(16.50 hodin)
(pokračuje Křeček)
A za druhé by mi velmi pomohlo, kdyby mi někdo jmenoval jediného odborníka z lékařských kruhů na tuto problematiku, který tento návrh podpořil. Pokud vím, takový člověk neexistuje! (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane poslanče. A s řádnou přihláškou do obecné rozpravy se hlásí paní poslankyně Ivana Weberová.
Poslankyně Ivana Weberová: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, vážené paní poslankyně, páni poslanci, já jsem tady sledovala a pozorně poslouchala debatu, která se zde odvíjela o tomto návrhu v prvním čtení. Jedná se bezesporu o velice citlivé téma, nicméně jsem nabyla dojmu, že argumentace, která tady zazněla, nevystihuje podstatu návrhu. Jednalo se spíše o debatu, zda střídavá péče ano, či ne. A já si myslím, že v tuhle chvíli už ta otázka takhle nestojí. Střídavá péče tady prostě zavedena je, takže tady se jedná opravdu o to, zda vzít soudcům libovůli při rozhodování o svěření dítěte do střídavé péče.
Nesouhlasím s argumentem, že se tímto návrhem bude diktovat soudu, jak má rozhodnout, a že neponechává dostatečný prostor pro volnou úvahu, protože v tomto návrhu zůstává korektiv zájmu dítěte, který je nejdůležitější. A pojem zájem dítěte je tak široký, že soudu bezesporu zůstává dostatečně široký prostor pro volnou úvahu. Myslím si, že je také zřejmé, že zájem dítěte bude jiný, pokud je dítěti jeden rok, nebo čtyři roky, nebo 15 let, tak v každém období je zájem dítěte jiný a podle toho samozřejmě bude muset soud zvážit, zda v konkrétním případě střídavá péče skutečně je v zájmu dítěte, či není, ale bude muset opravdu velice pečlivě zájem dítěte zkoumat a bude muset také svoje rozhodnutí velice dobře odůvodnit.
Myslím si, že v tom duchu, jak zde říkal přede mnou pan kolega Křeček, opravdu si myslím, že nejde o tak převratnou změnu, že v praxi opravdu se nebude konat žádná revoluce ve svěřování dětí do péče, ale půjde opravdu o to, jak jsem o tom mluvila, aby se soudy, resp. soudci, kteří o svěření rozhodují, daleko více zamysleli nad zájmem dítěte a nad konkrétní rodinnou situací. Proto si myslím, že by bylo dobře tento zákon podpořit, a děkuji za pozornost. (Potlesk ODS.)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Dále se do obecné rozpravy hlásí pan poslanec Staněk.
Poslanec Pavel Staněk: Děkuji, paní předsedající. Já jsem tady chtěl zareagovat a chtěl jsem hlavně poděkovat všem diskutujícím za diskusi, která byla jak v prvním čtení, tak i nyní podnětná, a myslím si, že část z nás, z vás ten návrh pochopila velice dobře a velice dobře je interpretován. Část ho stále ještě ne úplně dobře pochopila.
Já si nemyslím, že tento návrh nějakým násilím cpe soudům střídavou péči, pokud to je v rozporu se zájmy dítěte. V tuto chvíli, a souhlasím i s tím, co tady bylo řečeno, že střídavá péče není vhodná pro všechny. Rozhodně nemůže být vhodná pro všechny! Nicméně je přece na soudu, aby prováděl dokazování a aby vyhodnotil situaci především s odkazem na zájem dítěte, jestli je, nebo není střídavá péče, případně společná péče, pro něj vhodným řešením.
Rozdíl, který tady chtěl slyšet pan kolega Křeček prostřednictvím paní předsedající, já myslím, že je zřetelný, že v tuto chvíli, jak tady říkala moje předřečnice kolegyně Weberová, je na soudu, kdy rozhodne, a může rozhodnout a nemusí rozhodnout, přestože jsou k tomu všechny předpoklady dány. A v tuto chvíli, pokud se rozhodneme pro takový návrh, to znamená bude řečeno, že soud nařídí střídavou péči, tak přece zcela jednoznačně bude muset, pokud tak neučiní, svoje rozhodnutí soud nebo konkrétní soudce velmi pečlivě odůvodnit. A to je přece ten zásadní rozdíl! V tuto chvíli se ve svém rozhodnutí vůbec nemusí s tímto vypořádávat.
