(19.20 hodin)
(pokračuje Koskuba)
Vážení, já jsem byl taky nováčkem a budete se divit, já jsem vám v té době - a vedení mé strany mi promine - docela věřil. Já jsem vám záviděl marketing, já jsem vám záviděl mládí, já jsem vám záviděl procento žen, já jsem vám záviděl, jak jednoduše jste vedli svou volební kampaň. Když jsem poprvé kráčel do této Sněmovny, pochopitelně si mě nikdo nevšiml. Zato kolegové z Věcí veřejných mávali lístkem na tramvaj do televizních kamer a moje 26korunová jízdenka, což je, vážení, více než euro, ta nikoho nezajímala. Všichni jsme chápali, a bohužel nejvíc asi voliči, že to s tou férovostí a dinosaurama myslíte vážně. Nerad bych si tu hrál na politologa, ale najednou vám mám pocit, že jediným dinosaurem - a nechť mi Jiří promine - se stal náš bývalý pan předseda a možná pan Langer, i když zlé jazyky tvrdí, že už se možná zase ku Praze blíží. (Úsměv mezi některými poslanci v sále.) Tím skončila kampaň lovu dinosaurů, na ty se zapomnělo velice, velice rychle.
I usedli jste do těchto lavic a šli jsme bojovat proti korupci. Chtěli jsme bojovat s vámi společně. Kupodivu, cokoli jsme navrhli, bylo nedokonalé, akcie na doručitele - to vyřešíme později, atd. atd. V mém myšlení začala vznikat trhlina, ale přesto jsem si říkal, jsou mladí. Pokud vím, tehdejší místopředsedkyně paní Peakeová se zde i párkrát omluvila, že teď není ta pravá chvíle. A já jsem stále doufal, že dostanete rozum a pochopíte, že politika není jenom taková bžunda, do které jste se náhodou dostali, a že skutečně zodpovídáte za lidi v této zemi. Pak začaly kauzy, byly zde všechny vyjmenovány. Vážení, ani o jedné se zde nemuselo mluvit. Přesto jste všichni řvali, včetně našeho milovaného pana premiéra, čistého Petra, padni komu padni. Bohužel jste nikomu neřekli, že to platí jenom vně vašeho koaličního kruhu.
No a život běžel dál. Přišlo první hlasování o nedůvěře vládě. Samozřejmě bylo zbytečné, protože jste jednotní, vytvořili jste novodobou národní frontu, akorát na rozdíl od té národní fronty najednou jste zřejmě zjistili, jak chutná moc, a začali jste se hádat mezi sebou. Ano, tady musím ocenit pana ministra Kalouska, že byl jediný, kdo snad řekl, že chování vlády bylo dosti nešťastné. Nevím, řekl-li nechutné, ale já se obávám, že obě dvě tato přídavná jména jsou ještě velmi jemná.
Dostali jsme se k druhému hlasování o nedůvěře vládě a vy nás tady necháte - a dámy i veřejnost jistě prominou - ve své podstatě jenom vykecat. Protože málokdo si uvědomil, že stačilo vystoupení nové paní předsedkyně Peakeové, která zde prohlásila do zamračených mraků, že klub, zbývající klub Věcí veřejných bude hlasovat pro důvěru vládě, čímž nám všem vlastně udělala takhle (mávnutí ruky) a vysvitlo slunce. Na chvíli nad touto vládou vysvitlo slunce. Bohužel, já se paní předsedkyni omlouvám, pro mě to je ve své podstatě nejen zklamání, ale i urážka, protože já si myslím, že lidi by lhát neměli. A také se říká, že kdo lže, ten krade. (Úsměv mezi poslanci vlevo.)
Chlapi by měli držet slovo. Já jsem překvapen, jak skoro dvoumetrový chlap, který je mým premiérem, a i když jsem byl v opozici, tak jsem si říkal, dobře, vyhráli, tak moc asi to lidi chtěli, tak jsem čekal, že opravdu budou dělat reformy, při kterých budeme sice skřípat zubama, ale že půjdou nějakým směrem. Já se vám všem omlouvám - zdražování a jistý chaos, to skutečně nejsou reformy. Na reformy totiž nemáte čas.
