(11.50 hodin)
(pokračuje Nečas)
Ke stabilizaci důchodového systému, po pravdě řečeno, přispěly pouze dvě věci - jedna, ano, provedená vládou sociální demokracie v roce 2003, to znamená v rámci tehdejšího pokusu o stabilizaci veřejných financí parametrická změna, která prodloužila věk odchodu do důchodu ze 62 let na 63 let, a zpřísnila tedy předčasné důchody, to je potřeba korektně říci. Toto byla parametrická opatření sociálně demokratických vlád, která přispěla ke stabilitě, ale gros převedení důchodového účtu do přebytku bylo dáno zvýšením odvodů na důchodové zabezpečení tím, že se zmenšila jiná složka sociálního pojištění. Čili toto byl tento manévr.
Základní důvod, proč se v posledních třech letech ocitl důchodový účet v minusu, je dán třemi základními faktory. Prvním faktorem je, že nám poklesla zaměstnanost. To je objektivní důvod. Je dán ekonomickou situací, která tady byla především od posledního čtvrtletí roku 2008, a je dán tím, že především pokleslo tempo růstu zaměstnanosti, protože až do roku 2008, zhruba do jeho poloviny, ročně rostla zaměstnanost v této zemi o 60 až 80 tisíc osob. To bylo nesmírně vysoké tempo, které mimochodem přispívalo k růstu hrubého domácího produktu zhruba 2 procentními body, čili to byl velmi významný faktor národohospodářského růstu. To, že v důsledku ekonomické krize nejenže zaměstnanost nerostla, ale dokonce poklesla, a to, že na druhé straně narostla nezaměstnanost a přidal se k tomu třetí faktor, znamená, že velmi výrazně pokleslo tempo růstu mezd.
Tady bych chtěl připomenout, že v loňském roce, v roce 2010, se tempo růstu mezd pohybovalo zhruba okolo 3 % všeho všudy, zatímco v předchozích letech 2005 až 2007, 2008 se pohybovalo meziroční tempo růstu mezd mezi 6 a 9 % to se samozřejmě muselo projevit na výši odvodů na sociální zabezpečení. A vzhledem k tomu, že počet především starobních důchodců ročně roste zhruba o 30 až 40 tisíc osob, muselo se to logicky projevit v tom, že systém se ocitl v minusu.
Tady bych chtěl ale říci, že se musíme věnovat velmi vážně debatě o tom, jak financovat některé aspekty důchodového systému. Chtěl bych připomenout, že Česká republika má i v evropském kontextu a v kontextu s evropskými sociálními státy rekordně vysoký podíl takzvaných náhradních dob započítaných do důchodového pojištění. Chtěl bych připomenout, že až jedna čtvrtina dob započtených do důchodového pojištění jsou takzvané náhradní doby, tedy doby, které jsou započteny, nicméně občan v té době neodvádí odvody na důchodové pojištění. A je skutečností, že když vezmeme, že zhruba z 28 procentních bodů, což jsou odvody na důchodové pojištění placené zaměstnancem a zaměstnavatelem, se zhruba 4 procentní body, čili jedna sedmina, podílí na financování těchto náhradních dob, tak potom částka, ve které se ocitá deficit důchodového účtu na úrovni zhruba 30 až 40 mld. korun v současných letech, přesně odpovídá vlastně hodnotě odvodů, ze kterých jsou financovány náhradní doby. Čili doby, kdy klient má započítané tyto věci do důchodového pojištění, do jeho délky, ale neodvádí odvody.
Čili kombinované financování, kdy je systém - v uvozovkách - dotován z jiných daňových výnosů, má tu logiku, že odpovídá v podstatě financování náhradních dob, a není to překvapivé a spíše to období přebytku na důchodovém účtu bylo dáno výjimečnými okolnostmi vysokého růstu tempa zaměstnanosti, velmi nízké nezaměstnanosti a vysokého tempa růstu mezd.
Z tohoto pohledu jsem přesvědčen, že kroky, které děláme v rámci stabilizačního systému, jsou nutné, že jsou to kroky, které jsou správné, a kroky, které skutečně se snaží dívat dále než jenom za nejbližší roh. A já jsem rád, že stojím v čele vlády, která se nedívá na důchodový systém pouze populisticky, co to udělá s nejbližším volebním výsledkem, a dokáže se dívat na důchodový systém s perspektivou několika volebních období. A jsem rád, že tento krok má podporu i většiny Poslanecké sněmovny, protože tato většina si počíná nesmírně zodpovědně vůči budoucnosti této země.
Děkuji. (Potlesk zprava.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Děkuji vám, pane předsedo. Prosím o další přihlášku do obecné rozpravy. Pan poslanec Bohuslav Sobotka.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážená paní předsedkyně, kolegové a kolegyně, já myslím, že je důležité, abychom se vzájemně poslouchali tady v Poslanecké sněmovně. Mně se tedy dařilo vyslechnout alespoň větší část vystoupení pana předsedy vlády. Já jsem se snažil v tom svém předcházejícím příspěvku upozornit na fakt, že v té takzvaně malé důchodové reformě se vláda tváří, že řeší problém stabilizace průběžného důchodového systému, ale ve skutečnosti to prostě ucelená důchodová reforma není. Není možné se tvářit, že vyřešíme problém tím, že budeme donekonečna posouvat věk pro odchod do důchodu bez ohledu na to, jaká bude situace na trhu práce, bez ohledu na to, jaká bude střední délka života, bez ohledu na to, jaká bude kvalita života lidí v těch posledních letech, která budou předcházet důchodovému věku. Je také potřeba si uvědomit i z medicínského hlediska, že se sice prodlužuje střední délka dožití, ale velmi často poslední roky života jsou prostě takové, že už nepředstavují příliš kvalitní život našich seniorů. Zdravotní situace není optimální a lidé jsou udržováni při životě jenom díky pokročilým medicínským metodám, a řekněme, kvalitní sociální péči, které se jim v posledních letech života dostane. A takovéto prodlužování střední délky dožití přece neznamená žádnou novou kvalitu z hlediska ekonomické aktivity a z hlediska situace na trhu práce. Takže i to je faktor, který je potřeba mít na mysli.
Já nechci, abychom se chovali pokrytecky, abychom tady schválili malou důchodovou reformu a tvářili se, že problém je vyřešen tím, že lidé, kteří se narodili v roce 1981, půjdou do důchodu v 71 letech a všechno je v pořádku a tito lidé do 71 let budou bez problému pracovat. Je otázka, jaká bude struktura zaměstnanosti, jaká pracovní místa budou k dispozici. Současně tady existuje určitý paradox, protože na jednu stranu tím, že se prodlužuje věk pro odchod do důchodu, tak se jakoby vytváří nová kategorie zaměstnanců, to znamená starší zaměstnanci v předdůchodovém věku, a současně se mluví o tom, že budou lidi v ekonomice chybět, jako by se vlastně nepočítalo s tím, že tito lidé budou zaměstnáni při takto rychlém prodlužování věku pro odchod do důchodu. Připadá mi to, jako by sami autoři reformy nevěřili v to, že tito lidé reálně nějakou práci najdou, a že fakticky mlčky počítají s tím, že po ztrátě svého zaměstnání budou prostě vytloukat klín klínem a budou se pohybovat v systému sociálních dávek do doby, než jim vznikne nárok na invalidní nebo starobní důchod.
Já si myslím, že společnost a vláda nemůže mlčky akceptovat takovýto stav poměrně silné sociální skupiny. Prostě ta sociální skupina už je silná dnes, je to společenský problém a není možné se tvářit, že tím, že budeme prodlužovat věk pro odchod do důchodu, tak ten problém ještě posílíme. My společenskou skupinu rozšíříme, aniž by tady reálně existovaly nástroje v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, které by pomohly tomu, aby i lidé v předdůchodovém věku měli na trhu práce šanci. A teď nechci mluvit o biologických omezeních, o opotřebovanosti v těžkých profesích a podobně. Prostě i to jsou faktory, které tady fungují.
Další věc se týká onoho principu srovnání věku pro odchod do důchodu u mužů a u žen. Doposud tady samozřejmě dlouhá léta platil princip zvýhodnění žen, které porodily děti, tím, že budou odcházet a odcházejí do důchodu o něco dříve, úměrně tedy počtu odchovaných dětí. Zavádí se princip jednotného věku pro odchod do důchodu u mužů a u žen, tedy genderová rovnost, ale současně žijeme v době, kdy se likvidují všechny další možnosti podpory mladých rodin s dětmi. I tady se mi to z hlediska demografického vývoje zdá ze strany vlády jako velmi riskantní řešení, prostě jako riskantní a chybné řešení. Čili v důchodovém systému již toto zvýhodnění pro matky dětí existovat nebude, ale současně vláda omezuje všechny další možnosti podpory rodin s dětmi.
Porodné se v balíčku, který budeme projednávat za malou chvíli, omezuje pouze na první narozené dítě, jako by Česká republika potřebovala realizovat politiku jednoho dítěte, kterou realizovala Čínská komunistická strana v době, kdy Čína měla pocit, že nezvládne svůj demografický vývoj. To přece Česká republika nepotřebuje. Já nechápu, proč se podpora při narození dítěte omezuje pouze na první dítě a omezuje se pouze na ty zcela nejslabší sociální skupiny. ***