(18.50 hodin)
(pokračuje Dobeš)
Dílčí úpravu v této oblasti má k Německo, kde je povinnost provozovatele hradit náklady u neúspěšného zjišťování pachatele parkovacích deliktů a možnost uložení povinnosti vést knihu jízd i soukromníkovi. Řada zemí tedy zná i zjednodušení řízení v této oblasti založené na dobrovolném zaplacení nižší pokuty. Tento případ je v Rakousku, Velké Británii a Irsku. Konkrétní příklady samozřejmě rád doložím, ale pokud k tomu budu vyzván.
Pro zjištění efektivity je doplněn nový institut dobrovolného zaplacení určené částky. Ten je nižší, než je hrozící pokuta, a ze strany provozovatele, kdy pak nedochází k vedení dalšího sankčního řízení. Tedy prostřednictvím zaplacení určené částky by došlo k významnému odbřemenění správních orgánů, tak jak jsem již uvedl, že těch 230 tisíc přestupků by nebylo odkládáno.
Úprava, jak jsem říkal, je inspirována úpravou blokového řízení, jednak obdobným úpravě v zahraničí. Předmětný návrh je zatím nejsložitější variantou úpravy této oblasti. Jedná se o komplexní provedení jednoduchého principu a tato úprava v praxi by mohla přinést výrazné zlepšení stávající problematické situace.
Já bych chtěl doporučit nehlasovat pro návrh ve znění, ve kterém byl postoupen Senátem, to znamená s pozměňujícími návrhy, ale naopak podpořit návrh ve znění, ve kterém byl postoupen Senátu, tedy ve znění schváleném Poslaneckou sněmovnou.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak a teď bych požádal poslance Petra Bendla, jestli by se chtěl také přihlásit nebo vyjádřit k těm předloženým návrhům pozměňovacím Senátu. Prosím, tak v tom případě máte slovo.
Poslanec Petr Bendl: Já budu opravdu jenom stručný, protože většinu už tady toho řekl pan ministr. Já bych se připojil k názoru pana ministra a podpořil bych verzi, která prošla Poslaneckou sněmovnou, nikoliv Senátem, s argumenty, které už tady padly.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane poslanče. A teď tedy otevírám rozpravu, v níž jako první by mohl vystoupit senátor Karel Korytář. Prosím, pane senátore, máte slovo.
Senátor Karel Korytář: Vážený pane předsedající, vážená vládo, paní poslankyně, páni poslanci, já se omezím velice krátce jenom ke komentáři k námitce, která je vlastně dominantní jako první pozměňovací návrh ze Senátu. Je to vlastně institut osoby blízké.
Nemáme samozřejmě nic proti tomu, aby byla stanovena nová povinnost provozovatele vozidla za to, že osoba blízká bude dodržovat pravidla silničního provozu. Ovšem námitka díky legislativní diskusi v Senátu vznikla v momentě, kdy jsme přesvědčeni, že dochází k porušení obecného principu trestního práva, a to že je udělena finanční sankce za přestupek, který nebyl prokázán. Zdůrazňuji obecného principu, který se neváže ani na to, zdali je to trestný čin, přestupek či došlo i k majetkové škodě. Sekundárně dojde k tomu, že těch 75 % případů, které dneska jsou, kdy není zahájeno řízení o těchto přestupcích, dojde k situaci, kde bude 100 % přestupků vyřešeno, protože udělením sankce je případ uzavřen. V sázce je možnost prevence u toho, kdo přestupky páchá, ať je to sám majitel vozidla, nebo jeho osoba blízká, a samozřejmě motivace pro orgány, které vyšetřují, že tyto případy nebudou vyšetřeny. U přestupků zákonitě, není-li tato prevence ani ta motivace na stole, samozřejmě může dojít i k spáchání daleko většího přestupku s následkem smrti, těžké havárie či podobně.
Je mi líto, že přicházím s tímto názorem ze Senátu, s tímto návrhem, který vypouští atribut osoby blízké. Nebyl čas na to, abychom jakýmkoliv pozměňovacím návrhem třeba v oblasti trestního práva předložili určitá řešení, ale domnívám se, že je nutné, abyste při hlasování zvážili, zdali má pravdu Senát ve svém stanovisku, že došlo k porušení obecného principu trestního práva, či ne.
Pokud mě podpoříte, děkuji za váš hlas.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak a teď tedy rozprava. Pan poslanec Daniel Korte. Prosím, máte slovo. Prosím ale o klid, kolegové!
Poslanec Daniel Korte: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, Senát nám vrátil novelu zákona o silničním provozu s pěti pozměňovacími návrhy, z čehož první se týká opravy zjevné chyby v zákoně, která ohledně přednosti v jízdě na přechodech pro vozidla s právem v přednosti v jízdě je oprava potřebná a správná.
Body dva až pět řeší změnu, kterou zde jsme odhlasovali, to jest zavedení správního deliktu, kterým by byli postiženi provozovatelé vozidel, nepodnikající osoby, za některé dopravní přestupky, a to bez ohledu na to, zda případný přestupek zavinili, nezavinili či vůbec zavinit mohli, a to dokonce bez platného zjištění, zda k přestupku vůbec došlo. Tato změna je správná, protože tento zavedený delikt je účelový, pochybný a přes svoji sofistikovanou konstrukci velmi pravděpodobně, jak se domnívají někteří právní odborníci, protiústavní.
Sami navrhovatelé nové úpravy uvádějí, že jim jde o řešení situace, kdy se provozovatelé po zjištění podezření ze spáchání přestupku jejich vozidlem pomocí technických prostředků vymlouvají na osobu blízkou a zneužívají tak ústavní právo nevypovídat proti sobě, které je zajištěno ústavním článkem 37 odstavec 1 Listiny základních práv a svobod. Cituji: Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Dochází k tomu údajně, jak jsme slyšeli zde i od navrhovatele, v 60 až 70 % případů.
Už tato argumentace sama o sobě je krajně pochybná. I když můžeme předpokládat, že k spáchání daného přestupku došlo, v době podání vysvětlení provozovatelem to ovšem není zcela samozřejmé, může jít o jeden ze čtyř případů.
Za prvé, provozovatel vozidlo skutečně řídil a přestupek spáchal. V takovém případě... (Odmlka a gesto rukou z důvodu velkého hluku v sále.) V takovém případě pachatel přestupku nic nezneužívá, ale využívá svého ústavního práva nevypovídat, jež je chráněno oním článkem, který jsem citoval, a ještě podepřeno článkem číslo 40 odstavec 4. Cituji: Obviněný má právo odepřít výpověď. Tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.
Případ druhý. Vozidlo řídila osoba provozovateli blízká a předvolaný odmítl vypovídat s odkazem na onen článek. Pak opět nic nezneužívá, ale opět využívá svého práva.
Případ třetí. Vozidlo řídil někdo jiný a provozovatel neví kdo. Půjčil vůz svému kamarádovi a neví, jestli v okamžiku spáchání přestupku řídil on, nebo někdo jiný. Nemůže tedy k danému případu vypovídat, neboť vypovídat může pouze to, co je mu známo.
A případ poslední a čtvrtý. Vozidlo řídil někdo jiný, provozovatel ví kdo a odmítá výpověď s odkazem na osobu blízkou. V tomto, prosím, jediném případě se jedná o neoprávněné maření vyšetřování a měl by být za to samozřejmě postižen stejně tak jako pachatel přestupku. Jenže to by mu to musela - jednomu i druhému - policie dokázat, jinak platí presumpce neviny.
Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, že počet oněch případů opravdového zneužití musí být mnohem nižší než oněch 60, 70 % a ta čísla, která jsme zde slyšeli. Navíc je to problém, který se týká především městské policie a především pražské policie. V jiných obcích jsou tato čísla podstatně nižší a nejedná se pouze o menší obce, ale například i o Brno, kde je počet těchto zneužití řádově poloviční.
Zavedení tohoto pochybného správního deliktu je tedy snahou obejít ústavou zaručená práva, a pokud nejde o přímý rozpor s ústavou, jde zcela jistě o narušení či prolomení řady důležitých právních principů. Jedním z nich je například zásada subjektivní odpovědnosti. A na tom nic nemění ani skutečnost, že je zde trest, to jest finanční pokuta, maskován jako postih za správní přestupek. ***