Námitky, které tu nebyly vzneseny a které jsou časté a které se také dozvídám z médií, že bude potlačen zájem dítěte. Já si to absolutně nemyslím. Soud samozřejmě neztrácí svoji kompetenci, soud dál má svoji sílu rozhodovat a řídit - proboha, jsme u soudu - takže řídit řízení tak, aby nedocházelo ke krácení práv někoho, tím spíše dětí. Čili já se domnívám, že skutečně řada výtek k tomuto návrhu, který je opravdu velmi jednoduchý, pramení z toho, že to vyplývá z nepochopení.
To je tolik zatím v tuto chvíli, co jsem chtěl k tomu ještě dodat. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Hlásí se ještě někdo do obecné rozpravy? Pan poslanec Vojtěch Filip se hlásí z místa. Prosím. Paní poslankyně Langšádlová poté.
Poslanec Vojtěch Filip: Děkuji. Paní předsedající, pane premiére, paní a pánové, já bych nevystupoval, ale musím říct svou zkušenost z jednoho poslaneckého dne. Mou kancelář navštívila matka dítěte a ptala se mě, jestli se postavím zásadně proti tomuto zákonu. Já jsem jí sdělil, že zákon nepodporuji, že jsem si ho přečetl a že si myslím, že současná úprava je dostatečná. Ona se poměrně rozčilovala, začala mi popisovat stav, ve kterém je. A ve skutečnosti mě přivedla na myšlenku, že bych tento zákon podpořit mohl. Proto jsem byl velmi střízlivý v prvním čtení a jaksi nevystupoval jsem. Ale víte, tak jsem si to, co mi ta maminka povídala, jak prostě brání účelně otci dítěte, aby se s ním mohl stýkat, jak se na oko přestěhovala do Zlivi, aby chodilo dítě do Zlivi, když oba dva bydleli vedle sebe a mohla střídavá péče tam být nařízena. To je přesně ono.
A pak jsem zvažoval, jestli je to na legislativní změnu, nebo jestli to je na to, aby soudci skutečně hledali prospěch dítěte a snažili se najít ten skutečný stav věci. A teď mi odpusťte, možná že to v Praze tak dobře nejde, ale v Českých Budějovicích, ale i v jiných městech, jak to znám, je to tak, že v podstatě může soudce najít skutečný stav věci a zjistit účelové chování toho nebo onoho rodiče. Teď neříkám, jestli to je matka. Tohle byla matka, která za mnou přišla, a já jsem jí své stanovisko řekl. Když jsem o něm začal pochybovat, tak ona mě přesvědčila ve skutečnosti, že bych mohl své stanovisko změnit. Ale já ho nezměním z jednoho prostého důvodu.
Podívejte se, když budeme tímto způsobem postupovat, tak ve skutečnosti budeme řešit to, co je předmětem nalézání práva. Budeme dělat, řekl bych, hotové rozhodnutí za soudce. To se mi vůbec nelíbí. Vztah mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí je přece jen trochu jiný a my nemůžeme popsat, ať chceme, nebo nechceme, všechny peripetie života. A v tomto ohledu jsem spíše toho názoru, že současný stav vyhovuje. Kdybychom udělali ten jakoby větší přímus, tak se to obrátí nám jako proti zákonodárcům, protože jistě najdeme přesně opačný případ, kdy otec dítěte si začne střídavou péči vysvětlovat tak - zase popíšu konkrétní případ, absolutně beze jmen, kdy svou novou manželku začne posílat pro dítě, které bude ve střídavé péči, a dojde k totálnímu rozkladu těch jakž takž nastavených vztahů.
Takže já bych se nesnažil popsat každou situaci, kterou život přináší, a nesvazoval bych ruce soudcům. Zákon o rodině v části, která se týká střídavé péče, není normou starou. Střídavá péče není starým institutem v českém právním řádu a je to tak citlivá záležitost, že její zavedení do života bude stát ještě nejméně jednu generaci. A i když chápu velmi dobré úmysly a možná i životní zkušenost předkladatele, tak v tomto ohledu jsem přesvědčen, že možná větší odpovědnost soudců za rozhodnutí je možná taky vzkazem Poslanecké sněmovny vůči soudní moci.
Děkuji vám. ***