(17.50 hodin)

 

Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu. Je do ní přihlášen pan poslanec Petr Braný. Já ho zvu k jeho vystoupení. Prosím.

 

Poslanec Petr Braný: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, kolegové, členové vlády, já bych přesto žádal pár minut vaší pozornosti, a to z toho důvodu, že potom v podrobné debatě, v podrobné rozpravě, chci předložit návrh na zamítnutí tohoto vládního návrhu.

Jak už zde předeslal pan ministr financí, tak jsme se tím zaobírali naposledy v červnu, ale předtím ještě mnohokrát, jak připomněl zpravodaj. Předložený návrh novely zákona je velice stručný a jednoduchý. Je z věcného hlediska téměř totožný se zněním zákona 348/2010 Sb., který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. t. r. Jak vyplývá z tohoto nálezu Ústavního soudu, je zákonodárci dána lhůta do 31. 12. t. r. k přijetí nové právní úpravy v řádném legislativním procesu, neboť nálezem zrušený zákon se ruší uplynutím dne 31. 12. t. r. Kromě toho Ústavní soud zrušil ustanovení zákona 348/2010 Sb. zavádějící zvláštní srážkovou daň ve výši 50 % na státní podporu stavebního spoření, neboť v tomto rozsahu byl zákon shledán věcně za protiústavní. Tisk číslo 378 tedy tuto zvláštní srážkovou daň již neobsahuje, avšak všechna ostatní v zákoně č. 348/2010 Sb. obsažená ustanovení ano.

Já tady nebudu dávat rozbor toho, co je předkládáno, protože to je všeobecně známo a bylo to dost podrobně komentováno i ve sdělovacích prostředcích, ale přesto si dovolím některé souvislosti a negativa vládního návrhu na úpravu režimu stavebního spoření připomenout.

Je jistě asi skutečností, že pro většinu účastníků je stavební spoření spíše výhodným, státem podporovaným spořicím produktem, kdy po splnění minimální doby spoření pěti či šesti let je možné využít úspory k jakémukoliv účelu, tedy nikoliv pouze na financování bytových potřeb. Tento systém tedy neslouží primárně jen k zajištění bytových potřeb, ale je to i produkt střednědobého či dlouhodobého spoření, jenž v současné době přináší nadstandardní zhodnocení. Stavební spoření tak neplní svoji roli především v tom, že část naspořených peněz není do bydlení investována, avšak daleko užitečnější než omezení státního příspěvku by bylo, kdyby vládní exekutiva přijala motivační programy nejen pro občany, ale i pro stavební spořitelny s tím, aby našetřené peníze vkladatelů do bydlení skutečně šly. Například na výstavbu nájemních bytů.

Dále by vláda měla ocenit samotný fakt, že lidé místo utrácení peněz vytvářejí finanční rezervu, kterou hodlají investovat do bydlení, ať už na stavbu či rekonstrukci bytu, zhruba 10 % z těchto úspor věnují i na studium svých dětí. Ale to jistě není nic nežádoucího, zejména když je malá část úspor ze stavebního spoření užita v jiných druzích spotřeby.

Nelze také přehlédnout další poměrně závažný problém, totiž že existují v systému stavebního spoření tzv. bonusové smlouvy. Ty mají klienti, které stavební spořitelny hlavně od roku 2003 lákaly na lepší úrok, když se zřeknou práva na úvěr a naspoří určitou částku. Pokud totiž projde legislativou vládní návrh na reformu stavebního spoření, zdaní se jim úrokové bonusy za celé období spoření. U starých smluv může srážka dělat i několik tisíc korun. Toto úrokové zvýhodnění ale stavební spořitelny klientům připisují až po ukončení smlouvy. Pod nové zdanění tak spadnou i úrokové bonusy ze všech předchozích let. Bonusových smluv je asi tři čtvrtě milionu, tedy zhruba více než 15 % z téměř pěti milionů smluv.

Je velice pravděpodobné, že kroky navrhované vládou by utlumily celý systém stavebního spoření, neboť stavební spořitelny by zřejmě musely významně omezit poskytování překlenovacích úvěrů. Nemohly by tak již moci konkurovat svými překlenovacími úvěry s nulovou akontací hypotečním úvěrům.

Dalším negativním vlivem vládního návrhu je to, že stavební spořitelny by zřejmě musely chybějící finanční zdroje poptávat na finančním trhu. Je totiž pravděpodobné, že mnozí klienti své úložky u nich stáhnou, resp. neobnoví. Jedná se především o klienty se smlouvou uzavřenou do roku 2003. Ale to by znamenalo velký problém, protože systém stavebního spoření potřebuje spořící klienty, kteří nechtějí v budoucnu úvěr ze stavebního spoření. Z jejich peněz totiž stavební spořitelny půjčky poskytují. V Česku nyní stavební spořitelny potřebují zhruba šest spořících přátelských klientů na jednoho klienta s úvěrem. Zmíněné poptávání chybějících finančních zdrojů na finančním trhu potom může znamenat konkurenci pro stát, který na tomto trhu umisťuje i své dluhopisy, tedy i tlak na zvýšení komerčních úrokových sazeb. To by se samozřejmě negativně dotklo i náročnosti státní dluhové obsluhy.

V této souvislosti nelze také přehlédnout další rizika pro stát. Celkový objem vkladů u stavebních spořitelen činí více než 400 mld. Kč, z toho u smluv uzavřených do konce roku 2003 je to 314 mld. Celkem 244 mld. Kč stavební spořitelny půjčují klientům a přibližně 100 mld. Kč mají investovaných ve státních dluhopisech a více než 40 mld. Kč v hypotečních zástavních listech. Nelze vyloučit, dokonce je to velice pravděpodobné, že zásah do státní podpory by tak neohrozil jen těch přibližně 300 mld. vkladů, ale též oblast dluhopisů a hypotečních zástavních listů, ze kterých by stavební spořitelny musely postupně stáhnout své investice.

Zajímavý je rovněž propočet, který ukazuje, že výdaje státu na stavební spoření jsou ve srovnání s celkovými výdaji rozpočtu pod úrovní roku 1999. Zatímco v roce 1999 činil podíl výdajů na příspěvek ke stavebnímu spoření na celkových výdajích rozpočtu 1,19 %, v roce 2010 je to 1,13 % a nejvyšší byl tento podíl v roce 2004, a to 1,93 %. Státní podporu navíc snižuje trvale inflace. Pokud by měl být příspěvek valorizován na základě inflace, tak podpora 4,5 tisíce Kč v roce 2003 by dnes musela činit 5,3 tisíce Kč.

Nabízí se tedy otázka, zda škody pro stát jsou navrhovanými vládními kroky větší než nabízené přínosy. Vláda svým návrhem v oblasti stavebního spoření zcela ignoruje rovněž budoucí potřeby v oblasti penzijního systému. Mladí lidé dnes zhusta preferují pořízení vlastního bydlení. Není jistě bez zajímavosti, a hlavně je to perspektivně velice důležitý moment, že stavební spoření je tak vlastně propojeno se zajištěním na stáří. Pokud totiž lidé bydlí ve vlastní nemovitosti, tak po odchodu do penze mají de facto téměř o jednu třetinu vyšší důchod, protože takovou částku by jinak museli dát na nájem.

Shrneme-li to, potom vláda dává přednost úzkému, krátkozrakému pohledu na problematiku stavebního spoření namísto toho, aby stávající problém v této oblasti řešila s širším rozhledem. Vezmeme-li v úvahu výše zmíněné výhrady, potom krátkozrakost a omezený pohled vlády na rizikové souvislosti a dopady jejího návrhu na redukci státního příspěvku jsou souhrnně vyjádřeny tím, že vláda počítala pro tento rok ve státním rozpočtu s příjmem přibližně 6 mld., ale rozhodnutí Ústavního soudu, jak už jsem uvedl, tomu zabránilo a v následujících letech by se potom mělo projevit snížení - to znamená v roce 2012 - státní podpory a zrušení výjimky ze zdanění úrokových příjmů pro rozpočet zhruba 6,5 až 7 mld. Kč proti situaci, kdyby navržené změny byly přijaty. Já si myslím, že k tomu není asi co dodat. Platilo by zde, že stát získá haléře, aby přišel o koruny. Jak příznačné pro tuto vládu!

Děkuji vám za pozornost a hlásím se do podrobné rozpravy, kde předložím návrh na zamítnutí. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP