(17.20 hodin)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, tak o slovo se hlásí ještě ministr Heger. Může... Závěrečné slovo? Tak v tom případě možná můžeme ještě dát prostor v rozpravě. Takže poprosím ještě paní poslankyni Markovou, kterou jsem tady zaregistroval jako první. A je tady... Také se hlásí, pak pan poslanec Holík. Takže prosím, paní poslankyně Marková jako první.
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji, pane předsedající. Dovolte mi, abych se velmi důrazně ohradila proti nařčení, které tady padlo, z politizace celého zákona. Jestli se tak stalo, tak pouze právě nyní, a to prostřednictvím pana zpravodaje. To za prvé.
Za druhé. Moje připomínky k návrhu zákona o zdravotnické záchranné službě byly připomínky od samotných záchranářů, kteří mají dlouholeté zkušenosti, a možná delší, než jsou ty vaše, pane zpravodaji prostřednictvím předsedajícího, protože vy jste se za celý rok tady nenaučil v Poslanecké sněmovně ani jednací řád. Děkuji. (Potlesk několika poslanců zleva.)
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Teď požádám pana poslance Holíka. Prosím.
Poslanec Pavel Holík: Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jenom jednu větu, nebo možná dvě věty. Jak už tady bylo řečeno, dojezdová doba do 20 minut. Jenom na zvážení - nebyla by lepší formulace místo "dojezdová doba do 20 minut", místo toho napsat "v době co nejkratší, maximálně do 20 minut?". To mě jenom tak napadlo, když jsme tady začali rozvíjet tuto otázku. Díky.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Tak. A to je poslední přihlášený do rozpravy. Pokud se nikdo nehlásí, tak bych rozpravu ukončil. Vyčerpali jsme všechny. A samozřejmě dám slovo ministru Hegerovi se závěrečným slovem. Prosím.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Pane předsedající, děkuji za slovo. Já bych si dovolil ještě v rámci všeobecné rozpravy podat návrh na zkrácení lhůty projednávání na 40 dní tak jako u předchozího zákona, protože ty zákony jsou všechny spolu svázané. A jestli mohu pokračovat tedy v závěrečném slově? (Předsedající souhlasí.)
V první řadě bych rád řekl, že diskuse přece jenom byla o něco věcnější než u dřívějších návrhů zdravotnických zákonů a já za to všem diskutujícím děkuji, i přes to všechno, co tady padlo ke konci. Padla tady řada detailů. Já jsem se k nim nevyjadřoval. Já se vám za to všem prostřednictvím pana předsedajícího omlouvám. Ale vystoupila zde řada řečníků, kteří mají zkušenosti s provozováním záchranné zdravotnické služby. Já jsem jim dal přednost a okomentuji nyní již jenom to, co pokládám za mimořádně důležité.
Dojezdová doba není jenom otázka politická, ale je to věc technicky složitá. Neberte to prosím jako výmluvu. Já se to pokusím rychle objasnit na zkušenostech, které jsme udělali po diskusích s hasiči, kteří mají propracovaný trošku jiný systém, a ten systém spočívá ve stanovení dojezdové doby, který vyhodnocuje riziko. A takovýhle systém ve zdravotnictví není možný, protože záchrana života nelze kvantifikovat a nelze průměrovat.
U hasičů to funguje tak, že čím je riziko větší a riziko hospodářských ztrát, tak tím musí být ta dojezdová doba kratší. U největších objektů, nejrizikovějších, se zřizují jednotky přímo v hospodářských objektech. Ale to, co je zajímavé, je, že na druhou stranu jsou objekty, zejména tedy lidská obydlí v řídce osídlených oblastech, kam prostě se a priori vůbec nejezdí. Protože prostě tam ten požár způsobí menší škody, než jaké by byly náklady, aby ten dojezd byl zajištěn, a samozřejmě platí to tam, kde požár nemůže způsobit nějaké riziko šíření do okolí. Takže v tomhle směru to hasiči mají jednoduché.
A názor na 15 versus 20 minut u záchranářů byl výrazně diverzifikovaný, jak jsme to ostatně slyšeli i tady. Ten názor 20 minut nebyl opravdu, a to nemohu nic jiného, než vás požádat, abyste mi věřili, to se těžko prokazuje, ale opravdu nebyl vedený úmyslem, aby se ušetřilo. Byl vedený úmyslem optimalizovat dostupnost služby a přitom brát ohled na záchranáře a jejich riziko, které je, jestliže nedojedou. Nezvolil se systém 15 minut a nebo déle v případě, když to podmínky nedovolí, protože ten odkaz na podmínky platí obecně, jestliže se jedná o podmínky, které jsou variabilní, takže samozřejmě, kde dojezdový plán stanoví 10 minut a bude se to odehrávat za vichřice nebo obrovského sněžení, každý pochopí a každý se obhájí, že nemohl dojet dříve.
Na druhou stranu, jak tu správně padlo, těch dnešních 15 minut reprezentuje dosah pro území, které činí asi 70 až 80 % plochy celého území republiky a 90 % obyvatel celé republiky. Možná to trošku zapadlo, ale uvědomte si, že 90 % dostupnosti během 15 minut pro 90 % obyvatel znamená, že v této zemi je jeden milion obyvatel, kde tu dostupnost prostě není možné zajistit. Jsou k dispozici kalkulace, které říkají, že -
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Promiňte, pane ministře. Opozice poslouchá, ale vládní poslanci se zcela nekoncentrují. Žádám je tedy, aby také se zapojili a poslouchali pana ministra.
Pane ministře, prosím, můžete pokračovat.
Ministr zdravotnictví ČR Leoš Heger Děkuji vám, pane předsedající, za posílení mé pozice ve vládě. (Smích a potlesk některých poslanců zprava.) Oceňuji to a dovolím si pokračovat.
Jsou kalkulace k dispozici, že jestliže se zvýší počet výjezdových středisek asi o 50 % oproti stávajícímu stavu, zvýší se pokrytí obyvatel jenom asi o 100 tisíc obyvatel, takže naplnit opravdu podle zákona, aby těch 15 minut bylo realizováno pro celé území, není dost dobře možné. Zvolila se tedy ta verze 20 minut s douškou, kterou doporučuji všem si prohlédnout v § 30 odst. 1. Jedná se o paragraf jednající o přechodných ustanoveních, který říká, že do 12 měsíců musí kraj udělat územní plán pokrytí, který potom platí. Já nevěřím, že se najde hejtman, který by jenom pro politizaci té věci dal svůj podpis pod územní plán, který úmyslně bude zkracovat možné pokrytí pod 20 minut tam, kde je možné pokrytí do 10 minut, nebo do 5 minut dokonce, jak je tomu v hustě osídlených obcích nebo hustě osídlených územích. Ta věc funguje dnes tak, že opravdu záchranáři se snaží optimalizovat své dojezdy a snaží se takovým způsobem, že opravdu dojezdové časy jsou hluboce pod těch 15 minut tam, kde je to reálné.
Pokud jde o neutěšené financování, tak já samozřejmě bych taky byl ochoten uvažovat o tom, zda by nemělo veřejné zdravotní pojištění pokrývat všechno. Dovolte mi však říci, že veřejné zdravotní pojištění opravdu neposkytuje peníze úplně na všechno. Ten příklad s leteckou záchrannou službou tady padl. Státní rozpočet hradí nejenom velkou částkou, byť stále nedostatečnou, pojistné za tzv. státní pojištěnce, ale hradí celou řadu dalších speciálních činností. Například poskytování zdravotně bezpečnostních pitev, hradí již zmíněné letecké služby, hradí celou řadu investičních záležitostí, podobně jako je hradí kraje. Takže model, který tady existuje, že to financování je smíšené, má výhodu. ***