz občanů, i těch nejchudších, do kapes správců penzijních fondů. K tomuto účelu vláda použila starou osvědčenou zkušenost, že daleko lépe se podaří připravit o peníze větší skupina lidí - můžeme říkat podle pana ministra Kalouska neorganizovaná většina - po malých částkách než malá skupina o velké peníze. Asi proto se tak vládní koalice zuřivě brání progresivnímu zdanění mezd v tom nejvyšším pásmu. Argument, že z ekonomických, ale hlavně politických důvodů používají progresivní zdanění téměř všechny vyspělé státy, se snaží eliminovat půvabným výkladem, že 15 % z 10 mil. je více než 15 % z milionu jednoho. Zapomínají, že přímá úměra není progrese.

Při projednávání novely zákona o DPH na rozpočtovém výboru mě zaujala drobná epizoda, která charakterizuje přístup pravice. Když padl dotaz na to, jak bude kompenzován dopad na cenu učebnic, pronesl jeden koaliční poslanec poznámku: tak přestane kouřit. A to je přesně přístup koalice k prosazování reformy. Příště by mohly zaznít poznámky, jak by mohli přestat jíst maso nebo si začít v rodině půjčovat boty. Vždyť už jsme zde slyšeli, že to, že máme všichni boty, je výsadou vysoce rozvinutých států. A těmto radám jsou v protikladu až hysterické reakce na návrh zavést progresivní zdanění.

Když už jsme u těch dětí, bylo pro mě velice tristní zjištění, že v době, kdy blahodárný účinek vládních reforem ještě nepůsobí, nemají rodiče až poloviny dětí ve třídě na to, aby jejich dítě mohlo jet na školní výlet.

Jak se předpokládaná úprava projeví v kapsách občanů, není třeba dále rozvíjet. Člověk jenom žasne nad rozbory dopadů zvýšení základní sazby na konečného spotřebitele. Copak jsou tvůrci těchto rozborů tak naivní, že to tak bude? Nebo pak je jediná možnost, že bychom se vrátili k centrálně řízené ekonomice. Je třeba ale podotknout, že se pozitivně projeví snížení horní sazby daně asi ne u konečných spotřebitelů, ale určitě u výrobců a distributorů alkoholu a cigaret.

Vláda se při tvorbě pseudoreforem často zabývá vývojem za 30, 40 či dokonce 50 let, ale lidé žijí tady a teď. Kdybychom se nějakým strojem času mohli vrátit zpět, asi bychom s lehkým úsměškem sledovali jednání rakouské říšské rady v roce 1911, jak se zabývá například situací v roce 1960. Jsme svědky toho, jak vláda šťastných zítřků se snaží učinit nesnesitelnou přítomnost většině našich obyvatel.

Představitelé vládní koalice při protlačování tzv. reforem často používají argument, že někdo se na někoho musí skládat, a tudíž musí být například člověk bez práce spoluobčanům vděčný. Jsem zvědav, jestli si koalice uvědomuje, že v tomto případě se všichni, i ti nejchudší, skládají na ty s vyššími příjmy, ale především na správce penzijních fondů. Protože už dnes je evidentní, že z druhého pilíře zůstane pouze malý okrasný sloupek, je třeba se ptát, co s novelou zákona, která jeho vznik doprovází. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP