(17.30 hodin)
(pokračuje Dolejš)
Čili není ta objednávka peněz na zaplacení vylepšení bilance penzijních fondů, není fatální zadání, a pokud tedy tento výnos z daně z přidané hodnoty nedocílíme, tak v případě, že nepůjdeme touto cestou daňové reformy, tak vlastně nám chybět nebude.
Já se domnívám, že můžeme zvážit, že zákon o dani z přidané hodnoty můžeme změnit v opačném směru. Teď možná se panu ministrovi financí zježilo to, co ještě má k zježení po těle, ale já to myslím naprosto vážně. Jestliže vrátíme daň z přidané hodnoty do stavu, který byl v roce 2007, tak v podstatě ty sazby nastavíme na úrovni 5 % a 19 %. A jsem si samozřejmě vědom, jako že zvládám elementární matematiku, takže je mi to jasné, že by to znamenalo nemalý výpadek peněz. Zhruba odhaduji, odhaduji to velmi opatrně, protože i v poslední době se nám ty výnosy příliš neplní, tak řekněme 30 miliard korun. A jak to kompenzovat, se jistě zeptáte. No, kompenzace se nabízí v jiné filozofii restrukturalizace daňového systému, která by šla cestou nikoliv zvyšování nepřímých daní, ale zvyšování přímých daní. A to opět tak, a teď si vypůjčím slova pana ministra, že když říká, že naším cílem není zvýšit či snížit daně, naším cílem je odlišně a efektivně je restrukturalizovat, tak aby netrpěla ani strana nabídky, ani strana poptávky, aby to břemeno daňových odvodů bylo nastaveno spravedlivěji.
Připomínám, že ještě v roce 1993, když v čele české vlády stál pravicový politik Václav Klaus, tak ty sazby byly poměrně vysoko nastaveny. 23 % byla ta základní sazba a ta snížená už tehdy byla na oněch pěti procentech. No vidíte, a šlo to. Takže já myslím, že jestliže to skousl Václav Klaus, jestliže podobně nastavené daňové sazby mají i dnes v jiných evropských zemích, a to se tam střídají i pravicové vlády, tak není důvodu, proč by Česká republika musela jít v čele změn, které ztrácejí ekonomickou i sociální logiku.
Proto první část toho návrhu je jednoduchá a říká: vraťme se k pěti- a devatenáctiprocentní sazbě.
Pokud jde o onu kompenzaci přímých daní. Součástí tohoto zákona o DPH je i změna dalších zákonů, takže jistě nebudu nařčen, že se dopouštím legislativního apendixu, který tam nemá co dělat. Takže k těm změnám, které jsou navrhovány v oblasti zákona o dani z příjmů, bych si dovolil navrhnout - a opět nic mimořádného, zaznělo to v této sněmovně mnohokrát. Jedná se o požadavky, které splňují nastavení daňového systému, které tu už v minulosti bylo. Jednoduše řečeno, místo hry na jednotnou sazbu a jedno, jestli 15 % ze superhrubé, nebo 19 % z hrubé, tak se vraťme k různým sazbám, k tzv. daňovým pásmům, a zvyšme progresi daňového zatížení daňového systému v oblasti daní z příjmů fyzických osob.
Já samozřejmě vnímám, že již delší dobu, prakticky po desítky let, ve světě je trend, který je rozporně a dlouhodobě naplňován - snižovat přímé daně, zejména příjmové daně. Také v zemích OECD byla ta horní sazba v minulosti nastavena mnohem výš. Pohybovala se kolem 48, 50 %. V současné době je ta horní sazba za ten průměr OECD zhruba na úrovni 37 %. Čili návrat k jisté progresi by nám mohl přinést, zhruba odhadováno, 10 miliard korun do státního rozpočtu. Je to růst plateb v té bohatší, vyšší příjmové vrstvě. Samozřejmě lidí, kteří mají nízké příjmy, by se to nedotklo, nebo by se jim dokonce mohlo i více ulevit. V tom je ta spravedlnost zátěže, protože pomáhat stejným způsobem člověku, který naráží na limity svého rodinného rozpočtu, a člověku, který neví, do čeho by už investoval a kam by ulil peníze, protože nakupovat zlaté cihly už ho nebaví, tak si myslím, že je to značný rozdíl.
Kde ale vidím ještě větší rezervu, než je daň z příjmu fyzických osob, jsou korporátní daně. I zde jsme v tom závodě, jak co nejvíc a nejrychleji snížit přímé daně, předběhli svět, předběhli Evropu. A zatímco země OECD mají korporátní daň zhruba v průměru kolem 25 až 30 %, my jsme se po deseti letech různých změn dostali proti roku 1999, kdy jsme měli tu sazbu na 35 %, tak dnes jsme na 19 %. To je z hlavy počítáno 16 procentních bodů za deset let. To není málo. To je poměrně rychlé tempo a tím číslem jsme se dostali hluboko pod průměr těch zemí OECD, a i když vnímám daňovou konkurenci jako objektivní faktor, tak rozhodně ne jediný. A myslím si, že kdybychom v oblasti korporátních daní zavedli dvě sazby, to znamená pro malé firmy bychom nechali těch 19 % a pro velké firmy bychom dali v Evropě vcelku normální nastavení 30procentní, tak že nám to nevyžene posledního investora a velkého podnikatele z republiky, pokud samozřejmě tady bude mít investiční příležitosti, pokud tady bude mít stabilní a vstřícné podnikatelské klima.
Čili dvě sazby. Není to žádný divoký experiment, také to v některých zemích existuje. Jeden z možných příkladů je Velká Británie. To nastavení by se dělalo podle zisku. Jestliže by ta hranice byla překročena 10 milionů korun, tak by se posunul ten podnik do zvýšené sazby. Tady si troufnu odhadnout výnos daleko větší, 20 miliard korun. Čili výpadek ze snížené DPH by se tímto způsobem dorovnal a navíc, pokud se nám v dalším našem jednání podaří ještě zvážit ten bizarní český experiment nastavení toho opt-outu tři a dva procentní body, tak si myslím, že by ty peníze končily v rozpočtu a mohly být rozdělovány na rozumné účely, a nikoliv směrem k privátním penzijním fondům.
Z toho, co jsem řekl, také vyplývá, že třetí návrh by měl směřovat k části třetí, která kodifikuje změnu v rozpočtových pravidlech, tedy že tento zvýšený výnos by měl být směřován na zvláštní účet rezervy pro důchodovou reformu. To je asi věcně logický krok, ale rád bych vás upozornil na další, tedy čtvrtý návrh, který v tom komplexu mých návrhů je, a to je problematika zákona o rozpočtovém určení daní.
Jak asi zde určitě všichni víme, DPH je sdílená daň, a tedy kromě státního rozpočtu směřuje do rozpočtů krajů a obcí. A vám, kteří jste v těchto strukturách mnozí zakomponováni, nemusím vykládat, jak finančně vyhladovělé jsou tyto územní rozpočty. Za této situace navrhovat snížení podílu z DPH těmto územním rozpočtům je nerozumné. Je to samozřejmě i zbytečné, pokud by se podařilo ještě zabrzdit tu nelogickou důchodovou reformu. Ale vzhledem k tomu, že ten odhad výsledku může být dokonce chybný, tak vlastně matematicky bychom se mohli dostat do situace, že obce a kraje dostanou ještě méně peněz než dosud a vlastně by byly jedním z obětovaných hráčů kromě těch řadových občanů nakupujících, byly by další z těch, kteří by byli obětováni ve prospěch hry na daňovou reformu. A není to jenom můj názor. I když možná ne tak expresivně vyjádřený, ale podobně se vyjádřil ve svém dopise předseda Svazu měst a obcí České republiky. On tuto obavu, že budou ti škodní na té operaci s DPH, se mnou sdílí.
V závěru pak logicky by se musela upravit i účinnost zákona, protože odpadá ten problém dvouetapovitosti, čili rozdělit to navyšování na roky 2012 a 2013 odpadá, takže ty mé návrhy jsou vcelku jednoduché a mohou být přijaty, pokud se tak rozhodnete už od 1. ledna 2012. ***