(20.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Děkuji, pane ministře. Nyní vystoupí paní poslankyně Váhalová a připraví se paní poslankyně Emmerová. Prosím, paní poslankyně.
Poslankyně Dana Váhalová: Děkuji za slovo, paní předsedající. Vládo, dámy a pánové, za posledních několik desetiletí došlo k výraznému zlepšení lékařské péče. Tento pozitivní proces byl doprovázen také výrazným růstem nákladů vynaložených na zdravotní péči. Zatímco v 70. letech ve vyspělých zemích průměr činil asi 5 % HDP, tak v současné době se pohybuje kolem 10 %. V České republice tento podíl činí zhruba 7 % HDP. Prognózy předpokládají, že má dojít k dalšímu nárůstu výdajů na zdravotnictví. Dochází k rychlému vývoji nových lékařských technologií, přístrojů i léků a současně jsme svědky stárnutí populace a přibývá chronických onemocnění z nezdravého způsobu života.
Jak udržet tento proces přijatelný a zajistit péči pro všechny obyvatele? Klíčovou roli v tomto musí hrát stát. Existují totiž dvě možnosti. Buď se vydat cestou soukromého zdravotnictví a přenést veškeré náklady na pacienty a klíčovou roli ponechat zdravotním pojišťovnám, nebo zachovat současný solidární systém veřejného zdravotního pojištění s klíčovou rolí státu v tomto systému.
V roce 2007 vyšla zajímavá studie srovnávající výdaje na zdravotnictví ve Spojených státech a dalších vyspělých zemích. V roce 2004 se v USA vynakládalo na zdravotnictví asi 15 % HDP, s tím, že míra podílu státního zdravotnictví činila 45 %. V případě České republiky tento podíl byl 7 % HDP a podíl státního zdravotnictví byl 90 %. Pro zajímavost, v Německu to bylo 11 % vůči 77 %. Z této tabulky vyplývá jednoduchá závislost: čím větší podíl soukromého zdravotnictví, tím vyšší náklady.
S ohledem na možnosti České republiky je zřejmé, že pokud chceme zachovat kvalitní péči pro naše občany, není možné zdravotní péči zcela privatizovat. Prostě bychom to neufinancovali. Nebo bychom museli tuto péči výrazně omezit pro většinu obyvatel České republiky.
V této souvislosti se obávám, že současná vláda preferuje cestu, a vidím to i v tomto návrhu, soukromého zdravotnictví, to znamená víc a víc pouštět do českého zdravotnictví soukromý sektor. Záminkou k provedení této změny je pro vládu tvrzení, že není dostatek peněz. Přitom tento nedostatek peněz si sama vytvořila, vezmeme-li v úvahu, jak vláda necitlivě zvýšila sazbu DPH, a tím i náklady celého zdravotnictví. Odhady se pohybují kolem 10 mld. korun. Tyto náklady chce postupně přenést na pacienta a hlavně otevřít vrátka soukromému byznysu do zdravotnictví.
Jak jinak chápat pro mne klíčové ustanovení v navrhované novele, zavedení tzv. základní varianty zdravotní péče a ekonomicky náročnější varianty péče. V této souvislosti bych chtěla vědět, jak bude určeno, co je základ a co nadstandard. Mám obavu, že se dopředu počítá s tím, že to budou dělat zdravotní pojišťovny. Pokud do budoucna tyto pojišťovny budou privatizovány, tak přes noc se dostaneme do tvrdě soukromého zdravotnictví. I v tak bohaté zemi, jako jsou Spojené státy, jsou náklady na zdravotní péči ve více než 60 % hlavní příčinou osobních bankrotů. Přitom více než 70 % těchto lidí mělo zdravotní pojištění.
Chci připomenout předkladatelům této novely, že dvě třetiny českých zaměstnanců nemají průměrnou mzdu a každé sebemenší navýšení životních nákladů je pro ně velmi nepříjemné. V této souvislosti nemohu souhlasit s navýšením poplatku ze 60 korun na 100 korun za den pobytu v nemocnici. Na základě tohoto i dalších předložených návrhů nemohu s touto novelou souhlasit. Jako lepší a okamžitou úsporu ve zdravotnictví bych například viděla návrat na původní sazbu DPH.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Vlasta Parkanová: Také děkuji. Nyní vystoupí paní poslankyně Emmerová, připraví se pan poslanec Seďa.
Poslankyně Milada Emmerová: Vážená paní místopředsedkyně, vážená vládo a vážení přítomní, pokud je mi známo, probíhaly v minulém funkčním období snahy o zrušení poplatků, neboť žádnou regulační funkci neznamenají. A nyní se tedy ptám, jak splňují nároky k tomuto problému současné návrhy v předložené novele zákona č. 48/1997 Sb. Tím, že v tomto zákonu nejsou žádné poplatky, tzv. julínkovné, odstraněny a naopak se zvyšuje platba za den v nemocnici ze 60 na 100 korun denně, což už tu zaznívá poněkolikáté, jde vlastně tento návrh proti jistotám seniorů, nejčastějších spotřebitelů zdravotní péče.
Věřím, že v nemocnicích jsou tyto příspěvky využity relativně přehledně a kontrolovatelně a v zájmu zlepšení provozu nebo finančních odměn zdravotníků. Újma, která však přichází nemocnému jednotlivci, zvláště pak, když žije sám, je citelná. Navíc je nutno vzít v úvahu, že hospitalizaci navrhl lékař, jiný lékař o přijetí nemocného rozhodoval a řada lékařů na oddělení rozhoduje o způsobu a délce léčení. Jde tedy vše mimo rozhodování nemocného, snad jen s výjimkou simulantů, navíc solventních, kterým by nebylo líto peněz, které dají na poplatky. Na tomto místě musím však konstatovat, že za celou svoji profesní kariéru jsem se se žádným skálopevným simulantem nesetkala.
Zvyšuje se tím opět spoluúčast nemocného, u kterého nebylo vždy dobře zváženo, zda je to pro jeho další život a kvalitu tohoto života únosné. Stává se to při napodobování zahraničních vzorů tím, že přejímáme jejich systémy a některá opatření, ale přitom dostatečně neporovnáváme příjmy jejich a našich občanů. Přitom tato novela s poplatky zdaleka nekončí. Chystá se její silnější obdoba, která zvýšení spoluúčasti ještě akcentuje. Regulační význam však není žádný, na tom je relativní shoda.
Chci však zmínit situaci, která se týká dětí s určitým závažným typem onemocnění dýchacího traktu, s výskytem častých záchvatů dušnosti charakteru průduškového astmatu. Aplikuje se u nich nejen pečlivá dispenzární péče, ale jsou také indikovány k lázeňskému pobytu v délce čtyř až osmi týdnů. Kromě nákladného dokonalejšího vybavení pro samotné dítě musí rodiče zaplatit zálohu, jakési předplatné na několik týdnů pobytu, většinou to jsou 4000 korun, pak se závěrečným vyúčtováním. Po zavedení poplatků v roce 2007 se výrazně snížil počet frekventantů v lázních, rozumí se těchto dětí, a to tak, že několik lázeňských léčeben již bylo dodneška zrušeno. Podle vývoje tohoto úbytku lze předpokládat, že pokles účastníků lázeňské léčby bude o celých 50 %, což je neúnosné pro zachování provozu v lázeňské léčebně dosud existující. Provoz je totiž nákladnější, nežli činí platby ze strany zdravotních pojišťoven.
Nejzávažnějším negativem je však dopad na zdravotní stav těchto malých chroniků. Stoupající počet dětí s onemocněními dýchacích cest charakteru průduškového astmatu je odezvou několika skutečností. Jednou z nich může být i vynechávání blahodárného účinku lázeňského pobytu, například v Lázních Kynžvart v Karlovarském kraji. Místo toho pokračuje jejich léčba ambulantní, anebo dokonce nemocniční s aplikací léků s četnými nežádoucími a vedlejšími účinky zvaných kortikoidy. Stávají se z nich postupně chronici s významným narušením nejen dechových funkcí, ale později i struktury plic samotných. Stávají se postupně trvalými pacienty v kategorii dospělých a jejich opakované nákladné hospitalizace takzvaně zatěžují zdravotní pojišťovny. ***