A když už pan premiér tady tak hájil svou vládu, já bych se docela rád dozvěděl, když už ta vláda žádá o důvěru a našla tu společnou cestu, dojemně, tentokrát nevím, zdali bylo baci baci od pana prezidenta, nebo jestli je to napadlo samotné, nicméně když už ta vláda zase našla společnou cestu, tak bychom se třeba mohli dozvědět, jestli ti její členové, co na sebe podávají trestní oznámení, ta trestní oznámení stáhli. Neboť já nechápu ve svém primitivním lékařském mozku, který asi nemá na toto politické dění, neboť u nás je to buď černý, nebo bílý a vždy máme za cíl pacientovi pomoct, ale skutečně jemu, sobě až poté, to znamená mně to mozek nebere. Jak může vláda a kluby najít společnou řeč, když ale na sebe podávají trestní oznámení?
Vážení, dozvěděli jste se tu spoustu, spoustu nehezkého. Vy jste asi ani nic jiného nečekali. Na druhé straně si uvědomte, že vám musím za něco poděkovat. Obávám se, že z opozičních poslanců to dnes mnoho neudělalo. Já vám musím poděkovat za to, že jsem se stal poměrně hrdým členem sociální demokracie. A že i když jsem občas měl sklony spíše k takové středové politice, tak to, že mě najednou někdo nazývá pitomým levičákem, protože nezlobte se, v této zemi bohužel levičáctví stále není slušné slovo, tak já jsem najednou hrdý na to, že ten levičák jsem. (Potlesk poslanců sociální demokracie.) V tom jste udělali velice, velice dobře.
Prosím vás, po tom všem, v čem žijete, mi skutečně chcete tvrdit, chcete tvrdit nám všem, že jste schopni řídit tuto zemi? Dovedete si představit, že byste leželi na nemocničním oddělení, kde by primář neřešil nic jiného než hádky a trestní udání jednotlivých vedoucích lékařů lůžkových stanic, kde by se rozdávaly obálky za to, aby někdo byl loajální a neřekl, že někdo ve službě chlastal, atd. atd.? Vy byste důvěřovali takovémuto lékařskému týmu? Věřím, že když toto proberete s panem ministrem Hegerem, tak vám díky své letité praxi a díky tomu, že - pominu-li některé kroky zdravotnické reformy - zde vystupuje stále řekl bych ještě velice slušně, tak vám vysvětlí, že taková pracoviště možná jsou, ale pro pacienta je to hrob.
Lidé, vždyť vy jste zapomněli - a zvláště Věci veřejné - vy jste zapomněli úplně na všechno, co jste slíbili! Vy jste měli tak obrovskou šanci zvednout tu poplivanou českou politiku na nějakou úroveň, aby lidé začali politiky chápat jako něco, o co se lze občas i opřít. Po nás to teď vlevo chtít nemůžete, my jsme v menšině. Vy o tom rozhodujete. Lidi, vy jste dostali tak obrovskou šanci! A když vidím, co jste z toho udělali a co se opravdu o vás hovoří venku, já se divím, že nepřijmete dobré japonské zvyky. Zaznělo tu jméno pana Okamury. (Úsměv poslanců zleva.) Já bych vám byl velice vděčen, kdybyste teď vzali hedvábný papír, napsali štětcem báseň, oblíkli se do bílého kimona a šli si někam rozpárat břicho. (Smích a potlesk poslanců zleva.) Tato zem by tento samurajský počin určitě ocenila. Akorát mám jeden velký problém. Nevím, kde byste našli toho čestného a váženého muže, který by vám byl ochoten jako poslední ránu z milosti useknout hlavu. To bylo projevem cti. Já se obávám, že v tomto směru byste po tom, co předvádíte, hledali hodně těžko. ***